Flétnistka Lenka Kozderková: V improvizaci není žádný tón špatný

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Myslím, že všichni, kdo se pohybují kolem současných trendů, jsou takoví věční hledači: hledají zvuk, výraz, poselství… toho zvuku, který nemusí být vždycky na první poslech konsonantní a libozvučný, ale něco zobrazuje. Samozřejmě to neznamená, že člověk se chce neustále trýznit hudbou, která místo aby nás uklidnila, tak nás drásá. To nejde. Ale je to spíš o tom, že chceme jít trošku dál za hranice. I v Mozartovi nebo Prokofjevovi se dá jít za hranice – zahrát je mnoha způsoby! Ale toto je ještě něco jiného. Jakmile zjistíš, že to existuje, tak najednou víš, že je ještě něco víc a chceš za tím jít.

Byla toto tvá cesta k improvizaci a ke komponování?
Dá se to tak říci. Přišlo mi, že je možné de facto všechno. V improvizaci žádný tón není špatný. Ve skutečnosti jde o postoj. Jsou fantastičtí muzikanti, s nimiž jsem měla čest hrát, a nikdy by do improvizace nešli. Když jsem to navrhla, zalekli se a nechtěli na to kluziště vkročit. Je zapotřebí osvobodit se od strachu, že něco bude špatně.

Nemůžeš v improvizaci zabloudit?
Můžeš. Ona je to také strašně dlouhá cesta, protože zpočátku má člověk tendenci blábolit páté přes deváté. Ale je důležité si tím obdobím projít. Já jsem takhle učila i malé děti (teď už malé děti neučím) a byla to nádherná doba. Když jsem je ujistila, že žádný tón nemůže být špatný, otevřely se a začaly hrát i hmaty, které jsme ještě neprobírali. Hledání má své etapy. Nejdřív člověk hraje spoustu not a pak ubírá a ubírá… Asi je to tak ve všem, i ve výtvarném umění a literatuře, že jde o každé slovo navíc, každou notu, člověk to musí zpřevracet a vycizelovat, a i během té improvizace nechat zaznít jenom tu notu, která je tam v tu správnou chvíli potřeba.

A ta ti přijde – ta nota.
Přijde, když je správná konstelace, člověk je otevřený a má to štěstí, že třeba improvizuje s kolegy, kteří jsou na tom podobně. Pak dochází k nádhernému souznění, kvůli němuž to má smysl dělat. Protože je to neopakovatelné a je to živé.

Jak ti přichází inspirace ve vlastní tvorbě?
Ze silných životních mezníků, které se kumulují a pak to začne v člověku nějak hovořit a mou řečí je hudba. Ale u mě sehrává ještě velký vliv i to, s kým se na tvorbě můžu podílet. Trvalou inspirací mi bylo Duo Goelan – s houslistkou Lenkou Župkovou. Ale k tomu, abych o sobě mluvila jako o skladatelce, přistupuji trochu s rozpaky, protože mě otravuje zapisovat do not. Napadne mě zajímavé téma, které pak zpracováváme v improvizaci, a říkám si, asi bych vydělala víc peněz, kdybych to nazvala skladbou a ne jen improvizací (protože by to zůstalo zvěčněno, zatímco improvizace je teď a pak už není), ale pro mě je prioritou hudba jako rozhovor, jako interakce. Samozřejmě improvizuji si i sama pro sebe z vnitřní potřeby, ale to má úplně jiný charakter než improvizace s někým druhým. To je vnitřní rozhovor – hraju na flétnu a nechávám „to“ promlouvat – a je to naplňující, svého druhu očista. Společná improvizace je víc zábava, je to hravější, veselejší, obrovské dobrodružství.

Duo Goelan - Lenka Župková a Lenka Kozderková (foto se svolením Lenky Kozderkové)
Duo Goelan – Lenka Župková a Lenka Kozderková (foto se svolením Lenky Kozderkové)

Lenka Župková se před lety usadila v Německu. Hrajete spolu pořád?
Hrajeme, a teď dokonce chystáme projekt – grant nám sice nevyšel, ale my se nevzdáváme a chceme i na dálku pokračovat v našich projektech. Ten poslední vypadá tak, že si vybereme téma, na které budeme improvizovat každá za sebe, zvukové záznamy si prohodíme, budeme na ně reagovat a vytvoříme sérii nahrávek, z nichž si pak, až se sejdeme, budeme vybírat. Neumíme si představit, že bychom nespolupracovaly s výtvarníky nebo tanečníky, že bychom se neinspirovaly literaturou, takže tam budou mnohaoborová propojení. Lenka zvolila německé autory, obě milujeme Skácela a snažíme se své projekty přizpůsobit nastalé situaci.

Setkávání hudebníků je součástí inspiračního zázemí. Myslím, že každý někdy zažil, že když o svém nápadu s někým mluví a rozvíjí ho, rodí se to úplně jinak a daleko rychleji a snáze. To teď – spolu s publikem – strašně chybí. Ale asi je dobře, že si to uvědomujeme. Že nemůžeme být každý sám, že nás to destruuje a hází někam úplně jinam, než bychom chtěli být. Že potřebujeme lidské společenství. I hudba nahraná v nějakém sterilním prostředí je něco úplně jiného než koncerty – proto také jsou live nahrávky jiné a jsou žádané. Samozřejmě kvalitní cédéčko nahrané ve studiu, to je čistá práce, každý si rád takovou hudbu pustíme – ale zároveň potřebujeme hudbu z koncertů, kde je publikum a interakce interpretů na pódiu. V danou chvíli tam něco vzniká. Proto lidé stále chodí na stejné autory a stejné orchestry a stejné interprety, protože se tam pokaždé stane něco nového. Jinak bychom si dávno hověli doma v lenošce s úžasnou hifi technikou, se sluchátky na uších a vůbec by nám to nechybělo.

Stále ještě účinkujete – ty a Lenka Župková – na koncertech k předávání cen Nadace Vize 97 v Pražské křižovatce?
Loni 5. října byl poprvé za dvaadvacet let ceremoniál odložen na další rok a koncert byl zrušen. Pořadatelé uvažovali o internetovém přenosu, ale pak usoudili, že… náhražka je vždycky jen náhražka. Účinkujeme tam každý rok a těšíme se, že letos už to snad bude tak, jak to má být – naživo.

Z tvých stálých uměleckých partnerů mi přichází na mysl perkusionistka Markéta Mazourová, herec František Kreuzmann…
Za spolupráci s Františkem taky může Francie a Paříž. Vracela jsem se jednou tou krásnou dvanáctihodinovou cestou z Paříže a za té bezesné noci jsem v autobuse potkala Ivo Krobota a Michala Lázňovského a v nádherných projektech, které s těmito divadelníky vznikly, jsem se poznala s Františkem a začali jsme hodně spolupracovat. Tehdy jsme dokonce dělali Racka od Richarda Bacha ve Viole. Po mnoha letech jsme na naši spolupráci navázali dalšími projekty – od Jazzové flétny a poezie (Poezie v rytmu jazzu) po Komenského – a teď připravujeme hudebně-poetické pásmo z Proroka od Kahlila Gibrana a dalších našich srdcovek, které jsme si zatím nesplnili a chtěli bychom si je začít plnit. František má podobnou životní filozofii, také si vždycky razil svou vlastní cestu, tak se těším, že po této nucené pauze budeme zase pokračovat.

Zapomněla jsem na někoho?
Pokud jde o cembalo, štafetu po Zuzance Růžičkové převzala Monika Knoblochová. Také už jsme spolu nějaký čas nehrály, chtěla bych, aby to bylo častější. Krásně se mi vždycky spolupracovalo s harfistkou Kateřinou Englichovou, s klavíristou Danielem Wiesnerem. Potřebuji lidi, s nimiž si rozumím i lidsky. Když se člověk dobere k tomu, že lidé, se kterými hraje, jsou zároveň jeho přátelé, je to, myslím, to nejdůležitější. A samozřejmě se to odrazí i v té hudbě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments