Finále Festivalu tanečních filmů 2019 – tanec v brazilských ulicích i v komerční sféře

Třídenní přehlídka tanečních filmů skončila, Cena festivalu putuje do Irska. Poslední den se nesl zejména ve stylu urban dances, a znovu tak otevírá ožehavou otázku, jak, kam a zda klást hranici profesionálního tanečního umění.

Do soutěže Festivalu tanečních filmů v Praze bylo přihlášeno 350 snímků, z toho 30 bylo do ní nakonec zařazeno a vybírat mohli diváci ve vlastní anketě i porota, kterou tvořila programová ředitelka festivalu Jana Návratová, publicistka Tereza Wiloughby a vedoucí tanečního souboru Slovenského ľudového umeleckého kolektívu Ján Ševčík.

Poslední sérii soutěžních filmů zahájil krátký český snímek, který byl již představen v roce 2017 jako výstup semináře s Davidem Hintonem. Cycles režírovala Veronika Vaculíková, která je také protagonistkou. Nejde ani tak o tanec, jako spíš o tělo a jeho metamorfózu, obraz zrodu a probouzení a současně kontrast živého organismu a chladného odosobněného prostředí veřejné knihovny. Klade důraz na detail, záchvěvy prstů i celého těla pokrytého druhou kůží, změny v perspektivě.

Z jiného soudku je černobílý snímek But First… z USA, který rozvíjí situace k pointě, která nepostrádá humor. První záběry na tanečnice ležící na schodech, překračované kolemjdoucími, to vše s o pětačtyřicet stupňů posunutou perspektivou, nejprve navozují dojem existenciální úzkosti ve městě. Brzy je však vystřídá dynamický tanec dívčího tria, jež zřejmě směřuje za konkrétním cílem, v pohybu je ovšem i kamera, což jsme zaznamenali i u jiných děl – v podstatě tak tančí nejen filmařovy objekty, ale i on sám, kamera má svou vlastní choreografii, která spolupracuje s pohybem, který sama snímá. Srdce diváků si jistě získalo trojjediné potěšení z hrnku kávy v posledních záběrech. Nakonec také tento snímek zaujal porotu a byl jedním z těch, mezi nimiž se rozhodovala.

Duet Abismo / Abyss je vyloženě taneční záležitostí, opět pro čistotu zasazenou do černobílé barvy. Jedná se o jakýsi taneční zápas, napůl milostný, napůl predátorský, mezi mužem a ženou, kteří svou fyzickou interakci prožívají na zpola ponořeném voru v jezeru. Kamera se hýbe méně, tanečníky zachycuje v delších časových úsecích. Polonahá těla sleduje pod hladinou (nejsou vlastně vlasy ve vodě příliš snadnou vizuální kořistí?) i nad ní, kde se nacházejí v objetí, v křeči i zápasu. Odlesky slunce ve vodě signalizují smír. Snímek kanadské provenience procestoval 20 festivalů a jistě byl na všech úspěšný díky dynamice i čistotě.

Business Is Brutal, říká režisér Jack Thomson a nechává nás nahlédnout pod pokličku korektních vztahů v obchodním jednání – co za vášně a primitivní pudy se asi vzdouvá pod chladným pohledem dvou lidí, kteří chtějí jeden z druhého získat co největší užitek, a co by se asi stalo, kdyby se v elegantním kufříku místo úředních listin skrýval pořádný kus masa? Film není dlouhý, dynamickým střihem a dynamikou samotného pohybu rychle vtáhne a také rychle skončí, zcela výstižný.

Dlouhou melancholickou procházku po břehu řeky a rozjímání nad životem a smrtí a jejich setkáváním přináší film české provenience Břehy v režii Daniely Hanelové, která v něm sama tančí. Je poctou básníkovi Maurici Blanchardovi, jehož texty v něm zaznívají. Protihráčem tanečnici je herec Petr Kubes, muž v loďce, který možná odkazuje k postavě převozníka duší, jejich setkání je zasazeno do podzimní či předjarní spící krajiny, rozblácených břehů a rozpadajících se staveb na řece. Stěží si představit místo pochmurnější a příhodnější k úvahám o tom, jak chutná smrt. V paměti zůstávají záběry na tančící ženu, které jsou rozdělené do miniaturních sekvencí, přecházení z barvy do černobílého obrazu a zpět, kufr plný hlíny nebo motiv bílého pírka. Zajímavá je také práce se zvukem, kdy zaznívá klavír a melodie hraná na kytaru, ale také nepříjemné zvuky škrábání, lámání a přesouvání, jako kdyby se cosi dralo ze země na povrch. Zásadní složkou je samozřejmě recitovaná poezie, která probouzí obrazotvornost a nabízí divákovi jinou vrstvu čtení situací na plátně, překlad je velmi libozvučný. Někdy na sebe možná strhává příliš velkou pozornost, protože slova metaforami přímo přetékají a je obtížné sledovat celou myšlenku textu a neztratit nit, je tedy výzvou současně neztratit ze zřetele ani samotný film.

Miniatura Guilty patří k netanečním, ryze vizuálním snímkům. O zařazení zřejmě rozhodlo její poselství, je totiž vzkazem o zraňujících slovech doprovázejících znásilnění, nakreslených přímo na bezbranném ženském těle. „Film hovoří jménem všech znásilněných obětí v Brazílii i ve světě. Nenechme se umlčet a přestaňme věřit, že je to vina oběti,“ vzkazují tvůrci. Silná výpověď to jistě je, ale v rámci festivalu tanečních snímků dozajista bez šancí na umístění. Pokud vnímáme jako svého druhu choreografii jen techniku střihu, pak by tyto snímky měly mít svou vlastní kategorii a měly by být posuzovány v kontextu příbuznosti vyjadřovacích prostředků. Still Life in Scheme připomíná pohybující se obraz ve dvou rámech, jimiž jsou vchody, zárubně bez dveří. Mezi dvěma světy se hladce a ladně pohybuje skupina tanečnic, jež by mohla kdykoli strnout v pohybu a stát se objektem malířského štětce.

Film Pilgrimage kanadské provenience je dílem stejného autorského týmu jako snímek Traverse, který byl uveden v předchozích dnech. To, co na první pohled vypadalo jako svěží nápad, se ale už vyčerpalo a choreografka nenabízí v tomto pomyslném pokračování nic nového. Stejná práce se skupinou, s gesty, body drummingem a zpěvem, stejná monotónnost, princip kanonického nástupu. Jen prostředí se změnilo. Jsme uprostřed kukuřičných polích a pak v odsvěceném vyklizeném kostele, v němž tanečníci zřejmě vzdávají svéráznou modlitbou hold kdysi svatému místu. Filmy by se snad měly raději uvádět v jednom celku, protože na sebe zjevně navazují a druhý nepřichází s žádnou změnou postupů.

Posledním snímkem, který se objevil nejen v soutěžním bloku, ale také v následující sekci pouličního tance, je Indframe z Bratislavy. Romsko-arménsko-české uskupení Bachtale Kale Phrala tančí v prostorách galerie moderního umění, reagují na prostor, na vystavované objekty (například plastickými gesty na abstraktní sošky), oživují „starý“ afroamerický funk, ale ve svěží choreografii rozehrávané jako rozhovor. Kamera nás pak zavede i k jejich improvizaci v prašném prostředí města, která nám předává vzkaz, že tančit a mít z tance radost lze úplně všude.

Urban Dance Films

Blokem krátkých filmů ze světa streetových technik provázel diváky tanečník a choreograf Wahe Akopjan, s nímž byli přítomní i kmenoví tanečníci Bachtale Kale Phrala, společně blok otevřeli i zakončili vystoupením, které divákům připomnělo, že živý pulzující tanec je energií, jíž se nevyrovná ani sebekrásnější film. Wahe Akopjan uvedl publikum do historie a principů oblasti „urban dance“, městského tanečního folkloru, který je variabilní a proměnlivý tak, jako žitý lidový tanec. Označuje ho také za moderní folklor, ale vznikající na ulici. Na rozdíl od lidových tanců, které byly v mnoha zemích během 19. a 20. století podrobeny výzkumu, kodifikaci a vyučují se na konzervatořích, mladé městské styly akademickému zájmu unikají, i když fúze s divadelním světem už není neznámou věcí. Klasifikace nebo třídění by byly extrémně náročné, protože vznikají náhodou, z radosti z hudby a pohybu, jsou většinou klubové, anonymní, objevují se v návaznosti na nové hudební styly, které samy o sobě nemusí mít dlouhého trvání, a někdy také spontánně i zaniknou, záleží na jejich síle a oblíbenosti.

Pro názornou ilustraci bylo možná vidět tři krátké filmy zachycující tanečníky v jejich prostředí na ulici, v nejsyrovější podobě, kdy se tančí buď pro radost nebo pro okamžitý efekt včetně výdělku, tanečníci neaspirují na to být choreografy, pohybem ale žijí a dává rytmus jejich životu. Larga o Aco z Brazílie ukazuje tanečníky užívající si bezprostředně stylu passinho v uličkách Rio de Janeira, další čtyři tanečníky tohoto stylu a jejich život zachytili britští filmaři ve snímku Asphalt, třetí snímek ukazuje svět tanečního stylu pantsula v Jihoafrické republice, který vznikl za časů apartheidu.

V historii pouličního tance se posouváme s naším průvodcem dál do současnosti, kdy se urban dance setkává s contemporary styly a úmyslnou choreografií. Taneční styly se navzájem prolínají, obohacují, tvůrci a tanečníci již netančí jen pro zábavu, ale používají tanec jako vyjadřovací prostředek ke komentování, emocí, situací, příběhů. Urban dance proniká do divadelního tanečního prostředí, ať už je to ve Švédsku, Norsku nebo ve Farncii, kde hip hopové tanečníky podporuje i stát. Trojice filmů reprezentuje několik různých přístupů a samy se také posouvají, alespoň částečně, od dokumentu k žánru dance for camera, dílo nejen zachycují, ale také se jím i stávají.

Ve filmu Reach, který je čistě obrazovou fikcí, zastihujeme muže, který za nám nespecifikovaných podmínek odchází z domu, kde zanechává svoje dítě. Na cestě se jej zmocňují emoce, které z něj pomyslně vystupují v postavách tanečníků, s nimiž se musí protančit k rozhodnutí. Akopjan zmiňuje americký styl krump, technicky náročný a vysoce emocionální. Krátký film Poba je částečně dokumentem, který je sondou do života člověka, kterému tanec zachránil život. Tanečník hovoří především pohybem o násilném životě v gangu a rozdávání smrti a o tom, jak se tanec, v jeho případě jamajská odnož krumpu bruk up, stává vyjádřením života. Nakonec je ve filmu Able představena skupina break dance performerů ILL-Abilities, kteří tančí navzdory hendikepu. Založil ji téměř neslyšící choreograf Jacob Jonas a film představuje jednotlivé tanečníky plné odhodlání, kteří při tanci prožívají okamžiky největší svobody, protože každý si vytváří osobní styl, v němž už hendikep není překážkou.

Na posledních dvou snímcích tanečník Wahe ukázal směřování urban dances v jejich regionální podobě, přivlastňování tanečního stylu do vlastního kulturního dědictví folklóru vázaného místně. Zdůrazňuje nutnost ctít vlastní kořeny a vnímat odlišnost kultur, z nichž urban dances vznikaly, tanečníci se mají inspirovat, ale přitom reprezentovat samy sebe. Dokládá to kromě chlapců z BKP na na ruské dívčí skupině, kterou vede tanečnice Alesya Dobysh. Ve snímku Dream Girl se rozehrává styl choreografky i celé její skupiny, dívek s tradičními dlouhými copy, v jejichž pohybech se mísí zemitost street dance s ladností orientálních tanců a plynulostí ruského chorovodu. Dívčino sólo, které je oním snem z názvu, který sní, působí i jako contemporary dance. Škála možností, jak využít street nebo urban dance styly je velká, jako vždy je také nutné, aby choreograf věděl, co dělá – a proč, ale počítat se s nimi v každém případě musí.

Finále s reklamními snímky

Večer se konečně diváci shromáždili, aby si vyslechli závěrečné usnesení poroty a podívali se nejen na vítězné filmy, ale také na poslední promítací blok s tématem Tanec a reklama. U diváků nejvíce uspěl film, který jsme viděli hned první večer, možná i pod dojmem choreografova věhlasu – Ekman’s Concise Guide to Natural Movement. A porota přiřkla hlavní festivalové ocenění snímku The Walls of Limerick Artura Bandinelliho. Rozhodování nemohlo být nijak snadné, když vedle sebe stály filmy, kde měl tanec hlavní podíl i snímky, které byly jen stěží pohyblivým obrazem, minutové miniatury i prokomponované dramatické celky. The Walls of Limerick zaujmou už prvním záběrem směřujícím na padající javorové semínko až po poslední scénu, v níž si dvě ženy podávají ruce skrze pletivo na vrcholku zdi. Film využívá černobílé estetiky, různorodé délky a dynamiky střihu a také stálých změn perspektivy, takže brzy diváka zmate. Objevuje se v něm vzdušný tanec dvou akrobatek i sešikované černé střevíce irských stepařek, jako kdyby chtěl odhalovat různorodost a bohatství taneční kultury. Vše je cíleno na kontrast, a přitom vizuální čistotu, z filmu celkově vzlíná jistá atmosféra nesvobody a touhy po jejím překonání. Walls of Limerick je vlastně název konkrétního irského tance, zde je však využit pro zobrazení skutečných zdí, po nichž lze chodit a tančit, ale také nás od sebe oddělují. Wall neznamená zeď, ale také hradbu, film tak může jednak odkazovat ke slavnému kamennému opevnění, které vznikalo někdy ve 12. a 13. století, ale také k hradbám a bariérám v nás. Mnohoznačnost této taneční výpovědi, která nabízí trojí až čtvero čtení, z filmu jistě udělala favorita.

A v závěru už zbyla zmíněná exkurze do světa reklamy, v níž není tanec řídkým hostem. Skvěle se jí totiž vyjadřují emoce, a to je přeci to, o co v reklamě jde především. V reklamě se točí velké peníze, je rozpočet na trikové záběry, kostýmy, styling a nezřídka i na slavného režiséra nebo choreografa. Pod reklamou na snový pastelový svět, do kterého vás vtáhnou šperky z kolekce Tiffany, je podepsaný Gary Ross, který režíroval Hunger Games. Reklamu na Baileys, která se odehrává v Cukrovém království z Louskáčka a baletka si v ní při obraně svého miláčka v souboji splní sen, který se jistě u tyče míhá hlavou nejednomu adeptovi baletního umění, totiž rozbít někomu ústa prostřednictvím dobře mířeného grad battement (a ve špičce je výsledek zaručen), choreografoval Benjamin Millepied. Streetový tanečník Lil Buck popírá zákony gravitace v reklamě na sluchátka od Apple. Tancem se dá propagovat cokoli: tančit můžou elementy ve sklenici piva, nadšení majitelé robotického vysavače, duet z Hříšného tance si mohou střihnout i hráči rugby, tančit mohou i jen prsty a samozřejmě se dá hojně tančit okolo a v automobilu, jeho pohyb k tomu tak nějak přímo svádí (a reklamám, ve kterých byl automobil shazován v železné kleci ze skály, aby dokázaly divákovi, že se mu fakticky ve vzduchu neulomí otevřené dveře, už z našich obrazovek dávno zmizely). Tancem prodáte pojištění domácnosti, kterou vám možná zdemoluje malá baletka snící o velké kariéře, samozřejmě i šaty a boty všeho druhu, ať už tančíte tango nebo podivné tribal tance a jste ozdobené zlatým tetováním přes celý obličej (aneb to je ten správný outfit do fitka). Někdy je tanec v rukou reklamy na dobročinné kampaně, třeba o nervových chorobách, chronické bolesti nebo jej využil i Amnesty International. Nejvtipnější reklamou večera se stává spor o dvou švarných milovnících tance, kteří se potkali až v dalekém Taiwanu, aby spolu spasili svět cukáním ramen za volantem vozu značky Škoda.

https://www.youtube.com/watch?v=EhBMlN2QybY

 

Soutěžní snímky třetího dne

Cycles (2017)
Režisér Veronika Vaculíková
Choreograf Veronika Vaculíková
Země původu Česká Republika

But First… (2018)
Režisér Erin Brown Thomas
Choreograf Mike Esperanza
Země původu USA

Abismo (2016)
Režisér Pablo Diconca
Choreograf Catherine Gaudet
Země původu Kanada

Business Is Brutal (2017)
Režisér Jack Thomson
Choreograf Jack Thomson
Země původu Velká Británie

Břehy (2018)
Režisér Daniela Hanelová
Choreograf Daniela Hanelová
Země původu Česká republika

Guilty (2018)
Režisér Alexia Maltner
Choreograf Alexia Maltner
Země původu Brazílie

Still Life in Scheme (2017)
Režisér Kati Kallio
Choreograf Ksenia Mikheeva
Země původu Finsko / Rusko

Pilgrimage (2017)
Režisér Marlene Millar
Choreograf Sandy Silva
Země původu Kanada

Indframe (2018)
Režisér Miroslav Balogh
Choreograf BKP
Země původu Česká republika / Slovensko

 

Urban Dance

Larga o Aco (2017)
Režisér Julio Secchin
Země původu Brazílie

Asphalt (2017)
Režisér Thomas Bryant and Gitanjali Patel
Choreograf Os Fabullosos
Země původu Velká Británie

Jellow Jumpsuits (2016)
Režisér Alex Tiernan
Choreograf Indigenous Dance Academy
Země původu Velká Británie

Reach (2018)
Režisér Billy Boyd Cape
Choreograf Botis Seva
Země původu Velká Británie

Poba (2017)
Režisér Mary Rozzi
Choreograf Poba, aka Shawn Theagene
Země původu USA

Able (2018)
Režisér Jakob Jonas
Choreograf ILL-Abilities
Země původu USA

Dream Girl (2017)
Režisér Marco Gasser
Choreograf Alesya Dobysh
Země původu Španělsko