FOK představil novinku Jaroslava Krčka

S velkou zvědavostí byla očekávána premiérovaná skladba Jaroslava Krčka Koncert pro hoboj a orchestr. Její vyznění přineslo okouzlení českou soudobou hudbou i brilancí sólistky Liběny Séquardtové. Jaroslav Krček (nar. 1939) vyzařuje svojí renesanční osobností i tvorbou radost ze života, která je nakažlivá jak při osobním kontaktu s ním tak v jeho hudbě. Ani prvně provedený hobojový koncert nebyl výjimkou. Je vybudovaný na originálních základech české vážné hudby 1. poloviny 20. století, které postavily především tvůrčí postupy Bohuslava Martinů a Miloslava Kabeláče. Posledně jmenovaný byl současně Krčkovým učitelem na Pražské konzervatoři. Uvedené základy tvoří mj. hierarchizovaná melodicko-harmonická práce v moderní, archaismy dobarvené modalitě a ušlechtilý výběr souzvuků. Inspiračními zdroji se stávaly často historické látky i lidová hudba slovanského původu. Ve folklórní sféře pak je Jaroslav Krček znám široké veřejnosti také jako dlouholetý umělecký vedoucí uznávaného souboru Musica Bohemica působícího dlouhá léta pod hlavičkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. V duchu folklórních inspirací vznikla také celá řada jeho komorních i orchestrálních skladeb. Učitel Miloslav Kabeláč inspiroval k bohatému využití specifického tvůrčího postupu, který postupně nabýval na síle hudební poetiky nejen u Jaroslava Krčka, ale i u jeho kolegů Zdeňka Lukáše (1928–2007) a Jana Málka (nar. 1938).

Následně popsaný specifický postup se objevuje také v recenzovaném Koncertu pro hoboj a orchestr: Na velkoryse časově rozkročených plochách podkládaných jedním disonujícím akordem, který buď leží, nebo se v různých formách rozkladů polyfonně pohybuje, je rozložena dlouhodechá ariosní melodická fráze. Ta svojí výstavbou vrcholů i asymetrií ve členitosti podporuje výrazové napětí dané hudební plochy. Ve vztahu s ležícím basem (prodlevou) tak dochází k tzv. strannému vícehlasému postupu. Je zajímavé, že popsaný kompoziční princip, který se již objevoval v začátcích Kabeláčovy profesionální tvorby, kritizoval jeho bývalý učitel Karel Boleslav Jirák (1891–1972) žijící v té době již v USA (viz kniha Zdeňka Nouzy: Miroslav Kabeláč) a vyžadoval melodicky bohaté postupy všech hlasů. Optikou vývoje soudobé hudby v 2. polovině 20. století do dneška se Jirákova kritika zdá jako dobově podmíněná. Jak již bylo zmíněno, je sledovaný, relativně statický hudební průběh častou náplní Krčkova hobojového koncertu. Na druhou stranu je zde též mnoho energicky pulsujících míst, která podněcují k tanečním představám. Skladba obsahuje třívětý pravidelný cyklický rozvrh. V jeho koncepci zaujme široká a hluboce filosofující plocha na začátku třetí věty, jako by ještě více prohlubovala nálady části předcházející. Druhým nejsilnějším okamžikem se pro mne stal sám začátek celé skladby, kde přímo elektrizujícím způsobem zapůsobí sólo marimby rozlamující se do melodické části a doprovodného sekundového souzvuku. Taková faktura marimby je v orchestrálních partiturách jen zřídka slýchaná. Kreace sólového hoboje naplňují všechny tři věty cyklu. V melodizovaných i virtuózních částech byly vždy dobře slyšet, a tak se opět zaskvěla Liběna Séquardtová v plném lesku. Její hra je barevně vyrovnaná a vždy ušlechtilá ve všech polohách nástroje. Krčkův koncert se nepodbízí, publiku se líbil, a tak se na pódiích určitě znovu objeví. Svoji nemalou zásluhu na úspěchu novinky je nutno přičíst též výborně připravenému orchestru a koncepčnímu vedení dirigenta Petra Altrichtera.

Mezi dramaturgické inovace lze zařadit též provedení raného opusu Sergeje Rachmaninova, symfonické básně Útes, op. 7. Přestože partitura je uvozena citátem z Lermontovovy básně, skladba hudebně vyjadřuje povídku Na cestě Antona Pavloviče Čechova, ve které dochází k náhodnému setkání mladé dívky se starším mužem. Ten jí vypráví příběh svého života. Melancholickou atmosféru dobarvuje sněhová bouře běsnící za okny domu, do kterého je příběh situován. Dílo Sergeje Rachmaninova zaujalo na začátku 90. let 19. století svojí barvitostí P. I. Čajkovského, který s jeho prováděním měl velké plány. Ty se však již bohužel z důvodu jeho brzkého skonu neuskutečnily. Mladý Rachmaninov však prostřednictvím vysokého hodnocení světového mistra dostal velkou psychickou vzpruhu v době, kdy se mu příliš umělecky nedařilo. Symfonická báseň Útes představuje sice sled menších hudebních příběhů, přesto není tematicky roztříštěná. Vine se v pozoruhodně plynulé formě. V jejím průběhu dochází i k dramatickému vzedmutí, které je však vytvořeno na dříve prezentovaném tematickém materiálu. Proto se dramatická pasáž ve skladbě profiluje jako evoluční díl. Dirigent Petr Altrichter podpořil svojí interpretační koncepcí především kontinuitu díla, a to se tedy přelévalo z jednoho obsahového zdroje do druhého. Melancholické naladění skladby pak posílil úlohou smyčců, které zbytečně dynamicky netlumil v případě, když doprovázely sóla dřevěných nástrojů. Úspěšné vyznění skladby ukázalo, že již mladý Rachmaninov byl schopen uplatnit bohaté harmonické postupy a plasticky vyjádřit mimohudební podněty.

V druhé polovině večera zazněla slavná Symfonie č. 4 e moll Johanessa Brahmse, dokonalé dílo, o kterém legendární dirigent Hans von Bülow (1830–1894) prohlásil, že je „pevné jako skála“. Myslel tím například také to, že je dokonalou souhrou řetězů všech tvůrčích rozhodnutí na úrovni celku i detailu, mimořádným mechanismem, kde všechno se vším souvisí a každý jeho aspekt podmiňuje jiný – čtyřvětým monolitem, který působí jako samostatný výsledek velkého tvůrčího ducha. S pokorou k této vizi také ke skladbě přistoupil Petr Altrichter. Přijal ho jako realizátor se všemi konsekvencemi a s deskriptivní přesností předal jeho klasiko-romantické poselství. Jeho provedení bylo asketické, ale v tomto případě o to výmluvnější. Na druhou stranu je třeba vidět, že takto vzniklým velmi rychlým tempům, ke kterým došlo v závěrečné passacaglii, akustika Smetanovy síně nevyhovuje a některé pasáže ve smyčcích se slily dohromady. Orchestr celkově však pochopil dirigentův záměr a snažil se vyhovět všem požadavkům skladatele. Altrichterova interpretační představa Brahmsovy Čtvrté symfonie odhalila detaily, které později ovlivnily i hudební řeč Bohuslava Martinů (nejvíce je to znát ve 2. větě Andante moderato mezi takty 30–36 atd.). V podání dirigenta Altrichtera vyzněla Brahmsova symfonie jako dílo velkého vzedmutí energie, které mnohé z nás velmi posílilo.

Koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK přinesl opět silné umělecké zážitky i závažná dramaturgická rozšíření. Těšíme se na další jeho umělecké počiny.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Brahms / Krček / Rachmaninov
25. ledna 2023, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Sergej Rachmaninov: Útes, symfonická báseň op. 7
Jaroslav Krček: Koncert pro hoboj a orchestr op. 161 (světová premiéra)
Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll op. 98

Účinkující
Liběna Séquardtová – hoboj
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Petr Altrichter – dirigent