Filmové verze slavných oper aneb Opera ve filmu (1)

Vzpomínka Miloše Formana by se mohla vztahovat ke zkrácenému záznamu Prodané nevěsty v provedení pražského Národního divadla na přírodním jevišti v pražské Šárce 16. května 1913; film z roku 1913 je ale ztracený. Spíše se tedy jedná o krátký němý film z roku 1922 (trvá 43 minut), který natočil režisér Oldřich Kmínek jako zkrácenou verzi Smetanovy opery (Jeníka hraje František Smolík). Naštěstí později už mohly vzniknout plnohodnotné filmové opery i se zvukem… A sám Forman si s úryvky Mozartových oper „pohrál“ ve svém slavném oscarovém filmu Amadeus (1984).

Operní filmy Petra Weigla
Naším nejznámějším tvůrcem filmových a televizních oper je režisér Petr Weigl (1939–2018), který se nejprve prosadil působivým přepisem Zeyerova pohádkového dramatu Radúz a Mahulena (1970) s hudbou Josefa Suka, v němž si titulní role zahráli Jan Tříska a Magda Vášáryová. Ta se stala Weiglovou dvorní herečkou a objevila se v řadě jeho filmových oper, protože Weigl nejčastěji využíval herce, kteří předstírali zpěv, a k tomu byla použita operní nahrávka. Prvním takovým operním filmem Petra Weigla je Faust a Markéta Charlese Gounoda. Vedle Vášáryové si ve filmu z roku 1972 zahrál Milan Kňažko, který pak s Weiglem také často spolupracoval; pěvecké hlasy hercům propůjčili sopranistka Marta Boháčová a tenorista Jiří Zahradníček a dále například Antonín Švorc a Jindřich Jindrák; libreto do češtiny přeložila Eva Bezděková a nahrávku s Orchestrem Národního divadla v Praze dirigoval Jan Štych. V baletní scéně Valpuržina noc si sólo zatančil Vlastimil Harapes.

V roce 1977 následovala opera Vzkriesenie Jána Cikkera, za Vášáryovou zpívala Gabriela Beňačková, nahrávku Filmového symfonického orchestru dirigoval Josef Chaloupka. Asi nejznámější z Weiglových filmových oper je Dvořákova Rusalka (1978), která byla natočena dokonce v české a německé verzi. Nahrávku Bavorského rozhlasového orchestru dirigoval Libor Pešek, hráli opět Vášáryová a Kňažko, za něž zpívali Gabriela Beňačková a Peter Dvorský. V roce 1982 natočil Weigl pro německou televizi Brittenovu hororovou operu Utažení šroubu (The Turn of the Screw) opět s Vášáryovou; jako nahrávka byla použita verze sira Colina Davise s Orchestrem Královské opery Covent Garden v hlavní roli s Helen Donath. Natáčelo se v areálu lednického zámku a parku.

V roce 1983 vznikla Weiglova Zuzana Vojířová, což je opera Jiřího Pauera. Tady se Vášáryová potkala s Jurajem Kukurou, na nahrávce zpívají Gabriela Beňačková a Václav Zítek. K nejlepším a nejpůsobivějším Weiglovým dílům patří přepis Massenetova Werthera z roku 1986, natočený ve francouzské a německé verzi. Hlavní role zde výjimečně hrají i zpívají slovenský tenorista Peter Dvorský a německá mezzosopranistka Brigitte Fassbaender; Libor Pešek řídí Symfonický orchestr h. m. Prahy FOK (zdařilá nahrávka vyšla i na CD u Supraphonu).

Z roku 1988 jsou filmové verze Donizettiho Marie Stuartovny a Čajkovského Evžena Oněgina. V Donizettim místo Vášáryové a Kňažka zpívají Joan Sutherland a Luciano Pavarotti (nahrávka dirigenta Richarda Bonynga) a v Čajkovském místo Vášáryové a Michala Dočolomanského Teresa Kubiak a Bernd Weikl (nahrávka sira Georga Soltiho). V roce 1989 Weigl zfilmoval operu Romeo a Julie na vsi (A Village Romeo and Juliet) anglického skladatele Fredericka Delia podle románu švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera. Hrají Michal Dlouhý a Dana Morávková, zpívají Arthur Davies a Helen Field a také Thomas Hampson, nahrávku diriguje sir Charles Mackerras. Posledním operním filmem Petra Weigla byla Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu (1992); hlavní role si zahráli Markéta Hrubešová a Michal Dlouhý, jako nahrávka byla použita ta nejlepší a nejznámější: London Philharmonic Orchestra diriguje Mstislav Rostropovič a zpívají Galina Višněvská a Nicolai Gedda.

Filmové opery Petra Weigla vynikají pečlivou a bohatou výpravou, poetičností, krásnou kamerou, nezaměnitelným rukopisem. Jeho způsob, kdy hráli herci a zněla nahrávka, je dnes už ale spíše překonaný a může vyvolávat i nechtěné rozpaky. Weigl také většinou opery zkracoval, což řadě hudebních znalců může vadit (to ale dělali ve svých filmech i jiní, například Franco Zeffirelli). Nicméně svými filmy zaznamenal většinou úspěch i ve světě, kde byl také nejednou oceněn. Věnoval se i baletu (například Dáma s kaméliemi) a dalším hudebním poetickým snímkům (například Olověná noc či Poetické úvahy ve volných chvílích).

Plácido Domingo ve filmových operách
Nesporné pěvecké a herecké umění, ale také fotogeničnost a charisma světoznámého španělského tenoristy Plácida Dominga (nar. 1941) využili režiséři filmových a televizních oper nejednou. A právě s Domingem v hlavní roli je i několik vůbec nejznámějších operních filmů… Z roku 1974 je filmová Madame Butterfly Giacoma Pucciniho, kterou režíroval Jean-Pierre Ponnelle; vedle Dominga zde hrají Mirella Freni a Christa Ludwig, Vídeňské filharmoniky diriguje Herbert von Karajan. Z roku 1976 je filmová Pucciniho Tosca režiséra Gianfranca de Bosio, v níž titulní roli po Domingově boku zpívá Raina Kabaivanska a Scarpiu Sherrill Milnes.

S rolí malíře Maria Cavaradossiho se Domingo potkal také v zajímavém filmovém projektu z roku 1992, který režíroval Giuseppe Patroni Griffi. Tosca se točila přímo na třech autentických místech v Římě, kam je děj opery zasazen (tedy kostel Sant’Andrea della Valle, Palazzo Farnese a Andělský hrad) a při televizní premiéře byla jednotlivá tři dějství dokonce natáčena a vysílána živě v časech, kdy se děj odehrává: první dějství odpoledne, druhé téhož dne večer a třetí následující ráno. Byla to tenkrát velká a nezvyklá událost, stejně jako při reprízách filmu již vcelku nebo při vydání na VHS a později na DVD. Film získal také tři televizní ceny Emmy a za kamerou stál oscarový Vittorio Storaro. Před kamerou vedle Dominga jako Tosca Catherine Malfitano a jako baron Scarpia Ruggero Raimondi; dirigoval Zubin Mehta. Podobným způsobem byla později v Paříži natočena i Verdiho La traviata (2000, režie Pierre Cavassilas) a s Domingem v titulní roli pak také Verdiho Rigoletto, a to v roce 2010 v reálném čase a reálném prostředí nádherných paláců a zahrad v italské Mantově; režíroval Marco Bellocchio a dirigoval opět Zubin Mehta; Gildu zpívala Julia Novikova a vévodu Vittorio Grigolo.

Nejlepší z filmových oper s Plácidem Domingem je ale pravděpodobně legendární Bizetova Carmen, jak ji v roce 1984 nádherně natočil italský režisér Francesco Rosi (1922–2015) s Julií Migenes v titulní roli a s Ruggerem Raimondim jako Escamillem, Domingo pochopitelně ztvárnil dona Josého; Orchestre National de France řídil Lorin Maazel. Málokdy se v operním filmu podařilo, aby působil tak realisticky a autenticky, za povšimnutí stojí například dokonalá práce se zvukem, nemluvě o výpravě a kostýmech i lokacích, kde se natáčelo, či o kameře Pasqualina De Santis.

(Dokončení příště)