Gluckova Alceste v Plzni postrádá pravdivost a přirozenost

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Michael Hofstetter je proklamovaným odborníkem na takzvanou starou hudbu. Má za sebou řadu významných angažmá a úspěšných nahrávek, je držitelem několika ocenění. Přesto jeho hudební pojetí Alceste nedosahuje potřebné dramatičnosti a plasticity. Orchestr hrál pod jeho taktovkou technicky výborně, v žádoucí jednotě a souhře, důkladná dirigentova práce ve zkouškách byla v tomto směru pozoruhodná. Jednoznačným pozitivem je použití historických lesních rohů bez strojiva, jejichž zvuk charakteru hudby odpovídá lépe než moderní nástroje. Ne zcela výrazné však byly v orchestru jednotlivé dynamické stupně, nastudování se pohybuje ve zvukové hladině od mezzoforte do forte. Piana a pianissima, s výjimkou recitativů, jako by neexistovala. Ve zvuku orchestru pak někdy zanikali i ti pěvci, jejichž znělost hlasu je na odpovídající úrovni. Stejně tak byla prakticky nepostřehnutelná žádoucí agogika. Ačkoliv Gluck využívá v Alceste různé velmi odlišné hudební plochy, byly zde často propojeny do jednolitého hudebního toku, takže se jejich specifický charakter zplošťoval. Historicky poučená interpretace má sice svá pravidla, ale výsledkem musí být zpěvná hudba s požadovaným výrazem, což se ne vždy dařilo – například některá sborová čísla smutečního charakteru působila překvapivě odlehčeně, až optimisticky a hravě, což byl důsledek jak rychlejšího tempa, tak i frázování.

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

Významný italský publicista Francesco Algarotti píše v roce 1755 ve své Eseji o opeře, že nejen hudba, ale i celá inscenace musí být podřízena dramatu, což je předzvěstí Wagnerova Gesamtkunstwerku. Gluckovi podle jeho vlastního vyjádření šlo o jednoduchost, pravdivost a přirozenost. Režie Tomáše Ondřeje Pilaře však tyto zásady neakceptuje. Scéna Petra Vítka jednoduchá sice je, ale nekoresponduje s obsahem dramatu, svou unifikovanou bělostí působí sterilně, odtažitě a pohřbívá veškeré emoce ještě dříve, než děj vůbec začne. Vše se odehrává v uzavřené místnosti s oltářním kruhem na stěně a tento koncept je po celou dobu neměnný. Pouze při změně na obětiště je část stěny děsivě zastříkána obrovskými rudými skvrnami. Podobně nezáživné jsou i současně pojaté kostýmy (Eva Jiřikovská) hlavních aktérů s nevyprofilovanými oděvy pro kněze (velekněz s mitrou na hlavě, Bůh podsvětí a jeho suita má samozřejmě rohy – oblíbený atribut T. O. Pilaře) a kostým Apollona (lesklý šedavý obleček evokující představu pánského šantánu).  Ještě horší je to s pravdivostí a přirozeností.  První verze Alceste je především zhudebněním vznešené a hluboké lidské idey sebeobětování se za milovaného člověka, idey silné manželské lásky. K přesvědčivému jevištnímu ztvárnění je proto zapotřebí proniknout do nitra všech postav, chápat motivy jejich jednání. Tomáš Ondřej Pilař však na psychologii zcela rezignuje, jeho postavy se chovají nepřirozeně, po přesvědčivém a zřetelném vyjádření emocí tu není ani stopy. Aktéři jen postávají, nebo schematicky a co nejpomaleji popocházejí po jevišti, a to i v dramaticky vypjatých momentech. Hovoří-li spolu, jsou na opačných stranách jeviště. Sbor nehnutě stojí v pozadí, případně sedí zcela netečně na židličkách. Pohyb na scéně zajišťuje v zadní části jeviště balet (choreografie Martin Šinták). Důsledné zpomalení pohybů má však i komické vyústění, když sbor po hrůzné věštbě zděšeně volá „Fuggiamo! (Prchněme!)“, a při tom se zvolna plouží ven z jeviště. Během svého velkého recitativu a árie v prvním dějství musí Alceste pomalu zvedat a rovnat židle, které předtím sbor jako znázornění katastrofy po jevišti rozházel – a stejně mechanicky a jednotvárně působí i výraz jejího zpěvu, přestože text i hudba hýří bohatou paletou emocí. Režisér naopak „osvěžuje“ průběh kusu dodanými scénami. V prvním dějství se na jeviště před nezúčastněně přihlížející sbor nečekaně vpotácí umírající Admeto v lesklém pyžamu, aby si pak samojediný odtáhl do ložnice vozík plný velkých dělových koulí. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, až k samému vypjatému závěru, v němž Alceste po zásahu Apollona vstává z mrtvých. Její děti však běží v tomto okamžiku na forbínu skládat z papíru vlaštovky. Skutečné přirozené mezilidské vztahy, aby člověk pohledal!

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

Do titulní role, již obvykle ztvárňují sopranistky dramatického oboru, byla obsazena Barbora de Nunes-Cambraia, která v Plzni zpívala také například mezzosopránovou roli Idamanta v Mozartově Idomeneovi. Její Alceste je svým zjevem elegantní a působivá, pěvkyně vládne příjemným barevným hlasem. Znělý byl především ve střední poloze, nižší tóny se trochu ztrácely v orchestru, výšky nebyly vždy jisté. Že její árie vyzněly nedramaticky a ploše, je důsledek režijního i hudebního pojetí. Byla však jediná, která si i přesto vysloužila od premiérového publika aplaus na otevřené scéně. Philippe Castagner začal uvolněně, chvíli mu bylo i rozumět, ale potom měl v důsledku přehnaného afektu zřejmé potíže s výškami – zněly úzce a sevřeně. Výrazově nemohl své postavě dát mnoho, v důsledku kostýmování (pyžamo, pak večerní oblek s motýlkem) a především režijního přístupu chyběl jeho Admetovi potřebný královský majestát. Jan Hnyk provedl své tři menší role Věštce, Boha podsvětí a Hlasatele i přes zbytečný tlak na hlas přesvědčivě a to i přesto, že ho režie nutí v úvodním zpěvu držet v rukou velký černý prapor a opírat si ho přímo pod bránicí. Talentovaný Daniel Kfelíř jako Apollo a současně Apollonův velekněz má příjemný vyrovnaný baryton a je zřejmým příslibem pro budoucí inscenace, překvapil však častým vibratem ve střední poloze. Představitelka Ismene Markéta Klaudová a Marek Žihla jako Admetův důvěrník Evandro mají sice pěkné, ale podstatně užší a méně průrazné hlasy. Zanikali v orchestru neúměrně často, nevýrazný pěvecký projev k žádoucí hlasové charakteristice jejich postav nestačil. Zařazení pěveckých výstupů královských dětí Aspasie a Eumela je přinejmenším diskutabilní, jejich nesnadné party předpokládají totiž v rámci věku systematicky a pečlivě školené dětské hlasy, zaměřující se na sólový zpěv. Takové se ale těžko hledají. Zřejmě si byl toho vědom i sám Gluck, když pro francouzskou verzi změnil tyto dvě dětské role z pěveckých na němé. Plzeňské děti Ivana Bystřická a Daniel Straka zaujaly především přirozeným vystupováním během své dlouhé přítomnosti na jevišti. Sbor opery DJKT, který nastudoval Jakub Zicha, zpíval krásným ušlechtilým tónem, bohužel se stejně nesrozumitelným textem jako sólisté.

Alceste Ch. W. Glucka je jako dílo nesporným přínosem v operním repertoáru DJKT. Jeho inscenace však přinesla spíše rozpaky. Působí místy zdlouhavě, ač by v hudbě stačilo výrazněji propracovat zejména sólové party, i na scéně postrádá skutečnou pravdivost a přirozenost. Snad se pěvcům podaří se k ní časem přiblížit. Že ovšem i tak může najít inscenace své příznivce, dokládá závěrečný aplaus premiérového publika.

Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)
Christoph Willibald Gluck: Alceste – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 15. ledna 2022 (foto Martina Root)

Christoph Willibald Gluck: Alceste – premiéra
15. ledna 2022, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Velké divadlo

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 4 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments