Glosa: Libuše všedního dne

  1. 1
  2. 2

V titulní roli jsem poprvé viděl Ivanu Veberovou. Byl jsem první z recenzentů, který upozornil na její úspěšný debut v Giocondě. Sledoval jsem od té doby vývoj mladé sopranistky nejen v Plzni, ale i v budějovické kreaci Tosky. Po těchto rolích zajisté není překvapení, že dobře obstojí i v Libuši, proč by neobstála? Výškově není zas tak vypjatou rolí, jak mají starost kruhy soudobého národního obrození, v naší společnosti stále dojemně všudypřítomné. A kolik je dnes Libuší? Spočítali to obrozenci nových dob globalismu? Jedna ruka mi víc než bohatě postačuje. Byly dvě, teď jsou tři, ale kde je ta čtvrtá, ptám se s Rossiniho Figarem. Dle mého pěveckého instinktu se skrývá v osobnosti Lívie Obručnik Vénosové, zatím ve vypjatější roli Krasavy. Bude-li oboustranná chuť, zkusme to, světe podiv se, budeme mít v luzích českých čtvrtou Libuši! Mogůčaja kůčka byla ale pořád početnější… V sedmdesátých letech měla každá krajská scéna v Čechách a na Moravě dvě Libuše, z toho tedy 16 Libuší. Oj, oj, je co dohánět, jak se to mohlo stát, že dnes je volba z Libuší pro chudáky inscenátory tolik uzoučká? Vědí to národní obrozenci, vedoucí dodnes pomyslné absurdní spory o Smetanu a Dvořáka? Jen je přenesli do nových rezonancí generačních a oborových, neb v Čechách se úspěch nad limit musí vždy tvrdě ztrestat.

Ivana Veberová je lyričtější typ Libuše, což není, prosím, nepozitivní. Ba naopak. Moje generační jednička v Libuši byla Košlerova Gabriela Beňačková, z oněch live viděných, kam patřila i Milada Šubrtová, Alena Míková, Marcela Machotková, Naděžda Kniplová pozdní Krombholcovy nahrávky, Věra Vlčková, Zdena Kareninová na jihu Čech spolu s báječnou Stanislavou Součkovou. Ano, Stanislava Součková byla lyričtější, než Ivana Veberová, Gabriela Beňačková patrně její hlasový typ, v dokonalejším vydání. Takže lyričtější Libuše zde mustrem jasná je, měl jsem přirozenost Beňačkové nad ony heroiny, které mému cítění Libuše nenesly to, co úžasná Gabriela Beňačková. Libuše se musí v první řadě krásně zpívat! Ivana Veberová se podobá Gábině Beňačkové i budějovické Stanislavě Součkové. Je neobyčejně líbezná a okouzlující ve výrazu obličeje, je to kněžna půvabná, krásná. Být Přemyslem ze Stadic, nechám rádlo rádlem a v minutě pádím za takovou Libuší třeba o půlnoci. Ostatně vždyť nad jevištěm Přemyslovi svítí měsíc, tak zajisté za jeho svitu by cestu našel i bez Radovana. Ivana Veberová si dobře rozvrhla své síly v proroctví a tolik publikem očekávaný závěr jí vyšel báječně. Vysoké há si krásně podržela a vychutnala s pocitem rezervy, o níž jsem zde psal, jak je nutná. Její Libuše je milující, v obličeji oduševnělá kněžna plná lásky. Jsem tomu rád, využiju zde repliku Přemysla z posledního aktu. Radujme se, veselme se, máme krásnou a mladou novou Libuši v zemi české! Má i krásná altová malá gé, zvučná v prostoru („po staletí…“)Přemyslem jí byl Vratislav Kříž, barytonista obdobně impozantní, mužné postavy, jako premiérový výborný Martin Bárta. Vratislav Kříž mile překvapil interpretací scény Stadic, jeho nosný fond byl dokonale srozumitelný v každém slovu, barvou mi připomínal Teodora Šrubaře blahých časů. Hezky mu vyšla zejména árie loučení ve vazbě legata – „Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady, kde mládí své jsem žil…“ Vyšehrad již tak tvrdý ve smyslu tónové výškové nadstavby nebyl, ale celkově vzato jsem viděl výkon úctyhodný.

Obsazení doplnili Jiří Kubík jako Radovan, mnou do třetice všeho dobrého viděný, do role Krasavy vstupovala osvědčená Ivana Šaková. Radmilou byla Jana Foff Tetourová, o které platí mnou řečené v hodnocení premiéry. V kvartetu ženců, trochu méně sourodém oproti premiéře, se prezentovali Radka Sehnoutková, Petra Šintáková, Ivana Klimentová. A koho to neslyším jako čtvrtého žnece? Fond dramatické barvy, Jana Adamce. Ejhle, copak ho hezky ze Žnece vytáhnout do Šťáhlava? Není to nijak vypjatá role, to by divadlu Jan Adamec odvedl takzvaně „levou zadní“, i žnec má rozsah větší, než právě Šťáhlav.

Sbor si vedl uvolněně, bez stresů kamer, jakoby si teprve oddychnul a tvořil volně, v přirozené mimice a v tónu. Ze šesté řady jsem mohl již obličeje lépe vnímat.

Všiml jsem si, že zaujal značně jelen paroháč ve výstupu před scénou Stadic.Na generálce mne taky vyděsil, lekl jsem se, že je to již pan Bárta coby Přemysl, proboha proč s parohy? Můj údiv netrval dlouho a oddychl jsem si, že Přemysl à la parožák to fakt není. Publikum reprízy zjevně jelen již nevzrušoval, sedl jsem si schválně do poslední řady, abych sledoval reakce asi z osmdesáti procent zaplněného auditoria Nového divadla. Zklamali mne, jelena si toto publikum všedního dne nijak moc nevšímalo. Ba co víc, ignorovalo ho. Je to jen otázka třiceti sekund, tedy marginálie, ale nějak vzrušila české vody, třeba dámy doopravdy, jelena představuje vymakaný, pěkný muž. Musel jsem se optat pana režiséra Martina Otavy, aby mi dovysvětlil tento zvláštní umělecký úkaz. V programu, byť dosti drahém, nic o jelenovi – Velesovi nečtu, Tomáš Pilař to v mém rozhovoru s ním pro Operu Plus také neřeší. Vysvětlení je vpravdě vědecké. Nemohu ho přetiskovat celé, tedy onu podstatu. Režisér Martin Otava mi řekl: „Naše inscenace je postavena jako jistá fantazie na téma mystiky, okultismu, kde je zcela normální, že obdařeným, jako je Libuše, kněžka Radmila, či něco jako velekněz  Radovan,  zjevují se bohové slovanského nebe. Veles, který i symbolicky seje píci a žehná divadelnímu tvaru. Nechápu, proč se někteří diví, že v kultuře pravěkých Slovanů vnímá Libuše bohyni pramenů a vod, nebo proč žehná Veles Přemyslově setbě. Lidé dnes slovanskou mythologii bohužel vůbec neznají, v tom je ten problém“.Pro úplnost dodám, že Veles je rovněž spojován s bohem skotu, bohatství, ale také bývá spojován s magií, ale též se zpěvem! A dodám pro úplnost, že i s plodností. Nu, myslím, že by to mělo být ale v programu, spoléhat na znalosti specifické slovanské mythologie… Nemusím znát horu Blaník, abych rozuměl Smetanově symfonické básni, ba ani Vltavu nemusím nikdy spatřit, abych byl Vltavou Smetanovou osloven. Za sebe bych tudíž řekl, že se chce po publiku mnoho. A drahý program v Plzni by to mohl propedeuticky předložit, všem, co jdou na Smetanovu hudbu, ne na podrobná specifika slovanských mythologií.

Pro mne je podstatná Smetanova partitura Libuše, mám k ní svůj osobní velký vztah. Vracel jsem se z reprízy Libuše, hudebně v nastudování Olivera Dohnányiho solidně provedené a dobře obsazené, spokojen a doporučuji těm, co vnímali televizní polotovar ve zvuku i záběrech, aby nelenili jako já a zajeli si do dnes tak kvetoucího města Plzně.

Hodnocení autora glosy: 80 %

Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování a dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Martin Otava, Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Tomáš Pilař
Sbormistr: Trvtko Karlovič
Scénické projekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 9. května 2015 Nové divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 13. 5. 2015)

Libuše – Ivana Veberová
Přemysl ze Stadic – Vratislav Kříž
Chrudoš od Otavy –František Zahradníček
Šťáhlav na Radbuze – Aleš Briscein
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Pavel Vančura
Radovan od Kamena Mosta – Jiří Kubík
Krasava – Ivana Šaková
Radmila – Jana Foff Tetourová
1. žnec –Radka Sehnoutková
2. žnec –Petra Šintáková
3. žnec – Jana Piorecká
4. žnec – Jan Adamec

www.djkt.eu

Foto Pavel Křivánek

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="164907" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments