Finále Festivalu tanečních filmů 2019 – tanec v brazilských ulicích i v komerční sféře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Posledním snímkem, který se objevil nejen v soutěžním bloku, ale také v následující sekci pouličního tance, je Indframe z Bratislavy. Romsko-arménsko-české uskupení Bachtale Kale Phrala tančí v prostorách galerie moderního umění, reagují na prostor, na vystavované objekty (například plastickými gesty na abstraktní sošky), oživují „starý“ afroamerický funk, ale ve svěží choreografii rozehrávané jako rozhovor. Kamera nás pak zavede i k jejich improvizaci v prašném prostředí města, která nám předává vzkaz, že tančit a mít z tance radost lze úplně všude.

Urban Dance Films

Blokem krátkých filmů ze světa streetových technik provázel diváky tanečník a choreograf Wahe Akopjan, s nímž byli přítomní i kmenoví tanečníci Bachtale Kale Phrala, společně blok otevřeli i zakončili vystoupením, které divákům připomnělo, že živý pulzující tanec je energií, jíž se nevyrovná ani sebekrásnější film. Wahe Akopjan uvedl publikum do historie a principů oblasti „urban dance“, městského tanečního folkloru, který je variabilní a proměnlivý tak, jako žitý lidový tanec. Označuje ho také za moderní folklor, ale vznikající na ulici. Na rozdíl od lidových tanců, které byly v mnoha zemích během 19. a 20. století podrobeny výzkumu, kodifikaci a vyučují se na konzervatořích, mladé městské styly akademickému zájmu unikají, i když fúze s divadelním světem už není neznámou věcí. Klasifikace nebo třídění by byly extrémně náročné, protože vznikají náhodou, z radosti z hudby a pohybu, jsou většinou klubové, anonymní, objevují se v návaznosti na nové hudební styly, které samy o sobě nemusí mít dlouhého trvání, a někdy také spontánně i zaniknou, záleží na jejich síle a oblíbenosti.

Pro názornou ilustraci bylo možná vidět tři krátké filmy zachycující tanečníky v jejich prostředí na ulici, v nejsyrovější podobě, kdy se tančí buď pro radost nebo pro okamžitý efekt včetně výdělku, tanečníci neaspirují na to být choreografy, pohybem ale žijí a dává rytmus jejich životu. Larga o Aco z Brazílie ukazuje tanečníky užívající si bezprostředně stylu passinho v uličkách Rio de Janeira, další čtyři tanečníky tohoto stylu a jejich život zachytili britští filmaři ve snímku Asphalt, třetí snímek ukazuje svět tanečního stylu pantsula v Jihoafrické republice, který vznikl za časů apartheidu.

V historii pouličního tance se posouváme s naším průvodcem dál do současnosti, kdy se urban dance setkává s contemporary styly a úmyslnou choreografií. Taneční styly se navzájem prolínají, obohacují, tvůrci a tanečníci již netančí jen pro zábavu, ale používají tanec jako vyjadřovací prostředek ke komentování, emocí, situací, příběhů. Urban dance proniká do divadelního tanečního prostředí, ať už je to ve Švédsku, Norsku nebo ve Farncii, kde hip hopové tanečníky podporuje i stát. Trojice filmů reprezentuje několik různých přístupů a samy se také posouvají, alespoň částečně, od dokumentu k žánru dance for camera, dílo nejen zachycují, ale také se jím i stávají.

Ve filmu Reach, který je čistě obrazovou fikcí, zastihujeme muže, který za nám nespecifikovaných podmínek odchází z domu, kde zanechává svoje dítě. Na cestě se jej zmocňují emoce, které z něj pomyslně vystupují v postavách tanečníků, s nimiž se musí protančit k rozhodnutí. Akopjan zmiňuje americký styl krump, technicky náročný a vysoce emocionální. Krátký film Poba je částečně dokumentem, který je sondou do života člověka, kterému tanec zachránil život. Tanečník hovoří především pohybem o násilném životě v gangu a rozdávání smrti a o tom, jak se tanec, v jeho případě jamajská odnož krumpu bruk up, stává vyjádřením života. Nakonec je ve filmu Able představena skupina break dance performerů ILL-Abilities, kteří tančí navzdory hendikepu. Založil ji téměř neslyšící choreograf Jacob Jonas a film představuje jednotlivé tanečníky plné odhodlání, kteří při tanci prožívají okamžiky největší svobody, protože každý si vytváří osobní styl, v němž už hendikep není překážkou.

Na posledních dvou snímcích tanečník Wahe ukázal směřování urban dances v jejich regionální podobě, přivlastňování tanečního stylu do vlastního kulturního dědictví folklóru vázaného místně. Zdůrazňuje nutnost ctít vlastní kořeny a vnímat odlišnost kultur, z nichž urban dances vznikaly, tanečníci se mají inspirovat, ale přitom reprezentovat samy sebe. Dokládá to kromě chlapců z BKP na na ruské dívčí skupině, kterou vede tanečnice Alesya Dobysh. Ve snímku Dream Girl se rozehrává styl choreografky i celé její skupiny, dívek s tradičními dlouhými copy, v jejichž pohybech se mísí zemitost street dance s ladností orientálních tanců a plynulostí ruského chorovodu. Dívčino sólo, které je oním snem z názvu, který sní, působí i jako contemporary dance. Škála možností, jak využít street nebo urban dance styly je velká, jako vždy je také nutné, aby choreograf věděl, co dělá – a proč, ale počítat se s nimi v každém případě musí.

Finále s reklamními snímky

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat