Gaëtan Pires: Chtěl jsem prostě umět dobře tančit!
Jako kluk hodně sportoval a tancoval v amatérských tanečních školách. A to doslova všechno, na co přišel – step, hip hop, street dance, muzikál. Jen ne klasický balet. Tomu se začal věnovat až v ryze teenagerovském věku čtrnácti let. „Chtěl jste dělat divadlo?“ ptám se. „Ne, na to jsem vůbec nemyslel,“ uvolněně se rozesměje. „Chtěl jsem dělat tanec profesionálně. Chtěl jsem umět pořádně tančit! A k tomu jsem musel umět klasiku. Tak jsem začal v patnácti letech chodit do Ecole Nationale Supérieure de Danse de Marseille. A v sedmnácti odešel do New Yorku,“ vysvětluje vesele. A letos si třiadvacetiletý Francouz vytančil přímou nominaci na Cenu Thálie za roli Petruccia ve Zkrocení zlé ženy.
Jeho cesta na jeviště nebyla vůbec snadná a jednouchá. Nikdo z jeho rodiny se tanci nikdy nevěnoval a nebylo pro něj snadné, aby si svou cestu k němu prosadil. Na studium si přes léto musel vydělávat – byl číšníkem, prodavačem v obchodě se sportovním zbožím a ve fitness. „Tam jsem tomu alespoň rozuměl!“ směje se. „Chtěl jsem si něco vydělat, aby to nemusela za mne celé táhnout rodina,“ vysvětluje. Když si povídáte s Gaëtanem Piresem, nenapadlo by vás to. Je bezprostřední, s nakažlivým úsměvem, přirozeně živá gesta vyjadřují nezlomný optimismus a jakési vnitřní přesvědčení, že všechno je přece úplně v pořádku, že celý svět je o.k., všichni v něm jsou o.k. a existují-li nějaké problémy, je zbytečné si jimi kazit hezký den. A přitom v DJKT už stačil vytvořit vnitřně složité postavy, v jejichž životě se problémy kupily jeden na druhý a které vyžadovaly nejen výbornou techniku, ale i notnou dávku výrazu. A v případě Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, za něj byl nominován, skutečné herectví.
Jak se dostane Francouz z Cannes do plzeňského angažmá a ještě oklikou přes Ellison Ballet v New Yorku?
Na New York jsem se připravoval v Centre Chorea Danse v Grasse, tam jsem vlastně s baletem začal, do té doby to jako balet nevypadalo. V New Yorku to bylo super studium, pracovali jsme tam až osm hodin denně. Hodně jsme trénovali, až jsem se přetrénoval a měl úraz na zádech! Ale byla to výborná škola, to ale každý ví, to ani nemusím říkat. Bohužel moc drahá, takže jsem ji pak už nemohl finančně utáhnout. Potřeboval jsem se vrátit zpátky. A jedna moje bývalá učitelka v té době dělala choreografii pro Bohemia Balet. Zavolala mi, že se tam bude dělat konkurz, tak abych to zkusil. Zkusil jsem to a vyšlo to. Mohl jsem jít v té době ještě studovat tanec do Mnichova, ale když mi vyšel Bohemia Balet, nešel jsem tam. Tohle už bylo vlastně profesionální angažmá, které mi přineslo i finanční odměnu. Nemusel jsem už myslet na to, že si musím ještě někde vydělávat.
Jak vlastně vypadá studium baletu u kluka, který se k němu rozhodne až ve svých čtrnácti letech?
Nemohl jsem absolvovat klasickou taneční konzervatoř, když jsem začal ve čtrnácti. Když jsem se rozhodl, že chci dělat tanec profesionálně, bylo nutné, abych klasiku dělal. Ty začátky byly doslova strašné! Když mi řekli, co všechno musím udělat, přišlo mi to absolutně nemožné. Ale když jsem se dostal dál a začal jsem do baletu pronikat, bylo to jiné. Viděl jsem skvělé tanečníky na záznamech na Youtube. Baryšnikov, ten mě dostal! To byly tak úžasné super výkony!
Baryšnikov je váš vzor?
Je. Když jsem ho viděl, řekl jsem si – jo, to je ono. Chci být jako on. Přesně tohle chci umět!
Jeho výkon byl ten popud, že jste nakonec přišel k divadlu? A kdy jste vlastně začal myslet spíš na divadlo, než na tanec?
Až později. Nejdříve jsem opravdu bral tanec jen jako tanec. Jako sport. Jako gymnastiku. Až později jsem ho začal vnímat i jako umění v divadle. A vidíte – teď vlastně v recenzích obvykle píšou, že mám dobrý výraz a o technice se moc nemluví. Mám pořád co dohánět. Začal jsem pozdě, tak musím na sobě o to víc pracovat.
Kdy jste získal technickou jistotu?
Pořád si nemyslím, že bych ji měl!
Ale vždyť jste získal už řadu ocenění. Už v roce 2013 na mezinárodní soutěži ve Valenciennes jste byl druhý v klasických variacích, na mezinárodní soutěži v Plzni v roce 2015 jste byl také druhý a loni už jste ji vyhrál!
To ano, ale já nemám ten pocit. Pořád si myslím, že nemám všechno, že ještě něco chybí. Ale to asi mají všichni tanečníci. Neznám žádného, který by řekl ´mám výbornou techniku a už nemusím pracovat´. Ale to je všude – i ve sportu, třeba v gymnastice.
Jak vzpomínáte na Bohemia Balet?
I když to nebyla škola, tak Bohemia Balet byla vlastně moje nejlepší škola!
Škola života…
Přesně tak, byla to super zkušenost a neocenitelná příprava. A měli jsme tam výborné vztahy! Pan Slavický byl a je jako můj druhý táta. Hodně mě naučil nejen v tanci, ale i v životě. Pořád si voláme. A profesně – v Bohemia Baletu jsem získal možnost tančit sólové role, jít na jeviště takřka každý den. Dělal jsem různé variace, pas de deux z Labutího jezera, Plameny Paříže. Celý balet jsme také dělali – například Olivera Twista, Carminu Buranu, Petra Pana…
Byl jste Petr Pan?
Ne, kdepak, já jsem byl kapitán Hook! Já vždycky dělám toho zlého. Princové pro mě nejsou. Mám černé vlasy a vousy. Já se stejně v princovských rolích necítím dobře, nesedí mi. Ale když jsem zlej, tak to je super, to je moje!
Z Bohemia Baletu jste přišel do Plzně…
Dělal jsem různé konkurzy, ale tam je vidět jen ta technika. A pan Pokorný mě viděl tancovat na jevišti a nabídl mi angažmá. Mohl jsem jít do Plzně dřív, ale počkal jsem, až bude i moje přítelkyně Kristina Kodedová hotová se studiem taneční konzervatoře. A že pak zkusíme udělat konkurz do Plzně společně, jestli nám to oběma vyjde.
A vyšlo to!
Vyšlo to a jsme moc rádi, že jsme tu spolu.
Co bylo vaší první rolí?
Účinkoval jsem samozřejmě ve sborech, v muzikálech… To je normální. Dělal jsem pak Bena a Rudovouse v Labutím jezeře. A hodně brzy jsem měl hlavní roli – De Grieux v Manon. Kdybych si sbory neprošel, něco by mi chybělo. V Bohemia Baletu nás nebylo mnoho, vlastně jsme všichni byli sólisté. A tak jsem byl opravdu rád, že začínám v Plzni skutečně od začátku. Že se můžu postupně rozvíjet, postupovat. To je samo o sobě škola. Teď, když mám hodně sólových věcí, mi někdy účinkování ve sboru chybí. Je to totiž úplně jiná atmosféra. Když jsem sólista, jsem sám v šatně, nemám si s kým povídat, nejsou kolem mě lidé. A já nejsem člověk, který potřebuje mít před představením samotu, mám rád legraci.
Po Manon přišly dvě zcela odlišné role. Petrucciho ve Zkrocení zlé ženy a Julien Sorel v Červený a černý. Vlastně jste v Plzni tančil tři hlavní role a každá byla naprosto jiná. Až za hrob milující De Grieux, sebevědomý Petrucciho a po společenském postavení toužící Julien Sorel v extrémně náročném baletu. Kterého z nich máte nejraději?
Těžko říct, vlastně nevím… De Grieux to byl vlastně tak trochu princ. Ale měl jsem ho rád, už jenom proto, že byl mojí první hlavní rolí. Na Petruccia se vždycky těším. A i když je po taneční stránce jednodušší než Julien Sorel, byl těžký zase herecky, výrazově. Alenka Pešková mě vždycky musela říkat, abych přidal. Už jsem si myslel, že to je moc, že už ten machismus přeháním. Ale pocit je jiný, než jak to vypadá na jevišti. Takže jsem musel hodně hrát. A Červený a černý bylo samozřejmě něco úplně jiného. Po technické stránce i po stránce vytváření postavy. Je to náročná až psychologická role, těžká technicky i výrazově. Práce s Youri Vámosem, to byl úplně odlišný přístup, než s jakým jsem se dosud setkal.
Můžete to rozvést?
Hovoří se o tom obtížně, ale snad to mohu přiblížit tak, že hodně dbá na to, aby se tanečník díval do publika. Jestliže se chci obrátit na partnerku na jevišti, musím do svého pohledu zahrnout i diváky. Po technické stránce je balet samozřejmě nesmírně obtížný, výrazově také, všechno toto skloubit dohromady je opravdu náročné. Třeba minutovou variaci jsme cvičili hodinu a půl! Ale to bylo právě zajímavé a hodně jsme se na tom naučili. Youri Vámos dělal choreografii sice podle svého existujícího konceptu, ale zároveň ji upravoval nám tak zvaně „na tělo“. Takže jsme sice něco nacvičili, ale on pak pracoval přímo s námi a choreografii upravoval. Sorel je nejtěžší role, kterou jsem dosud tančil. Pořád se u něj musím hodně soustředit na techniku.
Teď vás čeká Korzár. Velká klasická role a francouzský autor.
Nemůžu se ho dočkat! První velká klasická role byl vlastně Rudovous, ten mě strašně baví. Ta role, kostým, všechno. Vždycky se na něj strašně těším! A v Korzárovi to bude taky super! Konrád, to je silný kluk, žádný princ! A to mám rád. Vím, jaké budou kostýmy, a vím, na co se mám těšit. A těším se strašně moc.
Tančíte i modernu na Malé scéně. K čemu si myslíte vy sám, k čemu máte blíž. Klasika nebo moderna?
Asi padesát na padesát. Dosud jsem dělal spíš moderní balet než klasický, takže ho mám víc pod kůží. Ale klasický balet, pokud se jedná o tituly jako je třeba právě Korzár, ten mě vlastně asi víc baví.
Když jste loni vyhrál soutěž, tančil jste Plameny Paříže. Nelákaly by vás? Tam také není princ. Jaké vás vlastně lákají jako tanečníka tituly?
Plameny Paříže je super balet! Dona Quijota bych si přál tančit, ale to chce asi každý. To je super balet i pro holky. Energický, trochu španělský. Kristinka taky vždycky říká, že to by si přála tancovat. Tak v tom nejsem sám!
Do Čech jste přišel z Francie, jste tu od roku 2014. Jak rychle jste se naučil tak výborně česky?
První tři roky jsem nemluvil česky skoro vůbec. Pan Slavický se mnou mluvil francouzsky, v Praze všichni mluví anglicky, nepotřeboval jsem česky hovořit. Až poslední rok v Praze jsem začal trošku česky mluvit, to už jsme byli spolu s Kristinkou. Vždycky totiž, když jsme spolu někde byli, ona mluvila, já ne. Cítil jsem, že jsem mimo tu skupinu, a to mi vadilo. Pak jsem přišel v roce 2017 do Plzně, a to už bylo něco úplně jiného. Tehdy to byl ještě hodně český soubor, všichni kole mě mluvili česky a já jsem tady s češtinou pořádně začal. Mluvil jsem a nestaral jsem se moc o to, jestli je to dobře nebo špatně. Člověk do toho musí jít, nebát se. Nechodil jsem na žádné privátní hodiny češtiny, nebyl na to čas. Potřeboval bych je sice kvůli gramatice a tak, ale mluvit jsem se naučil vlastně jen tím, jak jsem poslouchal ostatní. Samozřejmě mám spoustu mezer, někdy neporozumím kontextu. Ale mluvím a rozumím.
Teď už je ovšem i soubor v Plzni hodně mezinárodní.
To ano, teď už skoro na trénincích nemluvíme česky. Nevím, jestli je to dobré nebo ne, ale je to tak.
Jezdí za vámi rodiče a přátelé z Francie?
Jezdí a mají to tu rádi. Moc se jim líbí Praha a tady to mají taky rádi, mamince se v Plzni líbí. Myslím, že jsou za to rádi. Je to lepší než v New Yorku!
To věřím! Jak vlastně přijímala vaše rodina fakt, že tanec bude vaším zaměstnáním?
Úplně zpočátku tomu moc nevěřili. Balet brali jen jako zábavu, neuvědomovali si, že to je práce jako každá jiná. Bylo to taky tím, že nikdo z naší rodiny nikdy netancoval. A já tak ani nevím, po kom jsem tanec podědil. Teď už si myslím, že si všichni uvědomili, jak to v divadle chodí, že angažmá je práce na celý den. Že vstávám ráno, mám tréninky, zkoušky, večer představení. Že zkrátka chodím do práce. Jako v obchodě, jako v kanceláři. Ale když jsem se opravdu definitivně pro tanec rozhodl a nenechal si to vymluvit, rodiče mě podporovali. A teď za mnou jezdí.
Jsou na vás pyšní?
Myslím, že jo. Jsou spokojení a líbí se jim, co dělám.
Co byste dělal, kdybyste netancoval?
Asi bych byl učitelem tělocviku. Mám rád sport. Než jsem začal tancovat, dělal jsem všechno. Krasobruslení, soutěžil jsem ve windsurfingu, taky jsem hodně lyžoval. Z Cannes jsme měli hodinu, hodinu a půl na lyže, takže jsme tam byli skoro každý víkend. Teď už nemám čas, a když ho náhodou trochu mám, tak mě bolí nohy! Takže sportování teď bude muset počkat.
Vraťme se ještě k vašim začátkům. Byla to odvaha odejít v 17 letech tak daleko od domova? Na jiný kontinent?
Ne. Už v patnácti jsem šel pryč. A já nejsem člověk, který by byl rád na jednom místě. Rád cestuji, poznávám lidi. Nevím nikdy, co přijde.
Nerad plánujete?
Nerad. Ale v baletu stejně nemůžete plánovat. Nikdy nevíte, co bude. V Plzni je to skvělé, mám tu všechno, jsem tu spokojený. Ale situace se může změnit, může být všechno jinak. Ale je to dobře – člověk na sobě musí pracovat. Myslím si, že jakmile člověk ví, že má něco napořád, najednou povolí, začne se snažit míň.
Jakou hudbu si pouštíte, když odpočíváte?
Jakoukoliv jinou než baletní a operní. Protože tu poslouchám celé dny, tak si doma pouštím něco úplně jiného. Hard rock nebo metal. Ten mám rád. Potřebuju od divadla vypnout. A tohle je můj způsob odpočinku.
Gaëtan Pires studoval v letech 2009–2014 na několika tanečních školách: nejprve Ecole De Danse Mireille Marchandou, následně E. S. D. C. Rosella Hightower v Cannes, Ecole Nationale Supérieure de Danse de Marseille, Centre Chorea Danse Grasse a absolvoval roční Ellison Ballet Professional Training Programme v New Yorku. V letech 20014–2017 tančil s Bohemia Baletem, souborem absolventů nejen Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, kde získal řadu zkušeností (Faun ve Faunovu odpoledni, Kapitán Hook v Petru Panovi, Bill Sikes v Oliveru Twistovi, Chán v Poloveckých tancích a mnoho sólových klasických variací). Od roku 2017 tančí v baletním souboru Divadla J. K. Tyla, kde je dnes sólistou. Tančil Bena a Rudovouse v Labutím jezeru, rytíře Des Grieux i pana Duvala v Manon, Sydneyho Chaplina v baletu Chaplin, Prokuristu v Proměně, Pepeho v Domu Bernardy Alby, Romea, Juliena Sorea v baletu Červený a černý, Petruccia ve Zkrocení zlé ženy ad. V listopadu tohoto roku se představí v roli Konráda v baletu Korzár.
V roce 2013 na Mezinárodní taneční soutěž ve Valenciennes získal 2. místo za klasickou variaci, v roce 2015 na Mezinárodní baletní soutěž Plzeň 2. místo (kategorie A – muži) a v roce 2018 první místo. Byl nominován na Cenu Thálie 2019 za roli Petruchia ve Zkrocení zlé ženy.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
