Flétnistka Lenka Kozderková: V improvizaci není žádný tón špatný
Lenko, hudba má v tvé profesi více dimenzí – která je ta nosná?
Pořád jsem především flétnistka. Muzikantka. Teď samozřejmě hodně i pedagožka, s prohlubujícími se zkušenostmi má člověk pocit, že by měl své poznání předávat dál. Prvotní byla – a stále je – hudba a způsob, jak ji vyjádřit. Jako dítě jsem toužila hrát na klavír. Ale jsem drobné postavy a mám malé ruce, takže mi v hudebce řekli, abych na klavír rovnou zapomněla – ale prý že zajímavý nástroj je flétna. Bránila jsem se, svou první zobcovku jsem rozmlátila o křeslo. Ale tatínek šel na mě chytře – pustil mi Debussyho Moře, a tím to začalo. Myslím, že i v tom, že jsem se pak začala věnovat soudobé hudbě, sehrál iniciační roli právě Debussy.
Vidím tam i racka – ptáka, který létá nad mořem a tebe provází celý život v nejrůznějších podobách, ať už je to inspirace knihou Richarda D. Bacha Jonatham Livingston Racek, název tvého dua s Lenkou Župkovou – Duo Goelan nebo tvá vlastní skladba, kterou jsi pojmenovala Larus.
Aha! No vidíš. Pro mě je racek hlavně symbol svobody, kterou si cením nade vše. A moře také. Voda. Pohyb vody a volnost letu.
Rodiče byli muzikanti?
Amatérští. Hudebník byl můj pra-pra-strýc Jan Malát. Ale byl černou ovcí rodiny. Jeho bratr byl pivovarník, takový ten příkladný hospodář, kdežto Jan byl bohém, umělec. Ale teď nám na Moravě nad schodištěm visí portrét Jana Maláta a je na něm až neuvěřitelně podobný mému tatínkovi, takže nějaké geny tam asi byly.
Chtěli z tebe mít muzikantku?
Vedli mě k tomu od malička. Pro mého tatínka to byla celoživotní touha – on sám by se býval rád věnoval profesně hudbě, tak si to začal plnit alespoň na svých dětech. Chodila jsem na flétničku a do sboru, ale vážně jsem vše začala brát až díky svému prvnímu učiteli flétny. Když se na to dívám svýma dnešníma očima pedagožky, byl naprosto fantastický. Tehdy jsme si to neuvědomovali, otravovalo nás, že musíme po tom všem, co jsme měli ve škole, ještě cvičit na flétnu. Ale měli jsme partu flétnistek, hráli jsme komořinu a jezdili jsme na soustředění a soutěže. A to bylo báječné a náš pan učitel… on snad v hudebce i spal. Všechno nesmírně prožíval. A pouštěl nám nejlepší nahrávky nejlepších flétnistů. Byli jsme malincí žabáčci se zobcovkou a on nám pouštěl Jamese Galwaye a Nicoleta a Grafa, samozřejmě Rampala, takže v nás rozvíjel hudebnost tak, jak se to v hudebkách dnes už ani nedělá. Jsem mu za to vděčná.
Takže konzervatoř byla jasná volba?
Nebylo to jednoduché rozhodování. Bavila mě čeština a náš češtinář mě povzbuzoval, abych šla na gymnázium a na filozofickou fakultu a věnovala se jazyku. Můj učitel na zušce zas že ne, že musím na konzervatoř a v mých čtrnácti patnácti letech umělecká vize samozřejmě zvítězila. I za tu cenu, že jsem šla do Ostravy – za totality byla takzvaná směrná čísla a jinam jsem tenkrát ani jít nemohla. Pocházím ze Šumperka a z Ostravy jsem byla dost vyděšená. Vypadalo to tam úplně jinak než dnes. Každé ráno jsem jezdila z internátu do školy tramvají, všude kolem mě byli havíři s těma černýma očima a projížděla jsem – dvakrát denně – kolem Vítkovických železáren, ze kterých šlehaly plameny až do nebe, připadala jsem si jako v pekle. Mám ráda kolem sebe přírodu nebo ve městech historická centra, a to mi v Ostravě chybělo. Ale muzika byla naštěstí silnější, kantoři a spolužáci byli báječní a tím se to vykompenzovalo. Nakonec to bylo krásných šest let.
Co za pohon musí mít člověk v sobě, aby se chtěl stát výkonným umělcem – a nespokojil se třeba jen s pedagogickou dráhou?
Vůbec jsem si nepředstavovala, že bych mohla nebo měla někdy učit. Kdybych neměla vize červených koberců, hotelů a narvaných sálů – vůbec bych to nešla dělat. Ale vážně: člověk musí mít představu, jak a proč to chce dělat, a hlavně, myslím, je důležité sebeopájení tou hudbou. Důležité je, aby člověka bavilo hrát si třeba i jen sám pro sebe, bez publika.
Nevím, jak to mají ostatní, ale mě poháněla především neutuchající chuť hrát. Zdravé sebevědomí, ambice a ego jsou také potřeba, jinak by člověk těžko překonával krizové momenty. Navíc bez ega bychom nemohli tady, v hmotném světě žít a přežít. Ale rozhodující je nadšení – směřování za niternou touhou. Nevím, jak to říct, aby to bylo výstižné. Všechno jsou to jenom slova.
Asi hudbou – hraním.
My se ale musíme snažit nějak to uchopit a vysvětlit. I kdyby jen kvůli našim studentům. Myslím, že říkáme-li, že to děláme proto, abychom předali umění publiku, jsou to krásné řeči a je to sice pravda, ale to prvotní je, že hraní dělá dobře mně samotné – a oni, posluchači, jsou prostě u toho. V současné době to vychází pěkně najevo. Nemáme publikum a najednou tě popadne tak strašná chuť zahrát si…
Třeba v kuchyni…
No ano, samotná, v kuchyni. Takhle se to projevuje. Jako neodolatelná touha hrát, protože publikum samozřejmě chybí nesmírně. Zrovna já jsem dosti typický pódiový typ, co se vyhecuje právě tím publikem. Výrazem toho jsou i improvizace – když hraješ před publikem, octneš se najednou v takovém zvláštním proudu, který tě nese, je to jiný pocit a úplně jinak se hraje. Ale jsem ráda, že mě pořád ještě dokáže popadnout ten záchvat chuti vzít si flétnu a zahrát si jen tak pro sebe. Teď jsem byla dost dlouho nemocná, a právě toto mě drželo – musela jsem si zahrát, abych cítila samu sebe.
Nestačilo by ti – bývalo – si jenom hudbu poslechnout?
Ne, ne, v poslechu je dualita hudba-posluchač, zatímco když hraješ sama, jsi tou hudbou samotnou. Kdybych to chtěla říct nějak nadneseně, tak se jako malinko přiblížíš k pocitu, že jsi součástí všehomíra, který nás obsahuje – ne obklopuje, ale obsahuje.
Do Francie jsi jela studovat ještě během studií na JAMU, nebo až po nich?
Konzervatoř jsem dokončila v osmaosmdesátém, nastoupila jsem do prváku na JAMU a tam mě zastihla sametová revoluce. Nesmírně jsem si to užila v našem stávkovém výboru, tenkrát jsme se tam zabarikádovali, spali jsme na žíněnkách a babičky nám ráno nosily koláčky a spolu s herci jsme vylepovali a roznášeli letáky a plakáty po městě. Byla to doba, o které pak vyprávíme našim potomkům, a jsem ráda, že mě to zastihlo právě jako studentku. O stipendium do Francie jsem žádala asi tři roky, nakonec jsem ho dostala, až když jsem JAMU absolvovala, takže to vyšlo sice po škole, ale vlastně tak akorát.
Proč Francie?
Od malička mě tam táhla jakási nevysvětlitelná síla. Jako vedlejší jazyk jsem si vždycky volila francouzštinu. Zpětně jsem si uvědomila, že mě už jako dítě napadala francouzská slova, i když jsem vůbec nevěděla, co znamenají. Jsem zkrátka frankofil. Paříž byla láska na první pohled. Bylo to zvláštní volání, že tam prostě musím. Navíc pro flétnisty je Francie, zejména Paříž, Mekkou. Francouzi jinak vyslovují a od toho se odvozuje i artikulace na flétnu. Proto je francouzská škola jiná než německá, existuje o tom mnoho odborných pojednání.
Co ti Francie dala – hudebně, životně, zkušenostně…?
Byl to obrovský obrat v mém životě, protože tam jsem konečně zakusila tu zvláštní svobodu – i v hraní. U nás jsme byli zvyklí hrát Mozarta tak, aby to bylo stylové, hlavně žádná romantika, a tam jsem se najednou setkala se zvláštní otevřeností, i toho Mozarta jsem mohla hrát daleko dynamičtěji a uvolněněji, prostě svobodněji. Stále to samozřejmě muselo být stylově – ale byl to úplně jiný přístup. Ono to souvisí i s tím, že když se člověk dostane někam ven, otevřou se mu najednou oči a vidí, že svět je větší, lidé jsou jiní, různí, přijímají člověka takového, jaký je.
Je paradoxní, že čím víc člověk objevuje svět, tím víc objevuje sebe samotného. To si samozřejmě uvědomuji až teď. Tehdy mi to nedocházelo, byla jsem jen udivená velkolepostí, pestrostí a nádherou světa a lidí, kteří jsou v něm. A měla jsem obrovské štěstí, že jsem tam potkávala zajímavé osobnosti a nádherné lidi a dostala jsem se na koncerty do Radia France a na operní a divadelní představení. Jako stipendistka francouzské vlády jsem měla úžasnou možnost vstupenek a lístků a akcí, na které bych normálně neměla peníze. A mohla jsem chodit na náslechy i k jiným pedagogům, jiných oborů…
Kdo učil tebe?
Christian Lardé, ale chodila jsem i do hodin Alaina Mariona, zažila jsem flétnovou soutěž, kde předsedal a na závěrečném koncertě i hrál Jean-Pierre Rampal – nádhera! A i když jsem potom jezdila různě po světě, Paříž má pro mě pořád specifické kouzlo a jsem ráda, že mě osud zavedl právě tam. Asi je to dáno i tím, že jsem to brala fatálně. Pro spoustu lidí je Francie nebo Paříž stejně zajímavá jako jiné země nebo jiná města, pro mě je to srdeční záležitost a dodnes tam ráda jezdím za svými přáteli a je to vždycky pro mě svátek – teď mi to chybí.
Zúročuješ to ještě i dnes – v repertoáru, zájmech, uměleckém partnerství…?
Tíhnu k hudbě francouzských skladatelů, k francouzské literatuře, výtvarnému umění. Udržuji si tam spoustu kontaktů, dodnes mě tam zvou mimo jiné proto, že jsem často hrála v Českém centru, vazby přetrvávají a francouzská kultura má na mě vliv nesmírný. Připadá mi, že Francouzi nám jsou svou povahou blízcí. Třeba stylem humoru jsou nám mnohem bližší než naši sousedé Němci – i když mám přátele i v Německu a ono je to asi člověk od člověka. Vybíráme si přátele s podobným humorem. A je fakt, že i když jsem potom učila třeba v Tunisu – v muslimském světě – zjišťovala jsem, že o blízkosti nebo vzdálenosti rozhoduje hlavně přímý kontakt s lidmi. Nebyli zas až tak jiní nebo nepřátelští. Samozřejmě muzikanti jsou specifické společenství lidí, kteří jsou si blízcí i jinak, ale přišlo mi, že svět se člověku přibližuje tím, že poznává lidi a jejich kulturu osobně. Když o tom jen někde slyšíš nebo čteš, není to úplně ono.
Čeho si nejvíc ceníš z toho, kam až ses dostala na koncertním pódiu?
Samozřejmě Carnegie Hall.
Co jsi hrála?
Stockhausenovu Zeitmasse, jako členka Ostravské bandy. To byla dosažená meta. Jinou takovou metou bylo účinkování v Rudolfinu, a i to se mi splnilo – se Zuzankou Růžičkovou jsem si zahrály Bachovy sonáty.
Koncertní sál je meta?
Je to symbolika. Člověk asi potřebuje takovou pojmenovanou metu k pocitu, že určité věci dosáhl a že jeho práce není marná. Souvisí to i se zaměřením – mě to například zavedlo k soudobé hudbě. Měla jsem pocit, že se to stalo jakoby náhodou, ale vlastně to vůbec náhoda nebyla. Začalo to už v Paříži, slyšela jsem tam spoustu soudobé muziky na koncertech, to u nás nebylo. Za totality minimálně a pak se to tu klubalo jen velmi pomalu. Nebyli jsme zvyklí hrát soudobé autory, mnohé jsme ani neznali. Tenkrát tu fungovaly jen dva soubory – Mondschein a Agon. A s nimi – s Mirkem Pudlákem, Hanušem Bartoněm, Kamilem Doležalem – jsem začala hrát. Přehráli jsme kvanta soudobé hudby.
A co klasika?
Klasiku miluju. Bez ní to nejde. Člověk nemůže hrát pořád jen soudobou hudbu, zbláznil by se z toho. Potřebuju popadnout flétnu a zahrát si Bachovu sólovou partitu nebo Telemanna nebo nějaké sonáty, Prokofjeva, Martinů, hudbu, která tryská ze srdce a je nádherná. Na soudobé hudbě mě bavilo a baví, že o ní mohu mluvit s jejími autory a že poskytuje široké pole příležitostí ke zkoumání zvuku. Zvukové možnosti flétny mě vždycky fascinovaly a baví mě prověřovat je a hledat třeba i takové, které ještě nebyly naplněny.
To jsi ale neměla ze školy – to byla tvá vlastní cesta. Vzpomeneš si, co bylo k ní impulsem?
Na škole vůbec, tam se jelo v zajetých kolejích. Vždycky jsem měla ráda literaturu a výtvarné umění, sama jsem trochu psala, básně a povídky, malovala jsem, a to všechno dohromady asi vede k pocitu, že člověk může bádat a objevovat i ve svém profesním oboru. A hlavně – je to dobrodružství! Je to zábavné, je to zajímavé. Ze všeho nejvíc mě děsí rutina. Jakmile něco začne zavánět rutinou, jdu od toho.
Myslím, že všichni, kdo se pohybují kolem současných trendů, jsou takoví věční hledači: hledají zvuk, výraz, poselství… toho zvuku, který nemusí být vždycky na první poslech konsonantní a libozvučný, ale něco zobrazuje. Samozřejmě to neznamená, že člověk se chce neustále trýznit hudbou, která místo aby nás uklidnila, tak nás drásá. To nejde. Ale je to spíš o tom, že chceme jít trošku dál za hranice. I v Mozartovi nebo Prokofjevovi se dá jít za hranice – zahrát je mnoha způsoby! Ale toto je ještě něco jiného. Jakmile zjistíš, že to existuje, tak najednou víš, že je ještě něco víc a chceš za tím jít.
Byla toto tvá cesta k improvizaci a ke komponování?
Dá se to tak říci. Přišlo mi, že je možné de facto všechno. V improvizaci žádný tón není špatný. Ve skutečnosti jde o postoj. Jsou fantastičtí muzikanti, s nimiž jsem měla čest hrát, a nikdy by do improvizace nešli. Když jsem to navrhla, zalekli se a nechtěli na to kluziště vkročit. Je zapotřebí osvobodit se od strachu, že něco bude špatně.
Nemůžeš v improvizaci zabloudit?
Můžeš. Ona je to také strašně dlouhá cesta, protože zpočátku má člověk tendenci blábolit páté přes deváté. Ale je důležité si tím obdobím projít. Já jsem takhle učila i malé děti (teď už malé děti neučím) a byla to nádherná doba. Když jsem je ujistila, že žádný tón nemůže být špatný, otevřely se a začaly hrát i hmaty, které jsme ještě neprobírali. Hledání má své etapy. Nejdřív člověk hraje spoustu not a pak ubírá a ubírá… Asi je to tak ve všem, i ve výtvarném umění a literatuře, že jde o každé slovo navíc, každou notu, člověk to musí zpřevracet a vycizelovat, a i během té improvizace nechat zaznít jenom tu notu, která je tam v tu správnou chvíli potřeba.
A ta ti přijde – ta nota.
Přijde, když je správná konstelace, člověk je otevřený a má to štěstí, že třeba improvizuje s kolegy, kteří jsou na tom podobně. Pak dochází k nádhernému souznění, kvůli němuž to má smysl dělat. Protože je to neopakovatelné a je to živé.
Jak ti přichází inspirace ve vlastní tvorbě?
Ze silných životních mezníků, které se kumulují a pak to začne v člověku nějak hovořit a mou řečí je hudba. Ale u mě sehrává ještě velký vliv i to, s kým se na tvorbě můžu podílet. Trvalou inspirací mi bylo Duo Goelan – s houslistkou Lenkou Župkovou. Ale k tomu, abych o sobě mluvila jako o skladatelce, přistupuji trochu s rozpaky, protože mě otravuje zapisovat do not. Napadne mě zajímavé téma, které pak zpracováváme v improvizaci, a říkám si, asi bych vydělala víc peněz, kdybych to nazvala skladbou a ne jen improvizací (protože by to zůstalo zvěčněno, zatímco improvizace je teď a pak už není), ale pro mě je prioritou hudba jako rozhovor, jako interakce. Samozřejmě improvizuji si i sama pro sebe z vnitřní potřeby, ale to má úplně jiný charakter než improvizace s někým druhým. To je vnitřní rozhovor – hraju na flétnu a nechávám „to“ promlouvat – a je to naplňující, svého druhu očista. Společná improvizace je víc zábava, je to hravější, veselejší, obrovské dobrodružství.
