Geniální i zapomenutý Petr Weigl v Baletním panoramatu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Baletná panoráma Pavla Juráša (170)
Tentoraz:

  • „Zázrak umění nejde vysvětlit“Petr Weigl exkluzívne (1. diel)
  • Nikdy nehovor nikdy – Benjamin Millepied je späť
  • Čo sleduje Leo Stopfer?


Petr Weigl exkluzívne (1. diel)
Hneď po „bielej sobote“, ktorá predchádza veľkonočnej nedeli, sa zo zabudnutia znovu vynorila osobnosť jedinečného Petra Weigla (*1939), a ja som začal po ňom pátrať. Veľký režisér, oceňovaný viac v zahraničí než doma, veľmi ochotne a elegantne, ako generácia týchto umelcov, vstúpil do rozhovoru. Vybrali sme si pre väčšiu voľnosť komentovanú formu, aby sme sa nikde nemuseli vtesnať; ja som sa mohol pýtať na to, čo ma zaujíma, a majster mal dostatok priestoru. Mne to zároveň poskytuje aj šancu, aby som medzi myšlienkami režiséra upriamil pozornosť čitateľov na inscenácie spojené s baletom a tancom či na ďalšie pozoruhodné snímky, fakty a myšlienky tvorcu. Musím sa priznať, že som bol dojatý, že si kolégium Thálie na Petra Weigla spomenulo. Po takej dlhej dobe, čo bolo o ňom absolútne ticho. Myslím prinajmenšom, že festival zameraný na televízne hudobno-dramatické relácie, ako je Zlatá Praha, mu dlží retrospektívu.

Petr Weigl - Cena Thálie 2015 (foto archív Petra Weigla)
Petr Weigl – Cena Thálie 2015 (foto archív Petra Weigla)

Ako sa Petr Weigl cítil, keď sa dozvedel o nominácii? Ano, Cena Thálie za přínos českému divadlu byla milým překvapením i odpovídající poctou. Potvrzením, že přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl. Musel jsem se zamyslet, zda si takovou cenu vůbec zasloužím, zda bylo v mé divadelní činnosti něco výjimečného. A kdyby, co to vůbec bylo…,“ hovorí režisér. A ďalej dodáva: „Obecně však ke všem oceněním mohu říci, že jsou, v takovém věku jako je můj, spíše připomenutím těm, kdo to chtějí vůbec slyšet, že existuje význam kontinuity. Všechna ocenění jsou důležitá především v mládí. Potvrzují nám, že smíme mít odvahu jít dál, a vytvářejí nám značku. To hlavní pak je, zda o vás tím vznikne zájem, zda vás chtějí doma i v zahraničí. Cena – jako relikvie nebo papír na zdi – sama o sobě, pokud není člověk sebestředný, nestačí.“

Veľmi ma zaujímala hlavne Weiglova kultová inscenácia Prokofievovho baletu Romeo a Julie v pražskom Národnom divadle. V televízii sa často spomína činoherná inscenácia Otomara Krejču o desaťročie staršia, Weiglov balet sa ale stal rovnakou udalosťou, ktorá na desaťročia zmenila pohľad na baletnú inscenáciu. Od premiéry v roku 1971 sa hrala do roku 1990 dvestodvadsaťšesťkrát. Majster začína zvoľna: „Musím tady říci něco zcela obecného. Zázrak umění, co to vůbec je, co to bylo, nejde vysvětlit ani přiblížit. A je i pochopitelné, že je to vše slovně a rozumově nepojmenovatelné. Musí to tak být, protože to patří do hájemství lidské nadstavby, něčeho, co působí v rovině citu. Sdělitelné je pouze to, že k dobrému výsledku musí existovat konstelace, při níž se všechno sejde ve výjimečné kvalitě. V tvůrcích musí existovat schopnost empatie, která otevře vstup do mimořádnosti emocionality a estetiky každého díla. Největší význam při studiu Prokofjevova baletu Romeo a Julie, měla vzájemná důvěra mezi Miroslavem Kůrou a mnou, důvěra v to, že oba cítíme podobně. Přesvědčení, že se oba pohybujeme ve vnitřních pocitech hrdinů, dalo sílu našemu tandemu i velkému nadšení, které se pak přeneslo na všechny, kdo se na inscenaci podíleli.“

Petr Weigl s Miroslavom Kůrou na sále pri štúdiu Romea a Julie (archív Petra Weigla)
Petr Weigl s Miroslavom Kůrou na sále pri štúdiu Romea a Julie (archív Petra Weigla)

Napadá ma: Nedívali sa na vás doma cez prsty? Predsa len, režisér v balete, to musel byť v tom čase pre mnohých šok. Aj dnes by bol, keby tanečníkom, ktorí väčšinou vnímajú príbeh cez pohyb, režisér odkrýval psychologické finesy a podtexty.

„S osobnostmi jsem neměl nikdy problém, ale s lidskou malostí ano, naštěstí jsem se s ní nesetkával příliš. Zájem ze zahraničí mi poskytl únik. I náš baletní Romeo měl v Praze své malé nepřátele, ale jeho úspěch byl tak veliký, že se malost odmlčela. Takřka dvacetiletý úspěch, vyprodaná představení a ztichlé divadlo zasažené emocí byly odměnou. Balet Romeo a Julie natočený na film dostal hlavní cenu světového televizního festivalu Prix d´Italia, a tak se dostal i na obrazovky v cizích zemích,“ spomína Petr Weigl.

Niekoľko generácií divákov mohlo zažiť niektorého z interpretov v hlavných úlohách, ktorí sa prestriedali. Romea tancovali Jaroslav Slavický, Vlastimil Harapes, Bohumil Reisner, Jiří Horák, Libor Vaculík, ich Juliou boli Jana Kůrová, Nicole Nogaret, Miroslava Pešíková, Michaela Vítková, Hana Vláčilová, Anetta Voleská, Laura Vargová. Merkuciom, kamarátom Romea, boli Daniel Wiesner, Petr Šimek, Jaroslav Slavický, Vlastimil Harapes, Lubomír Kafka, Jánoš Šprlák-Puk. Merkuciovým vrahom Tybaltom boli Luboš Hajn, Jan Kadlec, Jaromír Petřík, Pavel Ždichynec (ten bol tento rok taktiež ocenený Cenou Thálie za celoživotné tanečné majstrovstvo), Jurij Plavník. Nemožno zabudnúť ani na slávnu scénografiu Josefa Svobodu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama