Giovanni Antonini s Českou filharmonií: Noblesně i energicky
Na programu byly – co čekat jiného u odborníků na poučenou interpretaci – dvě symfonie W. A. Mozarta (dvě poslední: č. 40 a 41) a mezi ně se ještě vklínil Koncert C dur pro zobcovou flétnu G. P. Telemanna.
První ze symfonií – na Mozarta netradičně v moll – zahrála Česká studentská filharmonie posílená o členku České filharmonie, Magdalenu Mašlaňovou, u prvních houslí a tamtéž rovněž o koncertního mistra celého večera Stefana Barneschiho. U něho jsem se nedokázal ubránit pocitu nevytěžení jeho potenciálu – nebyla mu přisouzena významnější než ansámblová role, ač mu byla věnována celá sekce v programové brožuře. Čekal bych, že jeho samotného uslyšíme víc a že například občas přispěje nějakou dirigentskou troškou v následujícím čísle. Nestalo se.
Hodnotit výkon studentů je činnost na hraně faux pas, a tak se omezím na dirigenta, který je zavedeným profesionálem. Už v notoricky známém úvodu Symfonie č. 40 g moll vyvstala otázka, zda dirigent zamýšlel toto tempo od počátku. Celé to na mě působilo, že se snaží hráče popohnat a že se mu to úplně nedaří. Molto allegro první věty si představuji brilantněji, než co nám bylo podáno. Dirigent patrně stál před otázkou: Obětuji některé noty ve prospěch tempa, anebo bude tempo mírnější, aby zazněly všechny noty? Provedení však bylo příjemné a adekvátní, plné mladistvého elánu. Člověk opět žasl nad Mozartovou chromatickou troufalostí, okatě předbíhající svou dobu. Rudolfinum se včetně své zcela zaplněné empory rozloučilo s Českou studentskou filharmonií a šlo si odpočinout do foyer.
Po přestávce nastaly chvíle Antoniniho-flétnisty, když byl při Telemannově díle doprovázen pouhou jednadvacítkou hráčů. Tento šestnáctiminutový kus se mi zdál nejpřesvědčivějším bodem programu, a to možná i proto, že nám zde bylo nabídnuto něco nad rámec standardu – symfonie slýcháme od České filharmonie často, už ne tak sólistu na zobcovou flétnu. Giovanni Antonini v sobě dokázal skloubit hráčské mistrovství, eleganci a noblesu (k čemuž mu pomáhá jeho důstojné vzezření), ale také akční přístup sportovce, když si nejednou v rámci výrazu slyšitelně poskočil. Krásná hudba zkrátka nezřídka vyžaduje i fyzické nasazení. Antoninimu nechyběly emoce, ani preciznost. Jediným aspektem – do určité míry trval celý večer – a který snad mohl někomu mírně vadit, byl fakt určitého hádání se v tempu. Sólista, zejména v úvodu, několikrát značně předbíhal orchestr. Naopak příjemné mi bylo důsledné a poslušné uhýbání sólistovi, míněno dynamicky. Flétna, nástroj přirozeně spíše hůře barevně odlišitelný, si žádá citlivý doprovod a ten jí byl dopřán.
Mimochodem, žádným způsobem nám nebyla podána informace, který soubor (jestli studentský, nebo profesionální) hraje kterou skladbu – divák si věc musel odvodit sám. To sice nebylo nikterak obtížné, avšak explicitní informace by bývala byla na místě. Navíc, podstatněji, chci podotknout, že Telemanna bych dramaturgicky umístil spíše před přestávku – jde o běžnou praxi zahrát nástrojový koncert před pauzou a po ní už jen symfonii. Tomuto způsobu by navíc nahrála i skutečnost, že po koncertu pro flétnu jsme museli vytrpět asi čtyřminutovou přestavbu na podiu. V opačném případě by sice kromě menší přestavby bylo nutné i prostřídání hráčů, to celé by však zdaleka netrvalo tak dlouho. Osobně preferuji i pojetí, když je druhá polovina večera kratší než ta první.
Symfonie č. 41, nazývaná „Jupiter“, je mistrovské dílo – ostatně jako leccos z pera Mozartova. Poučené i inovativní, pouhým uchem prakticky neproniknutelné. Slavný filmový režisér Woody Allen o něm prohlásil, že by mohlo dokázat existenci boha. Dechberoucí fugato v samotném konci, kdy je v jeden moment přísně kontrapunkticky zpracováváno pět různých témat skladby, je triumfem symfonické tvorby osmnáctého století.
Česká filharmonie a Giovanni Antonini nám zcela jistě k této nádheře dali přičichnout. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že „do plných“ šli příliš brzy. Před zmíněným fugatem jako by hudbě trochu docházel dech. Prospělo by jakési leggiero – neunavit se před koncem a až jeho genialitu přiznat. Nechat si to nejlepší na konec, protože konec je nejlepší.
Pan dirigent vedl se zápalem – několikrát jsem si vzpomněl na Václava Lukse jehož pohybovou estetiku i gestiku mi silně připomíná – a energicky, vehementně nabízí prožitek a zdá se, že hráči mu „zobou z ruky“. Allegro vivace první věty bych – opět – cítil rychleji než přibližných 130 „bpm“, ale nekritizujme příliš – koncertu nijak nelze upřít vysokou kvalitu.
Česká filharmonie • Giovanni Antonini
8. února 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 40 g moll, K 550 (35′)
— Přestávka —
Georg Philipp Telemann: Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, TWV 51:C1 (16′)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 41 C dur, K 551, „Jupiter“ (31′)
Účinkující:
Stefano Barneschi – housle, koncertní mistr
Giovanni Antonini – dirigent, zobcová flétna
Česká studentská filharmonie
Česká filharmonie
