Frustrace svobodou: Spitfire Company na cestě k činohře klade otázky

Inscenací Konec --- člověka. Doba z druhé ruky soubor Spitfire Company oslavil ve dvou dnech desáté výročí své existence. Spitfire Company patří mezi divadelní ansámbly žánrově nezařaditelné, programově uhýbající každému pokusu o definici. Některé jejich inscenace jsou spíše taneční, jiné se přiblížily víc fyzickému divadlu a další zase výtvarné instalaci. Tentokrát členové souboru množstvím mluveného slova nakročili spíše k činohře, i když důraz na fyzický prožitek se z díla nevytrácí. Představení 12. a 13. září byla zatím - a vzhledem k počtu účinkujících zřejmě na dlouho - jedinými reprízami.
Spitfire Company (zdroj SC / foto Vojtěch Brtnický)

Deset interpretů vytváří obraz frustrované společnosti, lidí, kteří se probudili z revoluční euforie a zjišťují, že svět není tak krásný, jak o něm snili. Kaleidoskop výpovědí je v něčem univerzální, v něčem specifický a nepřenosný – inspirací byla kniha Světlany Alexijevičové, laureátky Nobelovy ceny za literaturu, Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka. Zlomek autentických výpovědí několika generací ohlížejících se zpět na dobu pádu komunistického režimu a rozpad Sovětského svazu je vkládán do úst několika performerů a další hlasy přicházejí z éteru. Mnoho z nich rezonuje beznadějí, která je hlubší než rozčarování, jež nejspíš sdílí i část české společnosti. Nemůžeme až tak snadno porovnávat, historickou zkušenost máme přeci jen jinou. Inscenace však zasáhne, i když za cenu toho, že v ní nenajdeme taneční divadlo, které mnozí očekávali. Ale překvapení to vlastně není, Spitfire Company jen potvrzuje svou nevyzpytatelnou komplexnost.

Konec — člověka bezesporu osloví. Odhlédneme-li od prostředků realizace, sdělení se až na závěrečný monolog kupí s rostoucí negativitou. Vcítění stačí, není třeba intelektuálního vysílení. Pro každý hlas lze najít pochopení. Nejstarší generace, frustrovaná tím, že byla okradena o ideály, o to, za co bojovala a čím byla, o dobu, kdy vítězila a byla přesvědčená o své výjimečnosti, další generace vystřízlivělá z prvotního nadšení z blahobytu, zaskočená podlostí vlastních soukmenovců. Hlasy obrané bídou o důstojnost, lidé vystrašení terorem, unavení neúspěchem, který nechtějí obhajovat, uchylující se k rasismu a xenofobii, protože v jednotě je síla. Jen úspěšné mládí hltá svobodu a odmítá si ji nechat vzít – otázkou jen zůstává, jestli je jednou nejistota nevyčerpá a nezatouží po pohodlí klece.

Ve chvílích, kdy hlasy zní reprodukovaně, získává dění na scéně sílu. Zahořklí důchodci, ztvárnění tanečníky s naddimenzovanými maskami na hlavách, nebo rodina namačkaná v kuchyni, kde se hádky a šarvátky strojově opakují do úmoru – v neverbálních částech je ukrytá působivost. Z pohyblivé konstrukce, která mění scénický prostor z prkenné ohrady v interiér bytu, se kontra nasvícením stanou trosky po výbuchu pumy v apokalyptické mlze. Publikum je ne snad šokováno, ale postupně ubíjeno, takže při pokusu o interakci jen beznadějně lapá po dechu. Vtáhnout do náhle optimistické show se nenechá, i když je nasazen nejtěžší kalibr v podobě ultra roztomilé cvičené kolie. Markéta Vacovská, Soňa Ferienčíková a Ingrid Mikshina tančí trio křehkosti a zranitelnosti s rozevlátými vlasy. Z prken vyrůstá sklepení, kam je možné zatlačit nepohodlné spoluobčany, i když se sebevíc brání. Režisér jako dirigent, ale ve fotbalovém dresu přestavuje na scéně mikrofony a řídí střídání scén.

Hudební doprovod střídá žánry a sám je občas vytlačen surovým hlukem ze záznamu. Postmoderní forma se tolik propíjí do divákova vnímání, že ani interpretaci inscenace není možné pojmout jinak než nesouvisle. Předloha určila formu. A pohyb prohrál souboj s textem. Na scéně nejvíce hovoří Jindřiška Křivánková a Miřenka Čechová, jejíž hlas občas zaniká, ale je jisté, že s jejím posledním monologem, vyznáním svobody, se mnoho diváků ztotožní, i když je vyřčeno z pozice síly, moci, a tedy z vítězné strany (je snadné opěvovat nezávislost, když ji máte z čeho zaplatit). Jen city jaksi scházejí, jejich absence naznačuje, že se opět ocitáme v jedné ze slepých uliček, i když je dlážděná úspěchem. Volnou dramaturgii na obou koncích svazuje vůně kadidla a malý ministrant, a i když jsme na statisíce mil vzdáleni příběhu, výpovědi řazené od nejstarší po nejmladší generaci vytvářejí jasnou linii.

Reakce budou zřejmě rozporuplné, už s ohledem na posun od tance k promluvě, ale rozhodně nikdo nemůže inscenaci vyčíst nečitelnost či nesrozumitelnost. Jen zůstává výpovědí jaksi neohraničenou, otázkou bez náznaku jakékoli odpovědi, ačkoli je formálně uzavřená, přece zanechává diváka tápajícího. Ne snad, že by potřeboval návod k myšlení, ale přeci jen se ocitá jaksi bez východiska z předloženého obrazu. Autoři rozevřeli paletu výpovědí a jako by zůstali s vlastním názorem skrytí za ní. Sdělují své znepokojení, ale ty, diváku, ty si už musíš najít vlastní cestu a vlastní interpretaci sám.


Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Konec — člověka. Doba z druhé ruky
Koncept, režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč
Hudba: Jan Kučera
Scénografie: Petr Boháč, Jan Tomšů
Masky: Paulina Skavova
Světelný design: Martin Špetlík
Zvukový design: Martin Tvrdý
Produkce: Petra Hanzlíková, Ludmila Vacková, Barbora Repická
(koprodukce Spitfire Company / Jatka78)
Premiéra: 12. září 2017 Jatka78 Praha

Účinkují – Ingrid Mikshina, Roman Zotov, Ekaterina Plechková, Robert Janč, Cécile da Costa, Jindřiška Křivánková, Martin Talaga, Markéta Vacovská, Soňa Ferienčíková, Miřenka Čechová, Matylda Homolová, Jeroným Janč

www.spitfirecompany.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čechová, Boháč: Konec --- člověka. Doba z druhé ruky

[Celkem: 3    Průměr: 4/5]

Související články


Napsat komentář