FOK: Brucknerovy vrcholy zastínily Indjićovu hru v Beethovenovi

Beethovenův Druhý klavírní koncert je autorovou ranou skladbou. Přes mladý věk autora se tento jeho klavírní koncert ze všech nejvíce přibližuje ideálu klasicistního koncertu, i přes následný bouřlivý Beethovenův vývoj už zde můžeme najít nespočet hudebních momentů a dokonalé tematické invence.

Dirigent Pietari Inkinen nasadil poměrně pomalé tempo, poskytující Indjićovi velké možnosti. Obsáhlá a rozprostřená kadence první věty je jedním z hlavních míst, kde lze využít prostor pro interpretační kvality. Eugen Indjić pojal tuto kadenci opravdu široce a rozevlátě. Právě pro pomalé tempo koncertu ale působily tyto momenty až roztříštěně, už z důvodu, že v některých místech klavírista hru ještě více zpomalil. Je zajímavé si s prostorem co nejvíce pohrát, hra ale nesmí ztratit drive. Energie chyběla i v poslední větě. Už začátek nepřinesl nic z očekávaných překvapení. Zvuk se v prostoru síně tříštil a mohlo se zdát, že obsahoval některé nepřesnosti sólisty ve hře. Ta byla až moc patetická a unavená. Kdo pozoruje Indjiće dlouhodobě, toho nemusela tato interpretace překvapit. Pro mne je těžiště Druhého klavírního koncertu více v energické a přesnější hře.

Zážitek z Osmé symfonie Antona Brucknera předchozího Beethovena zcela zastínil. Interpretační technika Brucknerova díla je pro většinu dirigentů otázkou dlouhodobou a přirozeně se mění. Je to často úpěnlivý běh na dlouhou trať, který odkrývá Brucknerovu hudbu ve zcela jiných intencích a velikostech. Inkinen také odkrýval. Neměl potřebu ukazovat Brucknera v opakujících se patetických či snad sladkobolných tónech. Byl to jeden energický hudební monolit, pevná a silná hudba. Pevná jako Brucknerova oddanost Bohu a silná jako jeho přesvědčení, které v sobě Bruckner skrýval. Hudba v některých místech až žadonila, ovšem neztrácela na svoji velikosti a neuchylovala se ke sladkobolnému výrazu. Byla poměrně skoupá na dynamické změny a zásadní hýbání s tempem.

Hráči poskytli Inkinenovi svoje zdatné dovednosti v té největší míře a snad nikdy jsem neslyšel hrát Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK tak naplno a pevně. Každá sekce předvedla přesvědčivou hru. Dechy, na kterých je Brucknerova symfonická tvorba postavena, neměly v žádném momentu a nesčetných vrcholech žádné problémy. Naopak tyto vrcholy svou jistou hrou stavěly a ještě zvyšovaly.

Vysoké oblouky Smetanovy síně reagovaly na Brucknera opačně než na roztříštěný zvuk Beethovena. Monumentální hudba tak měla možnost se ještě více rozprostřít a svoji zvukovost ještě navýšit. Druhá věta byla nadále pevná, ovšem poskytla trochu hravosti, barevnosti a radosti zároveň. Orchestr neztrácel svoji energii v žádném z opakujících se témat. Třetí věta Adagio, to jsou široké hudební plochy a nesmírně silný pocit malosti v kontrastu s velikostí této hudby. Hudba a orchestr nepolevují v objemnosti ani v této pomalé větě. Následné finále sumarizuje celou skladbu. Je to ohromný, snad nejsilnější a největší moment symfonické Brucknerovy tvorby. Interpretace FOKu tuto formu dodržela. Větou prostupuje silná intenzita a objemnost, hráči s nesmírným účinkem vytvářejí toužebné tóny posledního vrcholu. Posluchač si tady může uvědomit jeden podstatný rys Brucknerovy tvorby. Hudba zde evokuje Brucknerovy nekonečné varhanní improvizace v klášteře nedaleko Lince, tradici, nesmírnou emotivnost a oddanost Bohu stejně jako sílu víry v tehdejší společnosti a Brucknerově životě. Slyšíme v ní vrcholky skalnatých hor i rozléhlé stráně, vnímáme podstatu člověka v žití s přírodou a Bohem.

Finální, navyšující se coda Osmé symfonie propuká, orchestr vybuchuje v přílivu citů. Nesmírně silný zážitek.

Hodnocení autora recenze: 85%

Eugen Indjić & Beethoven
Dirigent: Pietari Inkinen
Eugen Indjić (klavír)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
22., 23. února 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 23. 2. 2017)

program:
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur op. 19
Anton Bruckner: Symfonie č. 8 c moll

www.fok.cz