Flétnistka Lenka Kozderková: V improvizaci není žádný tón špatný

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Do Francie jsi jela studovat ještě během studií na JAMU, nebo až po nich?
Konzervatoř jsem dokončila v osmaosmdesátém, nastoupila jsem do prváku na JAMU a tam mě zastihla sametová revoluce. Nesmírně jsem si to užila v našem stávkovém výboru, tenkrát jsme se tam zabarikádovali, spali jsme na žíněnkách a babičky nám ráno nosily koláčky a spolu s herci jsme vylepovali a roznášeli letáky a plakáty po městě. Byla to doba, o které pak vyprávíme našim potomkům, a jsem ráda, že mě to zastihlo právě jako studentku. O stipendium do Francie jsem žádala asi tři roky, nakonec jsem ho dostala, až když jsem JAMU absolvovala, takže to vyšlo sice po škole, ale vlastně tak akorát.

Proč Francie?
Od malička mě tam táhla jakási nevysvětlitelná síla. Jako vedlejší jazyk jsem si vždycky volila francouzštinu. Zpětně jsem si uvědomila, že mě už jako dítě napadala francouzská slova, i když jsem vůbec nevěděla, co znamenají. Jsem zkrátka frankofil. Paříž byla láska na první pohled. Bylo to zvláštní volání, že tam prostě musím. Navíc pro flétnisty je Francie, zejména Paříž, Mekkou. Francouzi jinak vyslovují a od toho se odvozuje i artikulace na flétnu. Proto je francouzská škola jiná než německá, existuje o tom mnoho odborných pojednání.

Co ti Francie dala – hudebně, životně, zkušenostně…?
Byl to obrovský obrat v mém životě, protože tam jsem konečně zakusila tu zvláštní svobodu – i v hraní. U nás jsme byli zvyklí hrát Mozarta tak, aby to bylo stylové, hlavně žádná romantika, a tam jsem se najednou setkala se zvláštní otevřeností, i toho Mozarta jsem mohla hrát daleko dynamičtěji a uvolněněji, prostě svobodněji. Stále to samozřejmě muselo být stylově – ale byl to úplně jiný přístup. Ono to souvisí i s tím, že když se člověk dostane někam ven, otevřou se mu najednou oči a vidí, že svět je větší, lidé jsou jiní, různí, přijímají člověka takového, jaký je.

Je paradoxní, že čím víc člověk objevuje svět, tím víc objevuje sebe samotného. To si samozřejmě uvědomuji až teď. Tehdy mi to nedocházelo, byla jsem jen udivená velkolepostí, pestrostí a nádherou světa a lidí, kteří jsou v něm. A měla jsem obrovské štěstí, že jsem tam potkávala zajímavé osobnosti a nádherné lidi a dostala jsem se na koncerty do Radia France a na operní a divadelní představení. Jako stipendistka francouzské vlády jsem měla úžasnou možnost vstupenek a lístků a akcí, na které bych normálně neměla peníze. A mohla jsem chodit na náslechy i k jiným pedagogům, jiných oborů…

Lenka Kozderková (foto Petra Hajská)
Lenka Kozderková (foto Petra Hajská)

Kdo učil tebe?
Christian Lardé, ale chodila jsem i do hodin Alaina Mariona, zažila jsem flétnovou soutěž, kde předsedal a na závěrečném koncertě i hrál Jean-Pierre Rampal – nádhera! A i když jsem potom jezdila různě po světě, Paříž má pro mě pořád specifické kouzlo a jsem ráda, že mě osud zavedl právě tam. Asi je to dáno i tím, že jsem to brala fatálně. Pro spoustu lidí je Francie nebo Paříž stejně zajímavá jako jiné země nebo jiná města, pro mě je to srdeční záležitost a dodnes tam ráda jezdím za svými přáteli a je to vždycky pro mě svátek – teď mi to chybí.

Zúročuješ to ještě i dnes – v repertoáru, zájmech, uměleckém partnerství…?
Tíhnu k hudbě francouzských skladatelů, k francouzské literatuře, výtvarnému umění. Udržuji si tam spoustu kontaktů, dodnes mě tam zvou mimo jiné proto, že jsem často hrála v Českém centru, vazby přetrvávají a francouzská kultura má na mě vliv nesmírný. Připadá mi, že Francouzi nám jsou svou povahou blízcí. Třeba stylem humoru jsou nám mnohem bližší než naši sousedé Němci – i když mám přátele i v Německu a ono je to asi člověk od člověka. Vybíráme si přátele s podobným humorem. A je fakt, že i když jsem potom učila třeba v Tunisu – v muslimském světě – zjišťovala jsem, že o blízkosti nebo vzdálenosti rozhoduje hlavně přímý kontakt s lidmi. Nebyli zas až tak jiní nebo nepřátelští. Samozřejmě muzikanti jsou specifické společenství lidí, kteří jsou si blízcí i jinak, ale přišlo mi, že svět se člověku přibližuje tím, že poznává lidi a jejich kulturu osobně. Když o tom jen někde slyšíš nebo čteš, není to úplně ono.

Čeho si nejvíc ceníš z toho, kam až ses dostala na koncertním pódiu?
Samozřejmě Carnegie Hall.

Co jsi hrála?
Stockhausenovu Zeitmasse, jako členka Ostravské bandy. To byla dosažená meta. Jinou takovou metou bylo účinkování v Rudolfinu, a i to se mi splnilo – se Zuzankou Růžičkovou jsem si zahrály Bachovy sonáty.

Koncertní sál je meta?
Je to symbolika. Člověk asi potřebuje takovou pojmenovanou metu k pocitu, že určité věci dosáhl a že jeho práce není marná. Souvisí to i se zaměřením – mě to například zavedlo k soudobé hudbě. Měla jsem pocit, že se to stalo jakoby náhodou, ale vlastně to vůbec náhoda nebyla. Začalo to už v Paříži, slyšela jsem tam spoustu soudobé muziky na koncertech, to u nás nebylo. Za totality minimálně a pak se to tu klubalo jen velmi pomalu. Nebyli jsme zvyklí hrát soudobé autory, mnohé jsme ani neznali. Tenkrát tu fungovaly jen dva soubory – Mondschein a Agon. A s nimi – s Mirkem Pudlákem, Hanušem Bartoněm, Kamilem Doležalem – jsem začala hrát. Přehráli jsme kvanta soudobé hudby.

A co klasika?
Klasiku miluju. Bez ní to nejde. Člověk nemůže hrát pořád jen soudobou hudbu, zbláznil by se z toho. Potřebuju popadnout flétnu a zahrát si Bachovu sólovou partitu nebo Telemanna nebo nějaké sonáty, Prokofjeva, Martinů, hudbu, která tryská ze srdce a je nádherná. Na soudobé hudbě mě bavilo a baví, že o ní mohu mluvit s jejími autory a že poskytuje široké pole příležitostí ke zkoumání zvuku. Zvukové možnosti flétny mě vždycky fascinovaly a baví mě prověřovat je a hledat třeba i takové, které ještě nebyly naplněny.

To jsi ale neměla ze školy – to byla tvá vlastní cesta. Vzpomeneš si, co bylo k ní impulsem?
Na škole vůbec, tam se jelo v zajetých kolejích. Vždycky jsem měla ráda literaturu a výtvarné umění, sama jsem trochu psala, básně a povídky, malovala jsem, a to všechno dohromady asi vede k pocitu, že člověk může bádat a objevovat i ve svém profesním oboru. A hlavně – je to dobrodružství! Je to zábavné, je to zajímavé. Ze všeho nejvíc mě děsí rutina. Jakmile něco začne zavánět rutinou, jdu od toho.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments