Glosa: Ohnivý anděl v Ostravě – slepý výstřel

Má kritik právo kritizovat? Bezesporu, a tak to (zase) udělám… Na Prokofjevova Ohnivého anděla jsem se do Ostravy těšila (jako se ostatně do divadla vždycky těším a už mě to nadosmrti nepřejde). Ohnivý anděl u nás poprvé v ruštině. Kdysi jsem Anděla viděla v Brně (1963) a dodnes ve mně zůstal vjem, který si hýčkám. Není to tím, že bych vzpomínala na dobu, kdy jsem byla mladší a hezčí, zatím žiju přítomností, dokud jsem toho schopna. Ale není příliš mnoho divadelních vzpomínek, které jsou opravdu mimořádné. Brněnský Ohnivý anděl jí byl, tedy vlastně je. Trösterova vynikající scénografie, on to snad ani jinak neuměl (z jeho scénografie jako by poněkud opisoval Oldřich Šimáček při inscenaci roku 1981 v Národním divadle), báječná světelná atmosféra, strhující inscenace. Naděžda Kniplová jako Renata – téměř ideální představitelka i herecky, dramatický soprán. Renata, která má tajemství, Renata, o níž Ruprecht zpívá: „Její slova jsou tak divná, ale vzhled tak nevinný, tak čistý a něžný.“ Zkrátka Renata záhadná, náladová, přesvědčivá ve svém planutí, žena, které opravdový mužský těžko odolá. Václav Halíř, sonorní bas, kus chlapa jak se patří, taje a slouží jí – narazila kosa na kámen. Miloš Wasserbauer – jeden z našich nejvýraznějších operních režisérů (a že je Ohnivý anděl operou zkomponovanou pro tento typ pudového a temperamentního kumštýře), který spolupracoval se dvěma vynikajícími pohybovými spolupracovníky – Lubošem Ogounem a Marií (Maruškou) Mrázkovou. A navíc měl doma svého osobního přísného dramaturga, manželku Věru Střelcovou. Tehdejší pan operní dramaturg s velkým P – Václav Nosek dobře věděl, že má na Prokofjeva výborného dirigenta Františka Jílka a mimořádně dobrý inscenační tým včetně zpěváků – proto s prosazením Ohnivého anděla vůbec neváhal. Tomu, že tehdy vynechali ironickou scénu s Mefistem a Faustem, rozumím. Vytvořili Ohnivého anděla jako monolit, který si prorážel cestu svou tragicky lyrickou tajemností a proměnlivostí.Ohnivý anděl Ostrava, režie Jiří Nekvasil. První scéna: Monumentální, byť i průsvitná, scéna Petra Matáska se dvěma hotelovými komůrkami vzdálenými od sebe přes celé jeviště. Žádná intimita dvou neznámých lidí, kteří se spolu dorozumívají přes zeď. Ruprecht – jakýsi rozpačitý zálesák, Renata – žena vamp v lesklém růžovém kombiné (které později přikryje jen jakýmsi baloňákem), se záplavou kudrnatých havraních vlasů – typ Soni Valentové z Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice – jenomže tady je to na pohled spíš levné zboží a hodně bláznivé. Ruprechtovi nejdou pokusy o Renatino svedení od srdce. „To bude těžké namlouvání…“

Scénografie dodává nové a nové prvky, svítí červenými a bílými zářivkami v horizontálním i ve vertikálním směru. Snaha o vnější efekt i v kostýmech míchajících historické kostýmy s kostýmy odnikud (Marta Roszkopfová). Příliš mnoho vzájemně se křížících výtvarných prvků. Kolín nad Rýnem – na točně náznak věží dómu a bílá drátěná klec, kterou za sebou ti oba vyděděnci pečlivě zavírají. Kolem Renaty knihy o magii. Ke kleci přicházejí všechny postavy „neviditelně“, to jest za černým sametovým panýlkem, který však zcela jasně vidíme. Proč takto? Učený Agrippa z Nettesheimu vyjede celý stříbrný téměř po pás z propadla – busta. Před Heinrichovým (Gejnrichovým) domem – H. pózuje na schodech v patře celý zlatý. Na protilehlých schodech Ruprecht, který jej vyzval na souboj světelnými ukazovátky. Gejnrichovo, bohužel, nesvítí, tedy skoro nesvítí (neukazovátkuje), takže je Ruprecht „jako“ těžce raněn ničím. (Chybička se vloudila, to se může stát.)

Přestavba na loutkové divadlo – kvůli ní herci vyhoštěni před hlavní oponu, za níž je dlouho instalována další sametová opona a za ní historické loutkové divadlo s malovanými kulisami. Mefisto, Faust a místo číšníka Kašpárek, Ruprecht v depresi. Jen tak vsunuto.

Před pátým dějstvím velká přestavba – duní kladiva. Na prázdném jevišti pak dvakrát dvě řady sedících jeptišek, vzadu bílá kvazi opona. Když se z obřího suchého zipu u podlahy vytrhne směrem vzhůru, vyvážejí černí a rudí svého Inkvizitora na zvedacím vozíku. Popojedou dopředu, zvedají jej výš a ještě výš. Peter Mikuláš má takový výstup vzhůru již nacvičen z ostravské inscenace Lohengrina – zpívá neohroženě. Jsme v klášteře. Renata, ač již jeptiška, má na sobě stále svou svůdnou noční košili a halí se do šedavé plachty. Jeptišky se v několika skupinách názorově střetávají – moc se v tom neorientujeme, protože je to zmatek nad zmatek. Nevadí. Nakonec – všechny sundají řeholní hábity a zůstávají v růžových košilkách jako Renata. Neobratně se svíjejí (pohybová spolupráce Igor Vejsada). Zezadu přivážejí zleva zprava jakési průsvitné šibenice různé velikosti. Zapálí jejich vnější hrany a Renata jimi prochází. Spíš zkouška ohněm do Kouzelné flétny. Ještě se na jevišti vyskytují čtyři pánové v tmavých oblecích s červenými odznaky a knížkami – coby tajná policie inkvizice a stalinského režimu. Vnějškové, bez vypointování. Do rozmazana končí všechny scény včetně závěru.Co zbylo z Prokofjeva? Hodně krásné muziky včetně té symfonické v několika nádherných mezihrách, které však režie nevyužívá k žádné akci. Proč? Dirigent Robert Jindra hudební složku pečlivě připravil – zvládá orchestr i jeviště s přehledem, má vypracovány jak stupňující se plochy, tak lyrická piana, klobouk dolů. Příliš nerozumím stavbě a frázování pěvecké linie především u dvou hlavních představitelů. První velká Renatina árie (Morenike Fadayomi) je jaksi upovídaná, nevystavěná, ale patrně to souvisí zejména s hereckou vágností role. Renata ji uzpívá, ale její hlas je lyričtější, než by se slušelo. Počáteční nevyrovnanost hlasu brzy překonala. Herecky roli nezvládá – není to jen její vina, že často jen stojí a kouká. Podobně Ruprecht (Ulf Paulsen) – zvládá roli pěvecky dobře – střední rozkolísaná poloha jeho hlasu téměř není patrná a výšky dotáhne silou. Vztahy postav nejsou vypracovány. V menších rolích vynikají Yvona Škvárová (Hostinská/Matka představená), Oleg Kulko (Agrippa/Mefistofeles), Jiří Přibyl, Zuzana Šveda, Ondřej Koplík. A nezapomeňme také na dobrý sbor Jurije Galatenka.

Škoda. Prokofjevův Ohnivý anděl – opera úžasná, enormně obtížná, u nás teprve potřetí hraná, ale, bohužel, inscenace šla mimoběžnými cestami. Chybí jí: režie, která by ji koncepčně vystavěla v souladu s tou výrazně divadelně cítěnou hudební složkou, dále funkční scénografie a nápaditá choreografie. Trochu moc překážek, které se postavily proti této nevšední Prokofjevově opeře. Třeba někdy příště…

Hodnocení autorky glosy: 70 %

Sergej Prokofjev:
Ohnivý anděl
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Jan Kučera)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Videoprojekce: Zuzana Walterová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Dramaturgie: Daniel Jäger
Koncertní mistři: Vladimír Liberda, Lucie Staňková
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 26. února 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Ruprecht – Ulf Paulsen (alt. Martin Bárta)
Renata – Morenike Fadayomi (alt. Iordanka Derilova / Elena Suvorova)
Hostinská / Matka představená – Yvona Škvárová (alt. Erika Šporerová)
Věštkyně – Zuzana Šveda (alt. Eliška Weissová)
Agrippa z Nettesheimu / Mefistofeles – Oleg Kulko (alt. Gianluca Zampieri)
Johann Faust – David Szendiuch (alt. František Zahradníček)
Inkvizitor – Peter Mikuláš (alt. Martin Gurbaľ)
Jacob Glock / Lékař – Ondřej Koplík (alt. Václav Morys)
Podomek / Mathias Wissmann – Jiří Přibyl (alt. Bogdan Kurowski)
Hostinský – Václav Živný (alt. Michal Onufer)
Heinrich – Petr Sýkora

www.ndm.cz

Foto NDM Ostrava / Martin Popelář