Fjodor Michajlovič Dostojevskij inspiruje operu

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (zdroj Státní Tretjakovská galerie, Vasily Grigorevich Perov)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (zdroj Státní Tretjakovská galerie, Vasily Grigorevich Perov)

Dostojevskij také výrazně ovlivnil filozofické myšlení 20. století. Poněkud problematická je ale současná čtenost jeho děl. Dostojevského prózy ale žijí svůj druhý život v mnoha divadelních a filmových adaptacích. Od činoherního divadla sice nebývá daleko k opernímu zpracování, ale prvá zhudebnění jeho povídek a románů se na operních jevištích objevila až po skončení první světové války v 20. letech 20. století.

Zhudebněné povídky

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, stejně jako Puškin, Čechov a Tolstoj, byl mistrem povídky, žánru typického pro ruskou literaturu 19. a počátku 20. století. Z několika desítek jeho povídek byla zhudebněny například satirická povídka Strýčkův sen (1858). Pod názvem Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum, komponováno 1928–1930) ji na operní scénu uvedl skladatel česko-německo-židovského původu Hans Krása, zavražděný roku 1944 v Osvětimi. Libreto Rudolfa Fuchse a Rudolfa Thomase shrnuje maloměstskou satiru boje o venkovskou krasavici Zinu, z něhož takřka vítězně vyjde postarší kníže, jemuž ale nakonec namluví, že jeho pokusy o námluvy byly jen jeho snovou představou. Původní verze libreta nesla název Feďa, tedy jméno Zinina umírajícího milence na tuberkulózu, který ale v příběhu vůbec nevystupuje, a jen se o něm vede opakovaná konverzace. Krásovo zhudebnění bylo jednoznačným úspěchem. Po úspěšné premiéře v květnu 1933 v Neues deutches Theater v Praze obdržel za rok 1933 Československou státní cenu za literaturu a umění (udělovanou také v sekci německých umělců žijících na území Československa). Po druhé světové válce a smrti autora se dlouho zdálo, že partitura opery je ztracena, ale byla objevena dirigentem Israelem Yiononem a nastudování z května 1994 ve Státní opeře v Praze prokázalo kvalitu díla. Label DECCA také v roce 1998 uvedl na trh kompletní nahrávku díla.

Ranou lyrickou novelu Bílé noci (1848) o setkání mladíka a dívky, zadané jinému muži, během petrohradských bílých nocí, zhudebnil Jurij Markovič Bucko formou komorní opery totožného názvu Bílé noci (komponováno 1967) pro dva zpěváky (tenor a soprán). Skladatelovo libreto zkracuje počet nocí z titulu díla, v novele čtyř nocí a rána, v opeře na pouhé tři noci. Hodinová opera byla nejprve provedena koncertně v Moskvě pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského v roce 1970 a první scénické nastudování provedení následovalo v Drážďanech (Staatstheater) roku 1973. Opera se během dvou dekád stala oblíbeným dílem komorních scén v SSSR, NDR, ale i v tehdejší NSR. Literatura uvádí také operu Weisse Nächte na týž námět francouzského skladatele rakouského původu Érica-Paula Stekela, komponovanou v letech 1929–1931 a poprvé uvedenou roku 1936.

Opera Katarína (komponovaná 1971) slovenského skladatele Jozefa Gahéra vychází povídky Dostojevského Bytná (1847). Komorní opera pro dva zpěváky a činoherce s reprodukovaným hlasem, sbor a balet měla být závěrečnou částí operního triptychu podle Dostojevského děl, ale skladatel od záměru upustil a Katarína zůstala dosud neprovedena.

Fantaskní a vnějškově absurdní povídka Krokodýl (1865) byla na operní jeviště předvedena jako hudební divadlo (Das Krokodil) německého skladatele Juryho Everhartze v roce 2004 ve Vídni

Opery podle Dostojevského románů

Mnohem většímu zájmu se se u skladatelů těšily Dostojevského slavné romány/literárními historiky šest z nich je označováno jako „velké romány“: Zločin a trest, Hráč, Idiot, Běsi, Uražení a ponížení, Bratři Karamazovi, byť často jde o díla značně rozsáhlá a pro potřeby operních libret muselo dojít jak k výrazným redukcím počtu postav, tak ke zjednodušením zápletek.

Raný kratší román v dopisech Chudí lidé (1846, někdy též pod českým překladem Ubozí lidé) posloužil jako předloha pro komorní operu Gleba Serafimoviče Sedelnikova. Stejnojmenná opera pro dva zpěváky (soprán a baryton), jímž za doprovod slouží pouze smyčcový kvartet je vhodná i pro ty nejmenší studiové scény. Již toto první knižně vydané dílo nese Dostojevského notnou dávku beznaděje a zároveň kritiky k společenskému uspořádání ruské společnosti. Pár padlé dívky Varvary a typická ruská postava bezvýznamného úředníka Makara Děvuškina prostě nemá naději najít štěstí, protože společnosti vládne přetvářka a moc peněz. Sedelnikova opera byla po moskevské premiéře roku 1974 úspěšná na ruských scénách, několikrát provedena i na konzervatořích a label Melodija pořídil v roce 1980 kompletní nahrávku této zhruba padesátiminutové opery.

Světové popularity se dostalo Janáčkově opeře Z mrtvého domu na základě Dostojevského autobiografického textu Zápisky z mrtvého domu (1861). Zanícený rusofil Janáček dokázal přímo z původního textu vybrat textové pasáže a nesmírně konzistentně a zároveň se s osobitou, byť syrovou poezií, vykreslit život trestanců v omské káznici, tak jak to sám spisovatel poznal během výkonu trestu. Ač Janáček operu dokončil orchestrace byla po jeho smrti přepracována, stejně jako beznadějně působící závěr díla. Po desítkách let se ale prováděcí praxe vrací k původnímu znění. Dílo bylo premiérováno dva roky po Janáčkově smrti v dubnu 1930 v Brně. Z mrtvého domu patří nejen ke klenotům české opery, ale také zcela výjimečným dílům světové opery. Dílo dirigovali a inscenovali největší hudební umělci, kteří se opakovaně a s nadšením vyjadřovali o hudebních a výrazových kvalitách díla. Tato Janáčkova opera patří právem dnes k nejčastěji inscenovaným českým operám na světových scénách.

https://www.youtube.com/watch?v=etindhFJyBA

Zápisky z podzemí (1864), další silně autobiografický text, jehož hlavním tématem je manipulace, v roce 2011 uvedl na scénu mladý australský skladatel Jack Symonds jako komorní devadesátiminutovou operu v sedmi scénách.

Rozsáhlý román Zločin a trest (1866) byl považován za nezhudebnitelný i z důvodů rozsáhlých vnitřních monologů hlavní postavy, rozpolceného studenta Raskolnikova, který zabíjí lakotnou lichvářku a další svědkyni vraždy. Po seznámení s prostitutkou Soňou se přichází přiznat, a přiznání a Sonina podpora i láska se stávají očistným momentem i v trestanecké kolonii na Sibiř, kam nastupuje svůj trest. V románu se poprvé komplexně rozvíjí Dostojevského názory o „bezcennosti“ některých lidí. Pro námět své čtvrté opery využil román klasik švýcarské hudby Heinrich Sutermeister. Prokomponovanou operu ve dvou aktech (6 obrazech) Raskolnikoff (komponováno 1945–1947) o délce takřka tří hodin poprvé uvedlo Královská opera ve Stockholmu roku 1948 ve švédském překladu. Po velkém úspěchu byla opera inscenována na řadě dalších scén, roku 1950 také v Teatro alla Scala. Tvůrci důmyslně vyřešili koncepci postavy Raskolnikova. Hlavní postava je představována tenoristou, kterou provází Raskolnikovovo druhé já (baryton), přednášející vnitřní monology titulní postavy. Na maďarská jeviště zůstala omezena další operní verze románu ve 3 aktech Emila Petrovicse Bűn és bűnhődés (Zločin a trest) s premiérou roku 1969 v Budapešti. Libretistou byl známý maďarský filmař a scénárista Gyula Máar. Zcela neznámé zůstává první, italské zhudebnění románu Delitto e Castigo (Zločin a trest, 1926) na libreto Giovacchina Forzana, hudbu napsal Arrigo Pedrollo. Zatím poslední hudebně-dramatická verze Zločinu a trestu tentokráte pod názvem románu byla velkým kompozičním úkolem polské skladatelky Bernadetty Matuszczak. Opera o devíti scénách byla dokončena v roce 2008.

Již následující rok po zveřejnění Zločinu a trestu, jehož vydání vyvolalo řadu pozitivních i hluboce negativních ohlasů pro svébytnou filozofii díla, Dostojevskij publikoval další zásadní románové dílo. Opět se do něho promítly silně autobiografické momenty, tentokráte především jeho gamblerství a pobyt v zahraničních lokacích s kasiny a místy pochybnou společností. Horečnatý příběh Alexeje, který obětuje své hráčské vášni vše, místy připomíná příběh Heřmana z Puškinovy/Čajkovského Pikové dámy. Dostojevského zachycení mondénního hráčského prostředí ve fiktivním Roulettenburgu a groteskní podpříběh Babulenky, prohrávající s chutí a ke zděšení příbuzných rodinné jmění jsou fascinují. Dostojevského román Hráč (1867) silně zaujal mladého Sergeje Prokofjeva. V letech 1915–1917 zkomponoval první ruskojazyčnou verzi. Ovšem inscenování po Velké říjnové revoluci nepřipadlo v úvahu. O dvanáct let později (v letech 1927–1928) již jako známý skladatel během pobytu v zahraničí dílo výrazně přepracoval a opera byla uvedena ve francouzském překladu rolu 1929 v Bruselu. Přes úspěch díla a zájem vlivného režiséra i divadelního organizátora Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda uvést dílo v autorově vlasti, se dílo dostalo do Sovětského svazu až v koncertním provedení roku 1963, pak v roce 1974 scénicky ve Velkém divadle v Moskvě a po roce 1991 je již zde stal standardním repertoárovým dílem. V roce 2001 byla také uvedena rekonstruovaná první verze opery ve Velkém divadle v Moskvě. V Československu nastudovalo Hráče poprvé plzeňský operní soubor roku 1957. Dílo je k dispozici v několika zvukových a obrazových nahrávkách. Obrazová složka čtyřaktovému dílu výrazně prospívá, už pro orientaci ve třech desítkách hlavních a menších rolích plus dalších němých a epizodních rolí.

Patrně nejvíce operních adaptací dosáhl Dostojevského román Idiot (1868). Vícekrát zfilmovaný příběh dobrotivého knížete Myškina se stal v Evropě populární díky francouzské filmové adaptaci v hlavní roli s Gérardem Philipem (1946). Tento herec o dvanáct let později ztělesnil i hlavní postavu v adaptaci Hráče. Kníže Myškin, epileptik (stejně jako Dostojevskij), se vrací po léčení ve Švýcarsku do Petrohradu, jeho čistý charakter je nastaveným zrcadlem pokřivenému a pomlouvačnému prostředí. Osu příběhu tvoří Myškinovy vztahy ke dvěma krásným ženám Nastasje a Aglaje. Prostředí zištné a pokrytecké moskevské společnosti ale Myškina pohlcuje, a on se ve stavu nejvyšší vyčerpanosti opět stává její součástí. Důležitým motivem v románu je zde i nihilismus a adorace krásy, stejně jako její zničení. Neprovedenou operu Idiot podle tohoto námětu zkomponoval v letech 1961 až 1962 český skladatel Karel Kupka na vlastní libreto. Roku 1970 zazněla v Teatro dell ´Opera italská operní verze L´idiota renomovaného skladatele Luciana Chaillyho. Příběh zaujal skladatele již na konci padesátých let v televizní inscenaci. V římské inscenaci tříaktové opery vystupovali známí operní interpreti jako Fedora Barbieri, Gloria Lane a další. Jeho V roce 1971 pod názvem Myshkin byla uvedena americká televizní opera délce necelé hodiny amerického skladatele Johna Eatona. Příběh Myškina přeneslo do amerického prostředí libreto opery Philip Marshall (1974) skladatele Seymoura Baraba. Děj opery se odehrává krátce po skončení války Severu proti Jihu ve Virginii roku 1866. Německá operní verze Karla Ottomora Treibmanna Der Idiot na libreto Haralda Gerlacha zazněla poprvé v Lipsku roku 1988. Událostí pro světovou operu se stala posmrtná premiéra opery Idiot Mieczysława Weinberga, skladatele polsko-židovského původu žijícího v SSSR, který se netěšil velké přízni oficiálních kruhů. Jeho opera Pasažérka se stala jedním z nejpůsobivějších operních děl moderní doby. Opera Der Idiot byla komponována v letech 1986/87 a zkrácená verze byla uvedena v moskevské Komorní opeře. Premiéra kompletní čtyřaktové verze v Nationaltheater Mannheim v květnu 2013 byla očekávána odborníky a diváky. Zatím posledním operní verzí románu je Der Idiot německého skladatele Thomase Blomenkampa z roku 2001 uvedená v Krefeldu. K dílům inspirovaným tímto textem je třeba připočítat i čtyřicetiminutové „mimodrama“ Der Idiot (komponováno 1952, revidované znění 1990) Hanse Wernera Henzeho, jevištní dílo na pomezí melodramu a pohybového divadla. Texty pro toto dílo věnované slavnému režisérovi Luchinovi Viscontimu napsala neméně slavná rakouská literátka Ingeborg Bachmann.

K stále intenzivnějším idejím nihilismu tíhnul román Běsi (1870–1871). Komplikovaný děj a ruská historická specifika by byla tvrdým oříškem pro operního libretistu. Nicméně o románu jako námětu pro operu v 50. letech 20. století uvažoval Bohuslav Martinů.

Vrcholem Dostojevského tvorby se stal původně plánovaný pětidílný román Bratři Karamazovi (1880). V konečné verzi vyšel jako dvoudílný o více než 800 stranách textu a je završením jeho literárního díla s mnoha psychologickými aspekty a rozsáhlými filozofickými proklamacemi. Příběh otce a jeho tří (ve skutečnosti čtyř) synů je pronikavou analýzou odlišných lidských typů a povahových archetypů. Otcovražda je pak vyústěním nesnesitelné situace v domě starého Karamazova. Dostojevskij se zde opět vrací ke svým zásadním tématům jako byly nihilismus, násilí v rodině, cena člověka, a především otázka viny a trestu, trestu společenského a samozřejmě Božího. Román Bratři Karamazovi byl velmi přesvědčivě zhudebněn českým skladatelem Otakarem Jeremiášem v letech 1924–1927. Za libretistu si vybral spisovatele Jaroslava Mariu, spisovatele silně ovlivněného dekadencí a naturalismem. Vytvořili spolu pozoruhodné, velmi dramatické libreto o 3 aktech rozdělené do pěti obrazů. V něm shrnuli celý příběh románu od vylíčení chorobné atmosféry v domě Karamazovů až k naději, kterou dává útěk Míťy s Grušenkou za novým životem. Premiéra v pražském Národním divadle na podzim 1928 získala takřka jednoznačný pozitivní ohlas diváků i kritiky, a potvrdila možnosti Dostojevského jako inspirátora operních libret (což o dva roky později stvrdila Janáčkova opera Z mrtvého domu). Roku 1929 byla Jeremiášova opera uvedena Brně, a v německém překladu Paula Eisnera pak v Augsburgu (1931) a Bernu (1932). Na scénu Národního divadla se opera ještě vrátila v nastudováních roku 1935, 1957 a 1973. Byla hrána i v dalších českých a moravských divadlech, například roku 1961 v Olomouci. Dílo vyniká dramatičností a psychologickou propracovaností typů i situací. Vynikající je soudní scéna ve třetím aktu, jedna z nejobtížnějších míst na zhudebnění vůbec ve světové operní literatuře. Jeremiášovo dílo by si opět zasloužilo novou inscenaci nejen pro svou hudebně-dramatickou kvalitu, ale také pro stálou aktuálnost některých Dostojevského myšlenek. O operní zpracování se také pokusil sovětský skladatel Alexander Cholminov, jeho opera Bratři Karamazovi na vlastní text s premiérou roku 1984 ale nezanechala větší dojem. Větší úspěch získala stejnojmenná opera ve třech aktech Alexandera Smelkova, premiérovaná v Mariánském divadle roku 2009. Fragmenty z Dostojevského textu Bratří Karamazovů se staly i součástí libreta Šostakovičova Nosu a ucelený text části románu, vydávaný i samostatně pod názvem Velký inkvizitor zhudebnil Boris Blacher jako působivé, ale velmi temné oratorium Der Grossinquisitor (1947).

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je autor, který je pozoruhodný svým nadčasovým a výrazným filozofickým přesahem v prozaickém díle i psychologickou a v mnoha případech i psychopatologickou kresbou jeho hrdinů. Proto jeho dílo bude inspirovat nadále další umělecké obory, protože neklidná doba žádá neklidná témata v umění.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments