10 let Opery PLUS: Jiří Vejvoda o propagaci klasické hudby

  1. 1
  2. 2
Opera Plus slaví své desetiletí působení na české hudební scéně. Naším velkým přáním je o hudbě informovat nejen ty, kdo se jí pravidelně věnují, ale také šířit zájem u publika, které se na klasickou hudbu zvědavě ohlíží. K oslavám našich narozenin jsme přizvali předního českého propagátora klasické hudby, novináře, moderátora a mediální osobnost – Jiřího Vejvodu. Požádali jsme ho, aby nám napsal fejeton o tom, jak komunikuje s publikem, co podle jeho názoru u nás klasická hudba potřebuje nejvíce a jak vnímá proměnu generací publika.
Jiří Vejvoda (archiv autora)

Jakkoli mi léta přibývají, což neskrývám, protože práce mám naštěstí stále víc a víc, jednomu zlozvyku nepropadám. Neradím. Neměl jsem rád, když se mě snažili poučovat, a tak se tomu až na výjimečné příležitosti bráním. Zde však úvodem učiním výjimku, protože k tomu, o čem chci psát, je klíčem: vše, k čemu člověk úmyslně či náhodou přičichne, co si tak či onak osvojí, ač mu to někdy připadá i zbytečné, se mu jednou v nečekaných souvislostech vrátí.

Jako dítě jsem uměl noty dřív než písmenka. Oba rodiče, ač ryze občanských povolání, měli k hudbě vztah. Táta si už jako kluk přilepšoval chudobu hrou na housle v kostele, máma – naopak z dobře situované rodiny – hrála slušně na klavír. A k němu mě posadila v útlém věku. Prý mi to celkem šlo, ale nikam to nedospělo. Vše v mé pubertě totiž pokazila nesmlouvavá profesorka, která mě mučila lpěním na metronomu. A zároveň se vynořila moje ctižádostivost uspět ve sportu. Přesto jsem ale nad klávesy i dál občas usedal, abych si improvizováním zlepšoval náladu a tříbil myšlenky.

Ty mě – jako vzdor proti tomu, že se nedalo cestovat a poznávat svět – vedly ke studiu jazyků. Napřed jsem kvůli lásce k impresionistům a šansonu dřel francouzštinu, která mi ale k srdci nepřirostla tak jako jazyk Beatles či Dylana a později spisovatelů jako Updike, Mailer, Roth, Styron, Braine. Tedy angličtina. Stala se mi oknem do světa, poslouchal jsem ji z desek i z rozhlasu. A nakonec jsem se studiu obou jazyků upsal na vysoké škole. Ale ouha. Zklamalo mě, že nás až přespříliš vedli k teorii, zatímco já chtěl komunikovat, domluvit se, používat jazyky aktivně. A tak jsem se po absolutoriu vrhl na tlumočení.

Kromě toho, že mi vyhovovalo coby svobodné povolání bez šéfů, mě naučilo překonat zábrany, jimiž jsem trpěl od dětství. Přesněji od chvíle, kdy mi nasadili brejličky. Styděl jsem se před ostatními tak, že měl-li jsem třeba ve třídě zarecitovat básničku, kterou jsem uměl jako když bičem mrská, raději jsem si nechal dát kouli, než bych se předvedl… To už však nebylo možné při konsekutivním čili následném tlumočení, kdy se cizí odborník – lékař, kunsthistorik, technik – postavil před domácí publikum, aby proslovil přednášku, a já jeho projev odstavec po odstavci převáděl do češtiny. Co mi přitom pomohlo se ostychu zbavit byla právě okolnost, že protagonistou takové situace byl přednášející a na mě byla upřena pozornost jen jaksi bokem.

Jiří Vejvoda (archiv autora)

Roky šly, přišla druhá polovina 80. let, kdy se i v tehdejších médiích a kultuře už projevovalo jisté uvolnění, aby se po listopadu 1989 prostor otevřel naplno. A tento vývoj mi umožnil práci, v níž jsem nejen nedoufal, ale dlouho o ni ani nestál, neboť jsem tušil, že tento svět není jen nádhernou možností uplatnění, ale také nelítostným kolbištěm s nepěknou dávkou přetvářky a falše. Nicméně stalo se – a náhle jsem ke svému překvapení shledal, že vše, čím jsem se do té doby tak či onak zabýval, se mi úžasně hodí. Když totiž stojím na jevišti nebo před kamerou, abych moderoval koncert, anebo sedím u mikrofonu při natáčení hudebního pořadu, propojuji všechny tři aspekty, o nichž jsem se rozepsal. Ač zdaleka nejsem muzikolog a ve své publicistice hledám především příběhy, přece jen si poslechem nebo dokonce letmým prolistováním partitury mohu udělat určitý názor. Často při přípravě i v akci využívám znalost jazyků, která mi otevírá obzory a možnosti, jež berou dech – stát na scéně s Plácidem Domingem anebo natáčet rozhovor po telefonu se Zubinem Mehtou, abych se zmínil jen o nedávných úkolech, je jedinečným zážitkem. A při veškeré této práci zúročuji dávný odklon od trémy k jistotě, že pokud jsem zevrubně připraven, mohu cosi sdělovat ostatním.

Těmi v oblasti hudby hodné tohoto označení jsou tradičně především dospělí, často v pokročilém věku. Je to pochopitelné, protože vnímání hudby vyžaduje jistou vědomostní znalost i lidskou zralost. Tito lidé jsou skutečnou elitou naší země a často v naší společnosti i garantem pohybu vpřed, naší celkové úrovně, která by jinak přinejlepším stagnovala. Potud v pořádku. Je však nejen žádoucí, ale především možné získávat pro tento druh muziky i ty ostatní? Alespoň jejich o něco širší část – a především mladé? Jistě ano. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že kulturní, hudbymilovní lidé budou pravděpodobně zárukou potřebné slušnosti, empatie, noblesy. Jenže. Jak na to jít, aby ten, kdo k nim mluví anebo o tématu publikuje, se nemusel v duchu trápit tím, co kdysi tak trefně pojmenoval Čechov? Tedy, že „píše o tom, co chytří beztak vědí a hloupé nezajímá…“

Když je mi nabídnuto, abych moderoval anebo psal, beru to vždy především jako šanci se sám dovzdělat, něco se dozvědět. Studovat. Teprve poté, kdy jsem si touto nádhernou etapou prošel, začnu nabyté vědomosti nemilosrdně zestručňovat. Odhazuji, co zní složitě, děsím se mudrování a poučování. Chci posluchače, diváky zaujmout sdělením, jež má svá jasná pravidla. Fakta samozřejmě vévodí, ale musí být odlehčena zajímavostmi, okořeněna souvislostmi – ideálně překvapivými. Mám-li to shrnout bonmotem, tak tím, co kdysi o správném proslovu řekl Winston Churchill. Má se prý podobat ženské sukni. Být natolik krátký, aby vzbudil zájem, ale dostatečně dlouhý, aby zakryl podstatu… To první je pro mě alfou omegou; druhé si vykládám tak, že podstatou nejsou suchá fakta, ale právě různé zajímavosti, souvislosti, kontexty. A ještě něco. Jen proboha nepodléhat snobismu, jaký se kolem vážné hudby občas ovíjí; nebýt kožený, „frakounský“, ale samozřejmě přitom zůstat věrohodný, spolehlivý. A především: mít co říct. Pokud to v člověku je a má chuť, potřebu to předat dál, mluvit i psát se naučí.

  1. 1
  2. 2

2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jiří Vladimír Matýsek

Za sebe děkuji za velmi příjemné čtení. Nicméně, coby hudebnímu publicistovi, který se pohybuje v poněkud jiných vodách, mi to nedá: Co je na “klasické” hudbě “skutečnějšího” než jakékoliv jiné? To, že je Michal David odpadový pop a sám jej z duše nenávidím, pro daného posluchače je stejně skutečný, jako, dejme tomu (pro čtenáře tohoto webu) Mozart. Jakkoliv mám klasiku rád, elitaření je mi protivné. A tohle jím trochu zavání…

Vandal

Milý pane Matýsku a vážený pane doktore, domnívám se, že v tomto případě nešlo o elitaření, spíše o povzdech. Ano, jak dostat k lidem informace o tom, že existuje širší nabídka hudby, než ta jednoduchá, kterou Vám nacpou do ucha na každém rohu. Po návratu z „výchovného“ koncertu SHF, jsme byli tak naladěni, že jsme si doma pustili jiný výchovný koncert na stejné téma: Le Voyage de Monsieur Monteverdi de la Renaissance au Baroque z produkce Les Arts Florissants a France Televisions z Pařížské Filharmonie z roku 2015. Jako profesionálové pracující v oblasti hudby si jistě s panem doktorem Vejvodou… Číst vice »