Filip Barankiewicz: Přebírám 80 % souboru, na mně už byla i volba repertoáru Baletu ND

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S novým šéfem Baletu Národního divadla Filipem Barankiewiczem jsme se sešli v květnu v baletním sále na Anenském náměstí. Jak se dostal ke své práci a co vlastně dělal v Praze, když jako šéf nastupuje až v září? Jaké si klade cíle a jaké jsou jeho vize pro další rozvoj souboru? Kolik let by tu chtěl setrvat? Filip Barankiewicz skončil s aktivní taneční kariérou v roce 2015 a našel se v pedagogické činnosti, úspěchy svých žáků upřednostňuje před svými osobními. Jako pedagog měl a má šanci působit po celém světě, své zkušenosti a osobní kontakty je ale prý přichystán dát k dobru pro všestranný rozvoj Baletu Národního divadla.
Filip Barankiewicz (zdroj archiv autorky / foto Tomáš Ježek)

 

Od sezony 2017/2018 budete novým šéfem Baletu Národního divadla. Jak dlouho probíhala jednání o tom a jak vás vůbec napadlo se o tento postu zajímat?

V době, kdy jsem se rozhodl ukončit aktivní taneční kariéru, jsem se dozvěděl o tom, že tu bude volné místo. Ředitelem divadla Janem Burianem jsem byl vyzván, abych se zúčastnil konkurzu. Už jsme se znali z mého hostování tady v Praze, protože jsem zde vystupoval od roku 2002, například ve Zkrocení zlé ženy v choreografii Johna Cranka nebo v Labutím jezeře. Praha se mi vždy hodně líbila, je to krásné historické město s bohatou kulturou. Co se týká samotného Národního divadla, byl a jsem jím fascinován.

Loni jste tady měl „vstupní gala“…

Tehdy jsem představil pražskému publiku směr, jaký bych chtěl v baletu nastolit. Petr Zuska mi dovolil udělat svou vlastní dramaturgii a jsem mu za to vděčný, protože to bylo pro zdejší diváky úžasné představení.

Vy se svým předchůdcem Petrem Zuskou, který na postu šéfa Baletu Národního divadla skončí po patnácti sezonách, velmi dobře znáte. Petr Zuska vedle klasických titulů posílil v repertoáru neoklasiku a modernu. O vás se proslýchá, že jste zaměřen spíše na klasiku…

Co se týče mé aktivní taneční činnosti, je pravda, že jako interpret jsem převážně vystupoval v klasických rolích. Proto bych tu „akademickou formu“ chtěl předávat dál. Ale miluji i moderní tanec, velmi se mi líbí moderní choreografie. V jednadvacátém století doba tak pokročila, že dnes potřebujeme mít zakomponovány v divadle všechny oblasti – klasiku, neoklasiku i moderní tanec. Čím bude ta nabídka barevnější, tím více budou mít tanečníci prostoru pro svůj osobní rozvoj a růst. V souboru, který má osmdesát tanečníků, musí být všechny tři tyto složky vyvážené. Ale aby se zformoval kvalitní tým, je třeba hodně hrát klasiku. Bez klasiky nejsme schopni dosáhnout té správné úrovně. To, co tady Petr Zuska vytvořil skvěle – tedy neoklasiku a současný tanec, tak v tom chci určitě pokračovat. Proč bych měl ničit to, co je tu skvěle rozvinuto?

Studoval jste ve Varšavě – dá se říci, že tam byla klasická ruská škola?

Ano, tam se vyučuje klasická ruská technika podle Agrippiny Vaganové. Potom jsem byl přes rok v Monaku u Mariky Bezobrazové, tam jsem studoval kombinaci francouzské a ruské školy. V Monte Carlu je velká tradice George Balanchina. Balanchinova technika – to je dokonalý obraz hudby na scéně. Za dvacet jedna let své aktivní profesionální činnosti jsem poznal hodně pedagogů z různých koutů světa. Co se týče výchovy tanečníků, nejlepší je dle mého názoru kombinace těchto různých směrů, z každé školy je třeba vybrat to, co je nejlepší.

Bylo pro vás překvapením, že jste konkurz na šéfa pražského baletu vyhrál? Vašim hlavním konkurentem byl jeden z bratrů Bubeníčků, tedy Čech…

Já bych to nebral jako osobní soutěž dvou mužů, ale spíše k mému vítězství v konkurzu vedlo to, že moje vize se více shodovala se záměry vedení Národního divadla. Oba Bubeníčkové jsou velmi známí a uznávaní umělci a uvidíme, co ukáže čas – rád bych s nimi výhledově spolupracoval. Nerad bych, aby mým nástupem měli pocit, že se jim tu uzavřely dveře. Ale v sezoně 2017/2018 to ještě nebude. Bohužel jsme v situaci, kdy jeden z domů – Státní opera – je uzavřen kvůli rekonstrukci a budeme moci mít jen omezený počet premiér, tudíž i selekce repertoáru a případný rozvoj spolupráce jsou momentálně omezeny. Právě při výběru repertoáru jsem měl na zřeteli svůj konceptuální cíl – tedy celkový rozvoj už tak dobrého standardu stávajícího souboru ve všech oblastech.

Budete i nadále spolupracovat s Petrem Zuskou? Zůstanou jeho choreografie v repertoáru?

V programu na sezonu 2017/2018 můžete vidět nadále choreografii Petra Zusky Sólo pro nás dva, premiérovanou v červnu. Také tam zůstává jeho Romeo a Julie. V mnou zaváděných představeních kladu důraz na živý orchestr, který dodává představení úplně jinou atmosféru než reprodukovaná hudba. Již řadu let tvoří Petrovy balety součást repertoáru Baletu Národního divadla. V budoucnu se budeme snažit, aby se objevovaly na našich jevištích i nadále.

Vy sám máte choreografické ambice?

Já osobně nejsem a nechystám se být choreografem. Choreograf – to je něco jako skladatel. Buď máte ten talent a tvůrčí vize, anebo je nemáte. Šéf, který není choreografem, se vyhýbá střetu zájmů při výběru a obsazování tanečníků. Když si jdete do obchodu vybírat šaty, tak sáhnete po střihu a barvách, které se vám líbí. Pokud je šéf zároveň choreografem, vybírá lidi, kteří se hodí do jeho choreografií a se kterými se jemu bude výhledově dobře spolupracovat – a tím může opomenout, co je nejlepší pro rozvoj souboru jako celku. Pro mě jako pro šéfa je velmi vzrušující vybírat to nejlepší z existujících choreografií, které znám. A také mě uspokojuje, že mohu vybrat choreografy, kteří právě v této chvíli nejlépe odpovídají potřebám souboru.

Filip Barankiewicz (zdroj ND Praha / foto © Roman Novitzky)

Podílíte se již nějak na práci souboru? Proč jste například právě dnes tady a ne ve Stuttgartu, když vám sezona začíná až v září?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář