Finále klavírního maratonu Moravského podzimu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V další svižné Scarlattiho Sonátě K.175 bylo opět použito snad až přespříliš pedálu, a tak některé fráze byly naprosto nečitelné. Navzdory drobným a bystrým nuancím byla přemíra pedálu nepříjemným efektem. Naopak práce s pedálem u skladeb Johna Cage byla skvěle promyšlená, poněvadž pianistovi některé souzvuky přeznívaly do jiných, což moudře vyplňovalo zdánlivě prázdná místa. Veselé kvintové téma Scarlattiho Sonáty E dur K.380 by zasloužilo méně použitého pedálu, ačkoliv ve znamenitých pasážích s šestnáctinovými hodnotami ho pianista téměř nepoužil. V páté Cagově sonátě, jež odpoledne zazněla jako poslední, Gleisammer perfektně zdůraznil její bohatou rytmičnost. Poslední kompozicí, kterou posluchačům předvedl, byla Scarlattiho Sonáta D dur K.492, jež je opět virtuózního charakteru. Chvílemi se stávalo, že pravá ruka zanikla pod zvukovým náporem ruky levé, která však má pouhý doprovodný ráz. Příliš vydatná pedalizace společně s dominantní levou rukou na úkor pravé tak způsobila, že se z Domenica Scarlattiho stal spíše John Cage, což ještě podtrhávala hlasitá ostinata v levé ruce. Jako přídavek zvolil David Gleisammer svou „noční můru“, jak to sám uvedl; provedl Scarlattiho sonátu na preparovaný klavír. Chvílemi to působilo až neuvěřitelně schnittkovsky, kdy například rychlé repetované tóny zněly jako frenetické údery do bicích.

Celkový Gleisammerův koncept je zcela originální a osobitý a u nás absolutně nemá obdoby. Jeho interpretace Cage je velice vnímavá, promyšlená a citlivá. Scarlatti v jeho podání je neméně originální a inteligentní, leč některé použité prostředky se ke skladbám tohoto autora příliš nehodí. Přesto však bylo sloučení těchto dvou autorů na jednom recitálu naprosto nezapomenutelným zážitkem, kdy jsme měli možnost konfrontovat dvě naprosto odlišná paradigmata skladatelů, jenž přemostili svou hudbu napříč staletími.

Tři hodiny po skončení odpoledního koncertu se na stejném pódiu objevil nový sólista. Byl jím německý klavírista Steffen Schleiermacher, který se však dramaturgicky na svém recitálu s názvem Ruský futurismus a česká avantgarda držel v první polovině dvacátého století. Stejně jako Gleisammer před ním, i Schleiermacher odehrál celý koncert z not, které měl před sebou.

Úvodní část koncertu byla věnována pouze ruským autorům a dílům, jež vznikla v rozmezí let 1914–1926. V pátek měli posluchači možnost slyšet Mosolovovův klavírní koncert z let 1926–1927, v neděli pak zahájil Schleiermacher jeho dvěma nokturny ze stejného období své vystoupení. Velice temné první nokturno bylo založeno na dialogu mezi rozklady v basové části klavíru a akordickými odpověďmi v horních polohách nástroje. Sólista se však nebál ani silné dynamiky, kdy jeho fortissimo bylo pevné jako kámen, nicméně stylové a kultivované. Na začátku druhého nokturna naopak čaroval s pianissimem a rozličnými subity – ať už dynamickými či výrazovými. V bouřlivé a technicky náročnější části kompozice pak neměl problém vymámit z hutné klavírní sazby jasnou melodii.

Hrozivý odlesk Nikolaje Obuchova z roku 1915 přišel na řadu hned vzápětí. Název skladby naprosto odpovídal jejímu zápisu a zejména klavíristově interpretaci. Zvuk nástroje opravdu připomínal jakési zářivé entity, patrně díky jemně zahraným pasážím a rozkladům v horní části klaviatury. Tyto pasáže chvílemi připomínaly náznaky dodekafonické řady, jasná příbuznost tu však také byla i se Skrjabinem a jeho uvolněnou tonalitou. Zejména pak Skrjabinovo dílo a jeho třpytivé harmonie nepochybně byly vzorem pro opusy mladého Obuchova. Klavírista Schleiermacher si v této skladbě také pohrával s tichem, kdy dokázal v pauzách udržet velké napětí, ale i s velkou dynamickou a pestrou škálou témbrů, kdy zněl výsledný dojem vskutku barevně.

Pět preludií Nikolaje Roslavce, vzniknuvších po revoluci (1919-1922), bylo naopak daleko více bližších Schönbergovi a expresionismu. Ve druhém preludiu, Allegretto con moto, nechával interpret dominovat dva hlasy, jež mezi sebou vedly rozhovor. V následující části, Lentu, mu pak klavír v crescendujícím úvodu zněl jako zvony, zatímco v akordických rozkladech v horních polohách se jevil jako drobné rolničky.

Syntézy Arthura Louriého z roku 1914 zahájil ještě do ustávajícího potlesku. První část byla velmi podobná skladbám Obuchova, jenž byl s Louriém i stejný ročník. Druhá syntéza se zdála být toccatou, avšak záhy po jejím náhlém úvodu se opět změnila spíše v barevnou paletu. V scherzovém středu dokonce zazněl i náznak tonality, a to zejména díky chytře proznívajícím akordům. Ve třetí syntéze se objevily téměř až jazzové rytmy současně s jazzovými akordy, které jako by předjímaly následující a poslední skladbu první poloviny koncertu, kterou byl Foxtrot Leonida Polovinkina. Ten, ačkoliv vznikl v Sovětském svazu v roce 1925, měl svou podobou blíže k Preludiu ve formě foxtrotu Bohuslava Martinů nežli ke stejnojmennému tanci z Jazzové suity Dmitrije Šostakoviče. I tato skladba však byla příznačná svou lehkostí, odlehčeností a nezávazností s dominující zřetelnou melodií, jejíž přítomnost byla velice příjemnou změnou po kompozicích zaměřených spíše na barvu a souzvuky. Schleiermacherovo podání foxtrotu bylo velice vtipné s malým žertem na konci, kdy se zároveň s posledním zahraným akordem podíval do publika a s jeho stisknutím udělal posunek hlavou.

Po přestávce byli na Schleiermacherově programu čtyři čeští skladatelé. Tři zástupci meziválečné avantgardy, jež zemřeli během druhé světové války, a Leoš Janáček, který celý večer uzavíral. V toccatovém Preludiu ze Suity op. 15 Pavla Haase sólista zřetelně nechával převládat ukrytou melodii ve středních hlasech. V jakési pseudojanáčkovské prostřední části pak uplatňoval svůj cit pro lyričnost, která vyzněla také díky kultivovanosti úhozu. Ve třetí části, Danza, si klavírista rozumně rozvrhl síly; nenechal se strhnout rytmickým charakterem skladby, která může svádět k rychlejšímu tempu. Schleiermacherovo podání bylo spíše giocoso než energico, které si střádal až na závěrečné piú mosso této třetí věty. V Pastorale, předposlední části suity, vystihl sólista vzdušný a ničím nezatížený charakter. Technicky náročnější Postludium nebylo pro klavíristu žádný problém. Díky citlivé pedalizaci byly i v obtížných akordických pasážích všechny tóny naprosto čitelné.

Schulhoffův Ragtime, jenž zazněl po Haasově suitě, mohl v lecčems připomínat Jack in the box Erika Satieho: vtipnou melodií, ale i častým použitím paralelních kvint v doprovodu levé ruky. Pianista téměř jako by hrál někde v baru – vychutnával veškerá rubata a bohaté jazzové harmonie. Prostřední část One step by však snesla daleko více dynamické diferenciace. U veleznámého Bugatti step Jaroslava Ježka zvolil Schleiermacher spíše pomalejší tempo, než na jaké jsou čeští posluchači zvyklí, ale i to bylo vcelku sympatické, poněvadž bylo jasné, že se nejedná o žádnou levnou estrádu a technickou exhibici. Ačkoliv interpretace první části byla velice vtipná, nedosahovala na úroveň banálnosti. Klavíristovo podání této skladby bylo určitě osobité, leč chyběla mu určitá energie, jejíž nedostatek místy nahrazoval spíše tvrdým forte.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Scarlatti: Cage: Sonatas - Moravský podzim (8. října 2017 Brno)

[Total: 4    Average: 4.5/5]

Vaše hodnocení - Ruský futurismus a česká avantgarda - Moravský podzim (8. října 2017 Brno)

[Total: 4    Average: 4.8/5]

Související články


Napsat komentář