Lenka Župková se před lety usadila v Německu. Hrajete spolu pořád?
Hrajeme, a teď dokonce chystáme projekt – grant nám sice nevyšel, ale my se nevzdáváme a chceme i na dálku pokračovat v našich projektech. Ten poslední vypadá tak, že si vybereme téma, na které budeme improvizovat každá za sebe, zvukové záznamy si prohodíme, budeme na ně reagovat a vytvoříme sérii nahrávek, z nichž si pak, až se sejdeme, budeme vybírat. Neumíme si představit, že bychom nespolupracovaly s výtvarníky nebo tanečníky, že bychom se neinspirovaly literaturou, takže tam budou mnohaoborová propojení. Lenka zvolila německé autory, obě milujeme Skácela a snažíme se své projekty přizpůsobit nastalé situaci.
Setkávání hudebníků je součástí inspiračního zázemí. Myslím, že každý někdy zažil, že když o svém nápadu s někým mluví a rozvíjí ho, rodí se to úplně jinak a daleko rychleji a snáze. To teď – spolu s publikem – strašně chybí. Ale asi je dobře, že si to uvědomujeme. Že nemůžeme být každý sám, že nás to destruuje a hází někam úplně jinam, než bychom chtěli být. Že potřebujeme lidské společenství. I hudba nahraná v nějakém sterilním prostředí je něco úplně jiného než koncerty – proto také jsou live nahrávky jiné a jsou žádané. Samozřejmě kvalitní cédéčko nahrané ve studiu, to je čistá práce, každý si rád takovou hudbu pustíme – ale zároveň potřebujeme hudbu z koncertů, kde je publikum a interakce interpretů na pódiu. V danou chvíli tam něco vzniká. Proto lidé stále chodí na stejné autory a stejné orchestry a stejné interprety, protože se tam pokaždé stane něco nového. Jinak bychom si dávno hověli doma v lenošce s úžasnou hifi technikou, se sluchátky na uších a vůbec by nám to nechybělo.
Stále ještě účinkujete – ty a Lenka Župková – na koncertech k předávání cen Nadace Vize 97 v Pražské křižovatce?
Loni 5. října byl poprvé za dvaadvacet let ceremoniál odložen na další rok a koncert byl zrušen. Pořadatelé uvažovali o internetovém přenosu, ale pak usoudili, že… náhražka je vždycky jen náhražka. Účinkujeme tam každý rok a těšíme se, že letos už to snad bude tak, jak to má být – naživo.
Z tvých stálých uměleckých partnerů mi přichází na mysl perkusionistka Markéta Mazourová, herec František Kreuzmann…
Za spolupráci s Františkem taky může Francie a Paříž. Vracela jsem se jednou tou krásnou dvanáctihodinovou cestou z Paříže a za té bezesné noci jsem v autobuse potkala Ivo Krobota a Michala Lázňovského a v nádherných projektech, které s těmito divadelníky vznikly, jsem se poznala s Františkem a začali jsme hodně spolupracovat. Tehdy jsme dokonce dělali Racka od Richarda Bacha ve Viole. Po mnoha letech jsme na naši spolupráci navázali dalšími projekty – od Jazzové flétny a poezie (Poezie v rytmu jazzu) po Komenského – a teď připravujeme hudebně-poetické pásmo z Proroka od Kahlila Gibrana a dalších našich srdcovek, které jsme si zatím nesplnili a chtěli bychom si je začít plnit. František má podobnou životní filozofii, také si vždycky razil svou vlastní cestu, tak se těším, že po této nucené pauze budeme zase pokračovat.
Zapomněla jsem na někoho?
Pokud jde o cembalo, štafetu po Zuzance Růžičkové převzala Monika Knoblochová. Také už jsme spolu nějaký čas nehrály, chtěla bych, aby to bylo častější. Krásně se mi vždycky spolupracovalo s harfistkou Kateřinou Englichovou, s klavíristou Danielem Wiesnerem. Potřebuji lidi, s nimiž si rozumím i lidsky. Když se člověk dobere k tomu, že lidé, se kterými hraje, jsou zároveň jeho přátelé, je to, myslím, to nejdůležitější. A samozřejmě se to odrazí i v té hudbě.
