Martinů a glosy Jakuba Hrůši (2)

  1. 1
  2. 2

K symfoniím Bohuslava Martinů, zejména pak Třetí 

Je tak nějak „kanonicky“ dáno, že se my dirigenti minimálně u těch skladatelů, kteří mají tu čest být nazýváni symfoniky, vztahujeme v rámci jejich díla především právě k symfoniím. Je samozřejmé, že symfonická forma je formou výsostnou a vrcholně reprezentativní, přesto snad nelze obecně říct, že by právě (jen) v symfoniích nutně každý skladatel vyjádřil rozhodně to nejlepší, co v něm kdy dřímalo. Snad je v té fascinaci také hledisko komparativní a numerické – jsme okouzleni číselnými řadami, vydávajícími „počet“ z celoživotního úsilí skladatelů, a dokonce vytváříme mýty o posvátnosti numera 9 (bůh ví, jestli v to dokonce nevěřili i někteří skladatelé sami!), porovnáváme ony různé „první“, „páté“ či „deváté“ a přisuzujeme skladbám sem tam i nová přízviska. Jestli je na této jinak bláhové hře s fakty něco zajímavého, pak je to dívat se, kdy se kteří autoři k oné „posvátné“ formě symfonie uchýlili vůbec poprvé.

Čas první symfonie
S jistou licencí generalizace by se dalo tvrdit, že tu existují dvě skupiny – skladatelé, kteří začali trénovat velmi záhy a často za celý život vyplodili množství děl tohoto typu (pak se dnes často shovívavě usmíváme nad jejich prvotinami, ať už proto, že jsou opravdu nezralé, nebo že nenesou známky typického stylu pozdější doby, takže bychom ani nepoznali jejich autora, kdybychom o něm nevěděli), a na druhé straně ti, již si dali načas a opravdu dobře se rozmýšleli, než se do symfonie poprvé pustili. Bohuslav Martinů se samozřejmě zařadil nikoli po bok Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Felixe Mendelssohna, Petra Iljiče Čajkovského, Camilla Saint-Saënse nebo našeho Antonína Dvořáka, nýbrž k těm, kteří ve své první symfonii sebrali veškerý svůj zralý um „up to date“, a toto dílo se tak stalo jejich plnohodnotnou vizitkou (za všechny jmenujme nejzářnější příklad Johannese Brahmse).

Je pozoruhodné vidět, jak forma symfonie čekala na oplodnění inspirací Martinů – jakmile se do ní jednou pustil, vyzbrojen úspěšným zdoláním snad všech dalších existujících hudebních forem, dosti dlouho se jí nepřestal držet. Zřejmě je to neklamná ukázka skladatelovy nátury, jeho tvůrčího typu. Z jeho pěti, respektive šesti prací v této formě, kterými se dnes můžeme těšit, vzniklo prvních pět právě během pouhých pěti let (1942–1946), každý rok jedna. Martinů byl takový – poháněn pozitivní reakcí na symfonii první a zatím na tomto poli neukojen se jal vyčerpat veškerý svůj potenciál, veškeré své řemeslo i veškerý svůj cit beze zbytku. Teprve když shledal, že v této klasické formě vyslovil vše, co prozatím mohl, odmlčel se. Čekal pak sedm roků, než se k velké symfonické kompozici vrátil. Jeho Fantaisies symphoniques se často nazývají Symfonií č. 6, odjakživa jsem však cítil (a samozřejmě zdaleka nejsem sám), že bychom měli být zdrženlivější, když počítáme tuto pevně semknutou mozaiku fascinujících barevných inspirací k předchozím skladbám přece jen odlišného rázu. Symfonické fantazie (1953) jsou daleko spíše předstupněm pozdních Fresek Piera della Francesca (1955) a Parabol (1958).

Provádět chronologicky, nebo na přeskáčku?
A teď na poněkud osobnější notu. Jak se dirigent ubírá svou životní profesionální drahou a věnuje své síly výdobytkům rozličných hudebních géniů, stane se spíše dříve než později také advokátem jejich symfonií. Povětšinou se při tom nejdříve začne zabývat skladbami známějšími, populárnějšími. Existují-li skladatelé, u nichž jsou populární symfonie úplně všechny (jako například Beethoven nebo Brahms), jsou spíše výjimkami. Jen někteří mí obzvláště determinovaní dirigentští kolegové jsou odhodláni ztéci symfonické dílo toho kterého skladatele zásadně chronologicky. Když jsem studoval na berlínské Universität der Künste, můj tamní profesor Lutz Köhler razil názor, že je třeba u velkých symfoniků (namátkou právě třeba u Brahmse) studijně i prakticky „ochutnávat“ a „dobývat“ symfonie postupně. Domníval se, že není možné porozumět Brahmsově Čtvrté, dokud neporozumíme jeho První. Něco na této teorii jistě je – ale myslím, že téměř každý dirigent záhy sezná, že se to těžko daří. Můj starší ruský kolega Vladimir Jurowski se rozhodl postupovat chronologicky u Gustava Mahlera – a musím říct, že tam to dočista chápu. Jaký propastný rozdíl mezi Titánem (č. 1) a nedokončenou Desátou či Písní o zemi! Je-li to možné, může tato determinovanost přinést úžasné ovoce v podobě unikátního vcítění se do historie, života jednotlivých skladatelů, do jejich lidského světa – a hlavně do organických proměn jejich hudebního jazyka!

Jak je to s popularitou symfonií Martinů
Ztratil jsem dnes přehled o tom, jestli se Vladimirovi tuto misi podařilo nebo ještě stále daří naplnit, já jsem však to štěstí u Mahlera neměl (šel jsem v pořadí 1, 5, 3, 9). A ani u Bohuslava Martinů. Tam mi to ovšem pranic nevadí. Jeho symfonie jsem dosud předváděl především v zahraničí. Ve své PKF – Prague Philharmonia se k interpretaci symfonií Martinů vzhledem k naší obvyklé velikosti nedostaneme, a tak jsem je uváděl téměř vždy v cizině (u jiných Martinů děl to ovšem neplatí). A souhlasí-li kdy zahraniční pořadatel s ojedinělým uvedením reprezentativního Martinů (a nejedná-li se o tak osvícený projekt, jakým bylo například souborné provedení symfonií Symfonickým orchestrem BBC s Jiřím Bělohlávkem v Londýně), stojí dirigent před nevyhnutelnou volbou, které dílo má být tím oním, jež na kvality svého autora primárně upozorní. Dělal jsem dosud čísla 1, 3, 4 a „6“, avšak byly to v drtivé většině „Čtyřka“ a „Šestka“, jež byly žádány jako pomyslní ambasadoři Martinů symfonického odkazu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat