Geniální i zapomenutý Petr Weigl v Baletním panoramatu

Baletná panoráma Pavla Juráša (170)
Tentoraz:

• „Zázrak umění nejde vysvětlit“ – Petr Weigl exkluzívne (1. diel)
• Nikdy nehovor nikdy – Benjamin Millepied je späť
• Čo sleduje Leo Stopfer?

Petr Weigl exkluzívne (1. diel)
Hneď po „bielej sobote“, ktorá predchádza veľkonočnej nedeli, sa zo zabudnutia znovu vynorila osobnosť jedinečného Petra Weigla (*1939), a ja som začal po ňom pátrať. Veľký režisér, oceňovaný viac v zahraničí než doma, veľmi ochotne a elegantne, ako generácia týchto umelcov, vstúpil do rozhovoru. Vybrali sme si pre väčšiu voľnosť komentovanú formu, aby sme sa nikde nemuseli vtesnať; ja som sa mohol pýtať na to, čo ma zaujíma, a majster mal dostatok priestoru. Mne to zároveň poskytuje aj šancu, aby som medzi myšlienkami režiséra upriamil pozornosť čitateľov na inscenácie spojené s baletom a tancom či na ďalšie pozoruhodné snímky, fakty a myšlienky tvorcu. Musím sa priznať, že som bol dojatý, že si kolégium Thálie na Petra Weigla spomenulo. Po takej dlhej dobe, čo bolo o ňom absolútne ticho. Myslím prinajmenšom, že festival zameraný na televízne hudobno-dramatické relácie, ako je Zlatá Praha, mu dlží retrospektívu.

Ako sa Petr Weigl cítil, keď sa dozvedel o nominácii? „Ano, Cena Thálie za přínos českému divadlu byla milým překvapením i odpovídající poctou. Potvrzením, že přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl. Musel jsem se zamyslet, zda si takovou cenu vůbec zasloužím, zda bylo v mé divadelní činnosti něco výjimečného. A kdyby, co to vůbec bylo…,“ hovorí režisér. A ďalej dodáva: „Obecně však ke všem oceněním mohu říci, že jsou, v takovém věku jako je můj, spíše připomenutím těm, kdo to chtějí vůbec slyšet, že existuje význam kontinuity. Všechna ocenění jsou důležitá především v mládí. Potvrzují nám, že smíme mít odvahu jít dál, a vytvářejí nám značku. To hlavní pak je, zda o vás tím vznikne zájem, zda vás chtějí doma i v zahraničí. Cena – jako relikvie nebo papír na zdi – sama o sobě, pokud není člověk sebestředný, nestačí.“

Veľmi ma zaujímala hlavne Weiglova kultová inscenácia Prokofievovho baletu Romeo a Julie v pražskom Národnom divadle. V televízii sa často spomína činoherná inscenácia Otomara Krejču o desaťročie staršia, Weiglov balet sa ale stal rovnakou udalosťou, ktorá na desaťročia zmenila pohľad na baletnú inscenáciu. Od premiéry v roku 1971 sa hrala do roku 1990 dvestodvadsaťšesťkrát. Majster začína zvoľna: „Musím tady říci něco zcela obecného. Zázrak umění, co to vůbec je, co to bylo, nejde vysvětlit ani přiblížit. A je i pochopitelné, že je to vše slovně a rozumově nepojmenovatelné. Musí to tak být, protože to patří do hájemství lidské nadstavby, něčeho, co působí v rovině citu. Sdělitelné je pouze to, že k dobrému výsledku musí existovat konstelace, při níž se všechno sejde ve výjimečné kvalitě. V tvůrcích musí existovat schopnost empatie, která otevře vstup do mimořádnosti emocionality a estetiky každého díla. Největší význam při studiu Prokofjevova baletu Romeo a Julie, měla vzájemná důvěra mezi Miroslavem Kůrou a mnou, důvěra v to, že oba cítíme podobně. Přesvědčení, že se oba pohybujeme ve vnitřních pocitech hrdinů, dalo sílu našemu tandemu i velkému nadšení, které se pak přeneslo na všechny, kdo se na inscenaci podíleli.“

Napadá ma: Nedívali sa na vás doma cez prsty? Predsa len, režisér v balete, to musel byť v tom čase pre mnohých šok. Aj dnes by bol, keby tanečníkom, ktorí väčšinou vnímajú príbeh cez pohyb, režisér odkrýval psychologické finesy a podtexty.

„S osobnostmi jsem neměl nikdy problém, ale s lidskou malostí ano, naštěstí jsem se s ní nesetkával příliš. Zájem ze zahraničí mi poskytl únik. I náš baletní Romeo měl v Praze své malé nepřátele, ale jeho úspěch byl tak veliký, že se malost odmlčela. Takřka dvacetiletý úspěch, vyprodaná představení a ztichlé divadlo zasažené emocí byly odměnou. Balet Romeo a Julie natočený na film dostal hlavní cenu světového televizního festivalu Prix d´Italia, a tak se dostal i na obrazovky v cizích zemích,“ spomína Petr Weigl.

Niekoľko generácií divákov mohlo zažiť niektorého z interpretov v hlavných úlohách, ktorí sa prestriedali. Romea tancovali Jaroslav Slavický, Vlastimil Harapes, Bohumil Reisner, Jiří Horák, Libor Vaculík, ich Juliou boli Jana Kůrová, Nicole Nogaret, Miroslava Pešíková, Michaela Vítková, Hana Vláčilová, Anetta Voleská, Laura Vargová. Merkuciom, kamarátom Romea, boli Daniel Wiesner, Petr Šimek, Jaroslav Slavický, Vlastimil Harapes, Lubomír Kafka, Jánoš Šprlák-Puk. Merkuciovým vrahom Tybaltom boli Luboš Hajn, Jan Kadlec, Jaromír Petřík, Pavel Ždichynec (ten bol tento rok taktiež ocenený Cenou Thálie za celoživotné tanečné majstrovstvo), Jurij Plavník. Nemožno zabudnúť ani na slávnu scénografiu Josefa Svobodu.

„Tři z baletů, které jsem inscenoval, převzala zahraniční divadla. Věc ne úplně obvyklá. Ze dvou takových představení vznikl film. A pokud jde ještě o divadlo, měl jsem to štěstí, že jednu moji operní premiéru přenášela živě německá televize do takřka celého světa – i k nám – a vzniklo tak také komerční DVD, Straussova Salome s dirigentem Sinopolim,“ pokračuje Petr Weigl. „Byl jsem prvním dramaturgem Baletu ND a myslím, že jsem svou prací také dal vzniknout povědomí, že by baletu posloužila režie. I když to bylo, bohužel, špatně pochopeno, a choreografové si začali rázem psát, že jsou i režiséry, protože se domnívali, že režie je jen organizací postav na jevišti a nikoli, že režie znamená přesvědčivě sdělit dramatický děj, tedy něco, co je zcela speciální disciplínou a musí k ní být jiné vybavení.“ Áno, to je dnes veľmi obľúbené, kumulovať k sebe funkcie, a najlepšie ešte, keď je choreograf ešte aj scénografom.

Hneď na počiatku svojej kariéry sa režisér stretol s osobnosťou tanečníka a choreografa Miroslava Kůru. Od filmu Epizoda zo života umělcova na Berliozovu Fantastickú symfóniu sa Weiglovi stal Kůra partnerom na poste choreografa a aj zanieteným interpretom. „Patřil k tomu nejlepšímu, co jsem v baletní tvorbě viděl, osobně potkal nebo s kým jsem i pracoval. Byli tanečníci s větším výkonem, dokonalejší postavou, s vycizelovanější klasickou formou, nepoznal jsem však nikoho, kdo by měl tak přesvědčivou dramatickou výpověď jako on, nikoho, kdo by byl tak dokonalý v estetickém cítění, a nikoho, o kom by se dalo říci, že je více než tanečníkem, že je umělcem. Měl neobyčejný smysl pro obsáhnutí prostoru, pro obsahovou výpověď. Pokud mezi nás v práci nikdo nevstoupil, uměli jsme spolu vždy přinést úspěch,“ zakončuje režisér spomienku.

S Miroslavom Kůrom sa Petr Weigl stretol v balete ešte pri dôležitých inscenáciách: Čajkovského Šípkovej Růženke (ND Praha 1973), Radúzovi a Mahulene (ND Praha 1976) a balete Vášeň na motívy Bizetovej a Ščedrinovej Carmen (ND Praha 1976). Pri Carmen zostal aj rovnaký inscenačný tým – scénograf Josef Svoboda a kostýmová výtvarníčka Jindřiška Hirschová. Pri premiére tancovali Marta Drottnerová Carmen, Dona Josého Pavel Ždichynec, Micaëlu Anetta Voleská a Escamilla Vlastimil Harapes.

Ale pre Petra Weigla, ako sám hovorí, bol dominantný film. „Přes to všechno však balet ani divadlo nebyly mým středobodem. Stal se jím a byl jím film. Balet ovšem byl tím prvním, co mi otevřelo svět umění. Co mne ohromilo a překvapilo, když jsem jako dítě viděl první takové představení v Národním divadle v Praze. V kontrastu se zažívanou realitou válečné perzekuce a ztráty životů blízkých se mi celoživotně nabídla alternativa, záchytný bod – kouzlo hudby a iluze možného krásného a harmonického světa, ve kterém může vše dobře skončit.

Zásluhu na tomto okouzlení z prvního viděného představení, které mělo význam pro otevření ostatní mé práce v budoucnu, bylo jistě mimořádné umění choreografa Saši Machova, ale také neobyčejná a podmaňující jevištní magie tanečníka Miroslava Kůry, který byl nepřekonatelnou hvězdou českého tanečního umění. Byl to impulz a osudové nasměrování,“ spomína režisér na osobnosti a cestu k baletu. Film však režiséra od tanca a baletu neodlúčil. Aj v jeho rozprávkach, filmoch má tanečná zložka dôležitú dramaturgickú rolu, vedľa samozrejme filmov tanečných, ako Pas de quatre, Olovená noc, Achilles.

„Natáčení filmů mne však od baletu neodloučilo, natáčel jsem i filmy taneční, stýkal se s významnými choreografy, tanečníky i tanečními pedagogy.“ A znovu sa vraciame k baletu. Napríklad jeden z raných filmov režiséra a samozrejme scenáristu Pas de quatre bol tiež mimoriadnym počinom, nielen vďaka začiatku spolupráce Weigla s básnikom jazyka Josefom Topolom. „Toto nové televizní Labutí jezero je skutečnou senzací,“ píše Stuttgarter Zeitung. „Weiglova pohyblivá kamera nedovolí ani vteřinu monotónnosti, jeho černobílá dramaturgie je výrazem proti sobě stojících hodnot, jejichž dramaturgické napětí nedokázala žádná divadelní inscenace tak vypointovat jako tento tak krásný film.“

Časopis Dance Magazine z New Yorku doplňuje: „Je to film pro potěšení. Je tou nejryzejší a nejcitlivější televizní adaptací klasického baletu.“ – „Úsporně, disciplinovaně pracuje se základním dějem, aby opět dospěl k modelové situaci. Kladenou otázkou je tentokrát vztah člověka k člověku. „Já“ zde hledá své znovuověření, sebepotvrzení vstupem do vztahu k druhému „já“. Otevřené drama již přináší základní příběh. Ale Weigl se znovu vyhýbá spoluhře ostatního světa v podobě dekorací, rekvizit, zařazujících kostýmů; vzdává se i pojmenování postav. Chce nalézt problém v jeho nahotě. „Já“ v Pas de quatre se probírá na svět do bíla. Proti bílému tanečníkovi se staví týž, on sám, černý. Po obou stranách, zády, je černá a bílá – táž – žena. Je to vyzývavé rozestavení. Cosi je již rozvrženo, a přece existuje volba! Svoboda osudu. Tu prověří příběh, vlastně známý příběh. Topolův básnický text zesiluje citlivost situace. Faustovský čtyřúhelník ego a alter ego se rozehrává. Jsou to dva muži a dvě ženy, černí a bílí. Jsou to dva v lásce, dva ve vztahu. Táž milující slibující tvář je i tváří zrady. Protože „já“ i „ne-já“ sídlí v témže nitru, protože v nás je černá i bílá.“

Paese Sera o Apollon Musagétes píše: „… Je prost jakéhokoliv estetického sebeuspokojování, je skladebný a jasný, představuje mistrovské dílo filmového přístupu. Zázračná rovnováha obrazu působí, že tento snad nejkrásnější Balanchinův balet je ještě průzračnější, jak v struktuře, tak ve významech uchopení neoklasického světa.“

Nemožno zabudnúť v oblasti tanečného slohu a dejín na filmovú adaptáciu Utrpenia svätého Šebastiána na Debussyho hudbu a text Gabriela d′Annunzia, ktoré Debussy skomponoval pre veľkolepú heroínu Idu Rubinsteinovú. Režisérove obrazy a alegórie akoby dávali ožiť výtvarným obrazom, ktoré sú rozpohybované. Kľúčová scéna zázraku, kedy Šebastián tancuje na žeravom uhlí a cíti, akoby tancoval na lupeňoch ľalií, či scéna orgií, nerušivo užívajú sugestívnu pohybovú formu. Fascinujúci výkon podáva americký herec Michael Biehn ako Šebastián. V jednej z rolí drámy sa objaví aj Franco Citti, obľúbený Pasoliniho interpret.

Ďalším potvrdením kvalít režiséra v svetovom meradle bolo jeho angažovanie k natočeniu portrétu slávneho tanečníka Paola Bortoluzziho, ktorému vtisol osobitý rozmer, či film Okamžik vzpomínky, kde v slávnych choreografiách, ako Faunovo odpoludnie, Duch ruže či Petruška, excelujú Bortoluzzi a legendárna talianska primabalerína Carla Fracci vo vycibrenom estetickom citáte epochy Baletu Russes a rolí Václava Nižinského. Nie sú to jediné hviezdy, ďalej možno spomenúť francúzsku primabalerínu Noëllu Pontois či hviezdu Kráľovského dánskeho baletu a Berlínskeho baletu Evu Evdokimovu, mníchovskú legendu Constanze Vernon.

Mnohým českým umelcom za železnou oponou priniesol vďaka filmu pozornosť v zahraničí: Vlastimil Harapes, Marta Drottnerová či Miroslav Kůra. Ako melancholická labutia pieseň tvorcu vyznieva Dáma s kaméliami v Národnom divadle (1991, choreografia Robert Balogh) s mladými tanečníkmi, ktorí za pár sezón dobyjú najslávnejšie baletné javiská sveta: Daria Klimentová a Stanislav Fečo. Odvaha zveriť ústredný pár mladým tanečníkom, ktorí do súboru vtedy nastúpili, sa zúročila ich mimoriadnym talentom a schopnosťou načúvať režisérovi. Klimentová po krátkom intermezze v Johannesburgu sa stane hviezdou English National Ballet. Stanislav Fečo bude viac a viac cestovať do Ruska, kde sa stane partnerom slávnych balerín, s ktorými bude vystupovať po celom svete. Režisér Weigl včas vycítil ich potenciál a nebál sa zveriť im, na mieste vedľa starších kolegýň, hlavné úlohy. Stanislav Fečo na režiséra svojho Armanda a neskôr Romea nezabudol, vždy s úctou na neho spomína: „Setkání a práce s Petrem Weiglem mne ovlivnily na celý život a byl to právě on, kdo mě později do Národního divadla vrátil.“ Okrem spomenutého Balanchina sa Petr Weigl stretol pracovne s choreografmi, ako boli Maurice Béjart či Heinz Spőrli.

A ako na túto dobu spomína samotný tvorca? „Mohl jsem zažít tehdejší slavný Leningradský choreografický institut, seznámit se s balerínou Natálií Makarovou, Vladimirem Vasilievem, Grigorovičem, Bregvadzem, Bejártem, natáčel jsem s mladinkým Kyliánem, slavným Bortoluzzim, Fracciovou a mnoha jinými.“ A dodáva dôležitú myšlienku: „Pohyb tance mi pomohl více objevit médium pohybu obecně, jeho význam ve specifice filmu, jeho nosnost i sugesci jeho výpovědi.“

(pokračovanie nabudúce)

Aktuality
Prvého apríla, čo je deň, kedy sa s obľubou robia žarty a schválnosti, vyšiel vo francúzskej tlači článok, ktorý mnohým mohol pripadať ako „prvý apríl“. Benjamin Millepied, ktorý sa pred necelými dvoma mesiacmi za šoku verejnosti vzdal funkcie riaditeľa baletu parížskej Opery (tu), kde sa ani neohrial, sa má vrátiť do Paríža. Od roku 2020 by mal byť šéfom Théâtre du Châtelet, po rekonštrukcii znovu otvoreného – druhej významnej parížskej scény, ktorá uvádza opery, muzikály a aj baletné či tanečné predstavenia. Je aj dôležitou zastávkou pre hosťovania popredných svetových súborov. Benjamin Millepied nedokázal odolať príťažlivosti tohto historického miesta. Je faktom, že na tejto scéne (okrem iného), došlo k legendárnym vystúpeniam Ballets Russes na začiatku dvadsiateho storočia. „Dnes som ako Ďagilev,“ povedal údajne Benjamin Millepied. Bol ako inokedy pozitívne veľkolepo americký: „Čaká nás spojenie najväčších baletných umelcov svojej doby: aj mojich choreografií, skvelých dizajnérov, veľkých skladateľov, veľkých scénografov. Združujeme sa okolo tanca a navrhujeme novú formu baletu pre dvadsiate prvé storočie. Je to sila umenia.“

Po vyhlásení tejto zvesti sa personál Châtelet ihneď rozdelil. „Benjamin Millepied prinesie svoju americkú dynamiku, svoju mladosť, svoj adresár pre sponzorov. Tým sa zvýši kredit nášho divadla,“ povedal údajne nemenovaný zamestnanec. Z inej strany zas znejú názory typu: „Châtelet Theatre je stará dáma, ktorá by nemala byť príliš rušená. Dajte pozor, aby ste neboli príliš netrpezliví.“ Benjamin Millepied hovorí neutrálne: „Ja neočakávam žiadnu zmenu. Sú veci, ktoré majú byť transformované, aby bolo jasno, ale sú aj veci, ktoré majú byť zachované. Musíme ísť krok za krokom.“ V divadle začína prebiehať rekonštrukcia. Kritické hlasy sa už dnes sťažujú na výmenu podlahy. „Táto parketová podlaha pochádza z devätnásteho storočia, už nie je dnes použiteľná, je príliš tvrdá pre verejnosť dneška, ktorá už nosí iné topánky,“ vysvetlil Benjamin Millepied. „Máme – musíme – mnohé zmeniť a ísť s pokrokom. Publikum dnes už nie je také, aké bolo o dve storočia skôr, budeme sa musieť prispôsobiť.“

A čo umelecké plány? Tie sa pohybujú v rozmedzí od amerického baletu, „kde existuje toľko talentovaných mladých choreografov,“ hovorí Millepied, až po muzikály. Théâtre du Châtelet by sa mohlo stať jedným z odborníkov na súčasný balet a muzikálový svet. „Chcem vytvoriť súčasné balety,“ hovorí ďalej Benjamin Millepied. „Balety, ktoré hovoria o dnešných problémoch, pri zachovaní zmyslu pre hudbu a radosť z tanca, radosť z bytia na javisku.“ Nápady pre jeho prvú sezónu, ktorou by mala byť sezóna 2019/2020, sú prezradené. Muzikál Malá morská víla, ktorý sa objavil na Broadwayi v roku 2007, by sa mohol v Paríži predviesť v novom naštudovaní. Benjamin Millepied tiež začal spoluprácu na novom veľkom balete so skladateľom Philipom Glassom a slávnym neortodoxným dizajnérom Philippom Starckom. Má zatiaľ pracovný názov Fish dive. Že by balet o rybách či rybárčení?

Čo sleduje

Dnešným hosťom je vynikajúci maliar Leo Stopfer. Nie je to hocijaký maliar. Je to umelec, ktorý v svojej tvorbe zameral pozornosť na balet. Cestuje svetom po prestížnych divadlách, kde maľuje tanečné obrazy svetových baletných hviezd. Vybral si nasledujúci link.

Prečo? „Myslím často na Bella Figura Jiřího Kyliána, ktorej estetika sa mi veľmi páči a je dôležitá aj pre moje umenie.“ Najradšej má však naštudovanie s Viedenským štátnym baletom z minulej sezóny.

Umelec pripravuje na 11. mája vernisáž výstavy vo Viedni v Galerie am Schillerplatz. Má názov Stars & Friends a ponúkne novinky z tvorby Lea Stopfera. Pripomenie nedožité deväťdesiate narodeniny Maji Pliseckej, jubileum Plácida Dominga – päťdesiat rokov od jeho debutu v Staatsoper – a kolekciu nových obrazov s baletnými hviezdami ako Diana Vishneva, Alessandra Ferri, Julie Kent, Sylvia Azzoni, Polina Semionova či Vladimír Malakhov. Nebudú chýbať ani portréty členov Viedenského štátneho baletu: Marie Yakovlevy, Olgy Esiny či Denysa Cherevychka.

V texte sú použité citácie z publikácií:
Alena Bechtoldová: Svět Petra Weigla, Odeon 1993, a Hledání smyslu, Filmy, myšlenky, reflexe, Petr Weigl, 2013