Na Konzervatoři v Teplicích sice už neučíš, ale zakotvila jsi tam svými kurzy Hudba bez hranic. Jak to přišlo?
V Teplicích jsem svého času přebrala třídu Moniky Streitové, která mě o to požádala, když se stěhovala do Portugalska. Máme podobnou filozofii, obě nás zajímá soudobá hudba, soudobé techniky, i výukové metody máme podobné. Dovedla jsem k absolutoriu její třídu, ale měla jsem v té době malé dítě, dojíždění bylo docela komplikované, takže jsem byla ráda, že mohu začít učit v Praze, kde vznikla shodou okolností zrovna v tom čase Mezinárodní konzervatoř. Mělo to své výhody v tom, že jsem u toho byla od začátku a mohla jsem si do Oddělení dechových nástrojů vybrat kolegy – skvělé partnery, vynikající interprety, renomované muzikanty, nádherné lidi – jak muzikantsky, tak člověčensky.
A kurzy také iniciovala Monika Streitová a já jsem je s radostí převzala. Už nejsme v Teplicích, přesídlili jsme do cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova, kde jsme našli báječné zázemí hlavně díky úžasnému panu Jindřichu Koskovi, který je tam správcem, Minulý ročník kvůli covidu odpadl, doufáme, že letos to vyjde, ale uvidíme, jak to bude se zahraniční účastí. Nicméně si říkáme, co jsou dva roky proti čtrnácti, po které kurzy trvají.
Tento rozhovor spolu vedeme v jedné malé středočeské vesničce, kde přebýváš – protože živě na koncertech hrát nemůžeš a výuka je rovněž okleštěná. Nevím, do jaké míry se cítíš šťastná v lůně přírody nebo nešťastná ze sociální izolace. Co teď děláš a co tě čeká?
Izolovanost, to je zajímavé téma. Jsem velmi společenský člověk, mám ráda lidi a dění a impulzy kolem sebe, ale přesto jsem vždycky potřebovala i svůj klid, do kterého si člověk zaleze, a rušili mě na zahradě sousedi nebo když odněkud hrál tranzistorák nebo vrčela sekačka. A teď vidím, jak život člověka nádherně učí: teď tu mám ten svůj klídek a byl opravdu dlouhý, nesměli jsme se de facto navštěvovat ani s rodinou, a najednou to člověka jakoby vyléčí. Začne si vážit toho, co zrovna je. Je tu kravál? No tak je, protože on by taky nemusel být.
To ticho bylo hodně dlouhé a nepříjemné – a zrovna já jsem na to byla tak háklivá! Teď, když tady na hřišti slyším povykovat děti, říkám si – to je nádhera! Dřív by mě to štvalo, teď je to příjemné. Na nic si nestěžuji, vážím si toho, že jsem si mohla užít klidu na chalupě. My chceme tak trochu všechno. Byt v Praze i pohodu na chalupě a neumíme být spokojení s tím, co je. A když to převrátím – je krásné, když člověk dokáže ty změny vnímat. V Praze si užívat Prahy a na venkově venkova. Tvořit se dá tam i tam. Nic nemusíš vnímat jako rušivé, nemusíš se vymlouvat, že nemáš klid.
Nějaký čas teď připravuji natáčení sólového cédéčka se skladbami soudobých autorů, mých přátel, pro flétnu – jsou to skladatelé, které jsem oslovila a objednala jsem si od nich skladby, Miroslav Pudlák, Hanuš Bartoň, Lukáš Sommer, Jaroslav Šťastný, Miloš Haase a František Chaloupka. Chystala jsem jejich premiérové uvedení živě v červnu na kroměřížském Forfestu, ten je ale bohužel zrušený, takže mě v létě čeká nahrávání v rozhlase, protože titul vydá Radioservis.
Jen flétna sólo?
Buď sólovky – ale třeba i pro altovou flétnu, nebo s elektronikou nebo se zvukovou stopou. Flétna v intimních podobách. Na srpen mám v diáři koncert v Českém Krumlově s Lukášem Sommerem, budeme hrát jeho skladby a Astora Piazzollu. Ten už se, doufám, uskuteční.
Doufáme všichni, a těšíme se. Díky za rozhovor.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
