Foersterova Eva v Liberci

Předehra. Krásná venkovanka Eva s bohatou hřívou vlasů v poloprůsvitných šatech hnědavé barvy, které jsou vepředu krátké, vzadu dlouhé. K nim obouvá na své holé nohy hrubé gumové holínky. Scéna plná vášnivé lásky s Mánkem, se synem bohaté Mešjanovky. Škádlí se až rituálně (polévání vodou). Eva je propojená se zemí. Celý střed jeviště je jejím útočištěm a zem, půda, jejím nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkem. Vysypává zem z kovových kbelíků na prkennou podlahu, sype ji i do vlasů sobě a ostatním, rozhazuje ji kolem sebe. Jejím prostřednictvím se brání, bojuje, ve svém zoufalství téměř vleže vytrhává prkna z podlahy, devastuje tím samu sebe. Nesejde z jeviště – celá opera je věnována plně jí, proměnám její psychiky, její lásce, její vášni i nenávisti. Především o ní promlouvá Foersterova dramatická hudba. Součástí scény je Samko vrostlý do své dřevěné židle. On je svědkem všeho dění, ale také důležitým hráčem na půdorysu dramatu. Zpočátku se bojí Evy byť jen lehýnce dotknout, ale jakmile pochopí, že mu to ona dovolí, okamžitě silně reaguje. Je přešťastný, když Eva z trucu svolí ke svatbě s ním, s člověkem, který ji miluje nade všechno. Chce mu být dobrou ženou, těší se, že bude hospodařit. Ale – už od počátku cítí, že jej nemůže milovat. A tak usedá na jeho klín čelem k němu s gestem ženy odevzdané svému osudu. Konec prvního jednání.Eva uskupí nábytek, chudé zařízení Samkovy světničky – šicí stroj místo stolu, dvě prosté dřevěné židle. Zuzka pokrývá stolek obřadně ubrusem, dává na něj květiny, nachystá dva kameninové hrnky. Eva ten náznak spokojené domácnosti po provokativní návštěvě Mánkovy matky Mešjanovky prudce odstrojuje, ničí. A Samko neustále, často jen němě, sedí na svém místě blízko pravého portálu, je nezbytnou součástí scénografie, nezbytnou součástí dramatu. Jeho světnička je nehluboká, za ní se tyčí krátká dřevěná šikma a rovný horizont s náznakem výhledu někam ven z místnosti, po němž v klíčových okamžicích stékají celé proudy vody. Po smrti malé dcerky, k níž Samko nezavolal včas lékaře, utíká se Eva na hřbitov, k té své zemi, která kryje to, co bylo součástí jejího života. Když za ní přichází Mánek, nešťastně šťastná se vrací do jeho náruče, aby odjeli na práci do ciziny za chimérou společného života. Samko zoufale rozbíjí dřevěného koníka jejich zemřelé dcerky.Třetí jednání – dožínky někde v Rakousích, prázdné kbelíky obrácené dnem vzhůru jsou jediným scénografickým doplňkem jeviště. Opilý Rubač Evě vmete do tváře, že není Mánkova (gazdova) žena, ale jen jeho „roba“. Váhavý Mánek není schopen zvolit život s ní a osamělá Eva se dojemně i s jistou vyrovnaností loučí se životem a končí jej skokem do řeky. Samko vstává, obrací svou židli zády k obecenstvu a znovu na ni usedá.Foerterovu operu Eva jsem viděla kdysi dávno, její časté uvádění skončilo s šedesátými lety minulého století, v době, kdy operní herectví v jejích inscenacích bylo málo dynamické a na jevišti vládl jakýsi všeobecný chudý realismus. Historicky nejnovější premiéra této Foersterovy opery se u nás konala v Národním divadle v režii Karla Jerneka roku 1981. Poslední libereckou premiéru řídil před pětačtyřiceti lety (1971) otec nynějšího šéfa opery a dirigenta Martina Doubravského.Je možné tuto operu představit v podobě, která by byla přístupná a působivá pro současného diváka? Liberecký inscenační tým ve složení Martin Doubravský, režisérka Linda Keprtová a výtvarnice Marie Blažková podnikl společnou, dokonale koordinovanou cestu k podstatě Foersterova hudebního dramatu. Všichni táhli za jeden provaz a uvěřili odvážné režisérčině koncepci, jejímž cílem bylo vytvoření životných postav, stavěných do konkrétních situací, které postupně utvářejí jejich stále se vyvíjející vztahy. Zvolili si nelehkou cestu – v podstatě holé jeviště s minimem scénografických prostředků a na něm bohatou a důslednou hru postav s rekvizitami, které spoluvytvářejí jejich pocity a mají značný metaforický přesah (Eva a zem, kbelíky, květináče, prkna, lahve s vodou, hra Evy a Zuzky s nábytkem, Samkův klobouk či další součásti kostýmů). Režisérka dokázala jednotlivé motivy korunovat překvapivými pointami v závěrech jednotlivých dějství. Tyto ryze divadelní prostředky jí slouží k modelování jednotlivých postav, jejich vztahů, které se postupně objasňují prostřednictvím dramatických situací. Inscenaci nazkoušeli až na dvě výjimky v jednom obsazení a tato skutečnost bezpochyby umožnila týmu soustředěnější práci. Navíc se podařilo obsadit postavy i typově přesně a Eva v podání Lívie Vénosové, Mánek Josefa Moravce, Samko Svatopluka Sema i Zuzka Blanky Černé jsou osobami z masa a krve.Dirigent Martin Doubravský může díky svému soustředěnému zaujetí, s nímž dílo řídil, přičlenit hudební nastudování Foersterovy Evy ke svým vrcholným inscenacím pro způsob, jakým zvýraznil a působivě revitalizoval dramatičnost a vášnivost Foersterovy hudby a podpořil tak veškeré dění na jevišti. (Jen se domnívám, že by strhujícímu vyznění díla napomohl menší škrt na začátku třetího jednání, kdy poměrně dlouhý folklorní úvod a valčík zpomaluje dramatickou gradaci závěru inscenace.) Sbor, jemuž režisérka vtiskla stylizovaný pohyb, má v opeře roli spíše náladotvornou, jeho akce tvoří zázemí jednacích postav. Výtvarná složka, scénografie i kostýmy, byla v rukou Marie Blažkové, která vytvořila prosté, jen náznakově folklorní oděvy, z nichž se poněkud vymykalo až městsky lesklé jednobarevné oblečení Mešjanovky, která byla v podání Jitky Zerhauové možná upozaděna více, než by jí v inscenaci slušelo.Liberecké Evě vévodí vynikající pěvecko-herecký výkon Lívie Obručník Vénosové, která v místním divadle roste doslova od role k roli. Rozvrhla své síly dokonale, takže ve vrcholné závěrečné árii odměnila diváky i kouzelnými výškami v pianissimu. Velmi příjemným překvapením byl herecký a pěvecký výkon tenoristy Josefa Moravce jako Mánka. Jeho hlas se otevírá směrem vzhůru, nabývá i na barvě a znělosti. Svatopluk Sem v roli Samka byl obdivuhodný svou vytrvalou a odzbrojující přítomností, která je klíčem k celé inscenaci. Samko – dobrý člověk, který dokáže ublížit své nejbližší bytosti, o niž tolik stál, klesne až k agresivitě domácího násilí. Podobně přesvědčivá byla herecky i pěvecky také představitelka Zuzky Blanka Černá. Škoda jen, že Pavel Vančura nezvládl herecky a výrazově malou, ale velmi podstatnou roli Rubače, jehož potupný výrok je jedním ze spouštěčů Eviny sebevraždy.Opulentní a dramatický zvuk orchestru měl místy i poněkud negativní dopad na znělost a srozumitelnost pěveckých výkonů, avšak hlavní část této výtky spadá na bedra sólistů, jimž často nebylo rozumět. Bohužel právě představitelka hlavní role má v tomto ohledu značné rezervy, a pokud by se víc věnovala výslovnosti a bylo by rozumět textu, který zpívá, její výkon by vyzněl ještě přesvědčivěji. Upřímně řečeno, chvílemi jsem si četla německé titulky a možná, že by neškodilo, kdyby k nim přibyly ještě titulky české. Skutečnost, že skladatel napsal Evu podle hry Gabriely Preissové na své vlastní veršované libreto, ponechávaje si v něm jen několik nejdůležitějších postav, díky nesrozumitelnosti textů zcela zanikla.Liberecká Eva je jedním z mých nejpozoruhodnějších divadelních zážitků poslední doby a ráda sděluji, že pražské publikum bude mít možnost zhlédnout inscenaci na připravovaném festivalu Opera 2015.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Josef Bohuslav Foerster:
Eva
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F.X.Šaldy
Premiéra 26. září 2014 Šaldovo divadlo Liberec

Eva – Lívia Obručník Vénosová
Mánek – Josef Moravec
Mešjanovka – Jitka Zerhauová
Samko – Svatopluk Sem (alt. Anatolij Orel)
Zuzka – Blanka Černá
Rubač – Pavel Vančura (alt. Josef Škarka)

www.saldovo-divadlo.cz

Foto DFXŠ Liberec / Ludvík Grym