Marek Kopelent: “Generace?”

O knize Jana Vičara a kolektivu „Generace? Česká skladatelská generace sedmdesátých let 20. století v odstupu čtyř desetiletí“, kterou vydalo Nakladatelství AMU v roce 2018, se zamýšlí hudební skladatel, klavírista a publicista Marek Kopelent.
Témata:Jan Vičar
Jan Vičar a kolektiv: Generace? Česká skladatelská generace sedmdesátých let 20. století v odstupu čtyř desetiletí, NAMU, Praha 2018

Nejsem muzikolog, a proto mi nepřísluší publikovat soudy nad touto knihou s hlediska profesionála. Nicméně se mi stále vtírá otázka, jak ocenit záměr a obsah takové práce už jenom v souvislosti s autorstvím: pod jménem autora Jan Vičar se krčí dodatek „…et alii“, zatímco podíl autora na objemu tištěného je zhruba pouhých 53 procent. Ostatní texty, názory a sdělení dodali oslovení mladí kolegové v roce 1983 v anketě nazvané Estetické názory mladých skladatelů, kterou sestrojil Jan Vičar a zopakoval s přibližně stejnými autory v roce 2017 v Hudebních rozhledech.

V anketě, která má být jádrem knihy, autor položil 18 otázek různé kvality. Od otázek typu „Jaký měl pro vás význam Svaz českých skladatelů a koncertních umělců a Aktiv mladých?“ nebo  „Co rozumíte angažovaností v hudbě?“ či  „Co soudíte o nové programovosti v hudbě?“ až po „Jak řešíte problém taneční věty v cyklické formě“  nebo  „Může soudobá vážná hudba přinášet radost?“  či „Jak se bude podle vašeho názoru dále vyvíjet česká hudba a jak bude vypadat vážná a populární hudba ve střední Evropě za dvacet let?“

Tuto anketu a její obsah anticipuje autor v úvodu a ještě analyzuje v samostatné kapitole a připojuje k ní další, která je jakýmsi záznamem tzv. Besedy a názorů příslušníků generace 70. let především na téma význam a obsah pojmu soudobá skladatelská technika. (Průběh této besedy bych označil za smysluplnou a vlastně nejužitečnější část knihy.) Na ni navazují stati některých skladatelů a muzikologů té generace volně související s tématikou knihy, které byly  příležitostně už publikovány jinde.

Tolik zhruba o obsahu uvedené knihy. Co mě tedy vede ke kritickému jejímu hodnocení? V jedné větě: Autor hledá pomyslnou jednotu jedné generace, vymezené ročníky 1940- 1957 a zcela zřetelně se přitom vyhýbá jednoznačné přesvědčivé charakteristice situace v české společnosti v období tzv. normalizace, v níž tato generace uzrávala, a tvrdým dopadům kulturní politiky komunistického režimu na uměleckou scénu. Po pročtení knihy člověk nabude dojmu, že to je autorovým záměrem. Mohu se domnívat, že třeba proto, aby dokumentoval zásadu, že vědecká práce se nemá politizovat. Jak pošetilé! Autor se pak diví, že „na rozdíl od populární hudby,  která měla svůj underground, a ten byl po roce ´89 plně rehabilitován, se v oblasti hudby vážné s ohledem na některé personální restrikce (!) v době normalizace dospělo až k simplifikující rovnici: soudobá vážná hudbaSvaz českých skladatelů a koncertních umělců – kulturní politika ÚVKSČ – totální ideologický a politický diktát“.

Lidé a jejich činy jsou tu líčeni a posuzováni v jakémsi vymezeném světě mladé generace, kde se snad ani nedbá toho, že ho obklopuje reálný svět probíhající  regenerace komunistického diktátu. Pan Vičar postupuje kapitolami obezřetně, tak, aby se pokud možno vyhnul v mnoha možných souvislostech střetu s tvrdou realitou. Je to zcela průhledné, a když už je nutné se v konkrétních případech dotknout oné reality, tak jsme svědky lavírování mezi možností pojmenovat konkrétní situaci pravdivě nebo tu pravou podstatu věci zahalit do rádoby sofistikovaných pojmů a sousloví.

Budu texty knihy procházet a nabízet příklady na vybraných ukázkách:

V době normalizace byla preferována soudobá vážná hudba jako „potenciální společenský, humanizující, a tedy nadindividuální jev…“ (MK: rozumí tomu někdo?)

„…politika v 70. a 80. letech zasahovala do oblasti mladé tvorby spíš okrajově () nicméně bylo pochopitelnou snahou (mladých autorů) prosadit se i politikou SČSKU: v oblasti tvorby bylo odmítáno příliš individuální, nesrozumitelné, privátní pojetí hudby (MK: úporná snaha zamlžit podstatu normalizace v hudbě novými slovními koncepty)

„… společenské pojetí (tvorby) bylo v sedmdesátých letech souladné s celkovou ideově tvůrčí koncepcí nově ustanoveného SŠKU a jeho Aktivu mladých…“

„… většina autorů podvědomě či spontánně preferovala model sociogenní soudobé hudby…

lidový posluchač… přeskupení osob a společenských pozic“ (MK: půvabné pojmenování prověrek a vyhazovů po okupaci 1968 – rovněž  personální restrikce!)

Z ankety vyniknou sousloví: „odmítám různé módní vlny… zavadil jsem o dodekafonii, aleatoriku atd. … snažím se o náročnou sdělnost (?!) … novodobé techniky … palčivé problémy doby…“

V knize se vůbec nedostalo na pravdivé zhodnocení postavení a úlohy SČSKU v této souvislosti a nikdo z té generace jakoby nepocítil záludnou roli Aktivu mladých  jak si tuto generaci zavázat možnostmi veřejné seberealizace členů a tak ji mít pod kontrolou. Že to nikdo neučinil v první anketě z roku 1982, by se snad dalo pochopit, ale v té z roku 2017 kromě autorů jako byli Lukáš Matoušek, Vlastislav Matoušek, Miloš Haase, Jan Jirásek a možná ještě někdo další, jsem žádný výrazný odstup od této hlídací instituce nenašel. Příslušníci generace rostli v době, kdy některým kolegům starší generace stát omezoval nebo úplně znemožňoval účast na veřejném kulturním životě a  tak museli o tomto útisku vědět. Kdo však z ní se proti tomu postavil? Hle, jednoduchá odpověď: všichni byli svým způsobem vězni pod dozorem příslušných institucí. Takový relativně ucelenější pohled na tu dobu v souvislosti s daným tématem není v knize nic. Proč asi?

Nakonec ukázka z příspěvku Petra Grahama „Skladatel v současném světě“, kterou si nemohu odpustit. Nevím, ale chápu text jako reflexi ne-li přímo překlad nějaké práce z intelektuálního západního světa. Zde jsou sentence, které chvílemi děsí, chvílemi i pobaví, což je podmíněno naší historickou zkušeností:

 

„Ačkoli hudební tvorba existovala vždy, instituce skladatele jako jednotlivce, který vytváří jedinečné hudební dílo, je zákonitě spojena s vládnoucí třídou. Ta jediná byla schopna zajistit potřebné podmínky, v nichž bylo možné vytvářet komplikovanější formy. Prvními tvůrci byli proto samotní příslušníci privilegované vrstvy, později vybraní jedinci vyškolení k tomuto účelu. Vrstva profesionálních hudebníků se postupem času teoreticky osamostatňuje, prakticky však zůstává na vládnoucí třídě závislá. Problémem dnešní doby není hudba, ale vládnoucí třída: sama intelektuální a estetické zájmy nemá… V dnešní době (a zejména v naší zemi) intelektuální elita téměř neexistuje a její možnosti cokoliv podporovat jsou minimální.

Artificiální hudba minulosti byla převážně oslavná, oslavujíc moc (Boží, církevní, světskou). Tzv. „velké umění“ představuje glorifikaci moci, a lidé, kteří jsou jí fascinováni, obdivují velká umělecká díla právě proto…“

„Skladatel je – viděno zvenčí – někdo, kdo říká lidem, co mají dělat… Jeho činnost je sublimace touhy po moci (Ladislav Kupkovič) – je to pozitivní transformace negativních pudů.“

„Hudba má každopádně očistný charakter a je důležitá pro duševní zdraví. Podstatná je aktivní účast, nikoliv pasivní konzum!“

„Skladatel má možnost:

  1. být součástí vládnoucí třídy a vymoci si její podporu na základě konexí (Boulez);
  2. vetřít se do těchto kruhů a využívat je (Lully, Stockhausen, Stravinskij, Penderecki);
  3. stát se podnikatelem a vést vlastní firmu- soubor (Phil Glass, Steve Reich);
  4. stát se dodavatelem hudby pro existující instituce (film, divadlo, soubory, orchestry, festivaly)…;
  5. zajistit obživu jinou činností, ať už hudební (učení, interpretace, organizování, publicistika atp.), či nehudební (Charles Ives, Luigi Nono, Christian Wolff);
  6. získat mecenáše (Wagner, Čajkovskij), též existovat z grantů (l´art pour grant);
  7. vytvářet alternativní struktury a hudbu, která nevyžaduje velkou podporu (John Lely, Tim Parkinson, Taylan Susam, Michael Parsons, Markus Trunk atd.);
  8. tvořit v izolaci (pro sebe a uzavřený okruh: Franz Schubert, Eric Satie, Kaikoshru Sapurji Sorabji, Patrick Morris);
  9. spáchat sebevraždu (Jerry Hunt, Bernd Alois Zimmermann), nebo prostě zemřít (pokud možno předčasně: Mozart, Schubert a mnoho dalších).“

„Aby člověk mohl žít jako skladatel, tedy být oblíben a hrán, musí napřed zemřít… Hudebníci sami preferují, aby jim autor do interpretace nemluvil.“

„Každý chce být něčím výjimečný, je tedy třeba přicházet s novými a silnějšími požitky, úžasnějšími kompozicemi, zajímavými barvami, s rafinovanějšími chutěmi… Samozřejmě, najdou se takoví, kteří vypozorují, co na posluchače působí a snaží se je ovládat pomocí těchto triků. Jsou to všichni ti, kdo říkají, že tohle lidé, chtějí.“

Tolik tedy můj kritický pohled na tuto knihu s podotknutím, že se v ní jistě skrývá celá řad míst, na něž by se mohlo též reagovat. Protože lze tuto práci chápat jako jistou informaci i pro studenty  na hudebních školách, rozhodl jsem se k polemice, kterou uvedenou formou předkládám, neboť jsem přesvědčen, že hájení pravdy dokreslením tehdejší reality je tu na místě a potřebné.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat