Finále Smetanovy Litomyšle se sborovými scénami z oper. Bravo!

Je skvělou myšlenkou, když se v rozsáhlém kouzelném světě opery nezaměřujeme v operním večeru jen na sólové výkony, byť je jistě jejich dominance nezpochybnitelná, ale rovněž koncertně akcentujeme význam sborové operní literatury. Je řada operních děl, které vzletně nazýváme sborovými operami. Adjektivum není nijak nadnesené, neboť jde o díla, v nichž mají sbory své podstatné místo. Od Verdiho Nabucca, jehož sbor otroků se stal doslova populárním hitem, přes slavnou a velkolepou sborovou scénu s triumfálním pochodem z Aidy téhož autora. V tvorbě Smetanově má sbor zásadní význam v jeho Braniborech v Čechách (loni provedeno ostravskou operou na Smetanově Litomyšli!), ale též v Daliborovi, Libuši, Tajemství i Čertově stěně. Dvořák působí svým jedinečným Jakobínem, ale velké sborové scény obsahuje také jeho opera Dimitrij, která přes značnou snahu minulých generací dirigentů na operních scénách nezakotvila, jak se zdálo reálné ještě v nedávné v minulosti. Slavné sborové scény nalézáme u Gounoda, Bizeta, Boita, Čajkovského, Mascagniho i Pucciniho, rovněž u Janáčka, o Musorgském ani nehovoře. Sborovou operou je i skvělé dílo Bohuslava Martinů Řecké pašije.

Dramaturgie festivalu volila program tak, aby byl kontrastní, zasluhuje si pochvalu za zařazení dvou sborových scén ze Smetanových Braniborů v Čechách, ale také za připomenutí již zmíněného Dvořákova Dimitrije. Vše ostatní v programu byla díla světové operní tvorby, starý dobrý Verdi byl zastoupen pěti velkými vstupy, efektní přídavek sboru z Trubadúra byl de facto šestým sborem italského mistra v rámci koncertu.

Sbor Janáčkovy opery má jistě řadu z těchto děl ověřenu i jevištně, zná dobře z denní praxe problematiku sborového zpěvu na velký prostor přes “clonu” symfonického orchestru, která je jiná než koncertní sborový zpěv a capella, nebo s doprovodem klavíru, což je zase obvyklý denní chléb univerzitních sborů. Na renomovaných festivalech a soutěžích světa je obvykle požadován program a capella (bez doprovodu). Sbory z oper tyto typy studentských sborů často nezpívají, z výše naznačených důvodů svého zaměření. Proto je účinkování v podobném projektu pro tento typ sboru zajisté objevováním nových sborových obzorů z mnoha stránek a jistě také silnou motivací jak dramaturgicky, tak i technicky a interpretačně.

V první polovině večera se úvodním vstupním bodem programu nestala operní ouvertura, jak jsem očekával (ve druhé polovině přece jen jedna z ouvertur zazněla), nýbrž metodou “šoku” byla jako entrée stanovena sborově velmi obtížná dramatická vstupní scéna bouře z Verdiho vrcholného díla Otello, kde na titulní postavu čekají na břehu moře i Cassio a Rodrigo. Spoluúčinkovali proto sólisté Petr Levíček a Igor Loškár, vstup Otellův na scénu obstaral tenorista Peter Berger.

V prvé části večera mne zaujaly zejména ukázky z české operní tvorby, v případě Smetanových Braniborů v Čechách ve velmi přesvědčivě promyšlené interpretaci pana dirigenta Ondreje Lenárda. Dvě zvolené scény z této opery jsou samy o sobě hudebně velmi kontrastní. Scéna ze druhého dějství od orchestrálního Grave – Rozlučme se s domovem – až po majestátní Choral v Andante: „Pane v prachu se skláníme, o milosrdenství tě prosíme.” S basovým sólem Kmeta v provedení legendy mezi českými basisty Richardem Novákem, který je vpravdě přírodním úkazem. V roce 1973 natočil ve svých nejlepších pěveckých letech pro tehdejší Československou televizi Smetanova vynikajícího Kecala v Krombholcově a Kočího inscenaci Prodané nevěsty, spolu s Peterem Dvorským a Gabrielou Beňačkovou. V roce 2017 stojí na jevišti druhého zámeckého nádvoří litomyšlského zámku a představuje se nám v partu Kmeta v neuvěřitelné kondici hlasové i dechové, neboť hudební fráze této partie jsou dlouhodeché. Není to úžasné až neuvěřitelné?

Sbor Janáčkovy opery a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity zde společně prokázaly přirozenou homogenitu a kultivaci měkkého zvuku, pevnou intonaci, ale také imponující plasticitu hudebních frází s nárůstem dynamiky a výrazového napětí. A musím zdůraznit, že s velmi dobrou artikulací a výslovností češtiny, neb to dnes akcentaci potřebuje, není to zdaleka samozřejmé. Ve slavné scéně s Jírou z prvního dějství opery exceloval sbor fortovou úderností a pevným rytmem, ale zvláště vyzdvihuji, že hudební fráze byly zároveň vysoce kultivované svým průběhem jemných dílčích vrcholů. Nelze opomenout pěvecky pěkný vstup tenoristy Petera Bergera ve velmi obávaném místě tenorové role Jíry s vysokým drženým há („Tak mi žezlo a korunu dejte a poslušenství přísahéééjte”…). Dodám jen, že bez kontextu vypuštěného zpěvu Jíry („Dobře, chátro, dobře tak!“) se jednalo o vstup docela obtížný a svou krátkostí v aklimatizaci na pódiu i trochu nevděčný.

Z Dvořákova Dimitrije byl zvolen vstupní sbor – „Veliké hoře stihlo matičku rodnou zem”. Sbor zněl zvukově velmi kompaktně, kultivovaně, jemně, plasticky ve frázování a s dobrou harmonií vnitřních hlasů. Ba konečně se ve večeru také objevil v pravé míře zvukové vyváženosti i krásný zvuk jadrného basu, jenž do té doby v předešlých číslech trochu chyběl, patrně “drcen” převahou žen, přesněji ženských hlasů spojených sborů, kdy vynikal soprán nejen sympatickými výškovými dispozicemi, nýbrž i zvukovou dominancí nosných hlasů v harmonii partitur. Ale mohlo jít i o postavení skupiny basu na jevišti, kde byl daný hlas postaven v místě akusticky trochu hluchém, pozoroval jsem tento jev i na finální zkoušce.