Gumoví medvídci sice zůstali jen na plakátu, ale nevadí: Orffovy jednoaktovky mají po premiéře

  1. 1
  2. 2

Čtenáři Opery Plus blogují

Zpráva o tom, že Národní divadlo uvede dvě Orffovy aktovky Chytračka a Měsíc, nebyla vzhledem ke všeobecně známé lásce šéfdirigenta Národního divadla Petra Kofroně k hudbě dvacátého století zas tak překvapivou informací, nicméně jedinečnost tohoto nápadu netřeba komentovat – jak v rámci (mimochodem velmi zajímavého) dramaturgického úvodu před představením zmínil dramaturg Ondřej Hučín, Chytračka byla v Praze uvedena jen jednou, nová inscenace Měsíce je dokonce pražskou premiérou. Přímo v historické budově Národního divadla jsou nyní obě operní pohádky inscenovány dokonce vůbec poprvé. A to v českém, výše zmíněným Ondřejem Hučínem aktualizovaném překladu Jiřího Jorana – což je (i vzhledem k pozoruhodné úrovni přebásnění) jistě dobrým tahem, zvláště pokud vedení divadla počítá s hojnou návštěvností dětských diváků, kteří se po zhlédnutí Čarokraje či Jeníčka a Mařenky chtějí v rámci operního světa posunout zas o nějaký kousek dál.

Tuto domněnku ovšem napůl vyvrací jednak „nedětská“ délka představení a jednak celá druhá půle, tedy Měsíc – z něhož režisér Jiří Nekvasil se svým inscenačním týmem udělali ryze dospěláckou legraci. I ta ale působí na bránici diváka tak prvních patnáct, dvacet minut, poté se dostaví fáze očekávání něčeho nového – a ta se plynule překlene ve fázi nekonečného čekání na konec představení a odchod na tramvaj. Což se zdá být společným jmenovatelem řady novějších inscenací Národního divadla – jako kdyby na důkladné promyšlení a nastudování posledních scén zkrátka už nezbyl čas. V případě Měsíce je to obzvlášť škoda, protože navzdory parádní výslovnosti sólistů (i skvělého sboru!) se zde vytrácí základní pohádkové poselství, pointa a konec se utápí v nepozornosti ospalých diváků. Jak známo, čtení pohádek děti spolehlivě uspí, nicméně těžko říct, zda je vhodné s tímto poznatkem pracovat i v tomto případě 🙂 Chtělo by se říci, že v pomyslném souboji Chytračky Měsícem vyhrává první jmenovaná, ale pokud Chytračku/Měsíc vnímáme jako jeden celek, složený ze dvou částí (ty jsou inscenačně zcela odlišné), vrchol přichází právě v úvodu Měsíce – poté, co nás Chytračka příjemně naladí na pohádkovou strunu, jsme po přestávce „smeteni“ lavinou srandy, jaká je v rámci opery nevídaná. Škoda jen, že závěr tuto srandu tak trochu rozmělní.

Carl Orff: Chytračka - ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)
Carl Orff: Chytračka – ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)

Standardně si o přestávkách a po skončení představení dělám poznámky, které následně zpracuji do souvislého textu, tentokrát jsem se však rozhodl podělit se přímo o tyto (orffovsky úsečné) poznámky, které asi nejlépe vystihují mé pocity, zaznamenané čerstvě po zhlédnutí obou operních pohádek:

Chytračka
– Prakticky řešená třípatrová scéna (Daniel Dvořák), pěkně vystihuje, že král je zkrátka výš než poddaný. Scénografie připomíná Renčův film Rebelové, je složena z různých nepravidelných, vertikálně se pohybujících ploch (je zde i motiv cimbuří) a taky z lávky, oddělující orchestřiště od hlediště.
– Na lávce se odehrávají výstupy Pobudů, kteří (jazzovým jazykem a pohledem ze současnosti) glosují ostatní dění na scéně. Jsou vtipní, pěvecky i pohybově jistí (dominuje Jiří Hájek), ale neškodilo by jejich výstupy o něco zkrátit či nějak oživit.
– Režie je uchopena po „nekvasilovsku“, s ohromnou nadsázkou – čemuž odpovídá výše popsaná scéna a také pestrobarevné kostýmy (Simona Rybáková).
– Pohádkovost se ani přes celkové zkarikování nevytrácí, naopak dobře vyniká. Navíc dokáže po svém pobavit i dospělé publikum.
– Dobrým tahem bylo uvést operu v českém překladu.
– Nešlo by mírně ztišit nápovědu? Je slyšet až na druhou galerii 🙂
– Celková pestrost a nadsázka by se mohla sem tam malinko zmírnit, aby později naopak o to více vynikla (například když zamaskovaná Chytračka radí nešťastnému Oslaři, jak má postupovat), děj i Orffova hudba přímo vybízí k nějaké tajemnosti, mystičnosti.
– Nepříliš mnoho postav na jevišti doplňují němí klauni (nebo parodie na klauny?) – dobrý nápad, ale jejich choreografie sem tam působily tak trochu odbytě (možná záměr…?).
– Nepostřehl jsem žádnou souvislost mezi představením a gumovými medvídky, na nichž je postaven vizuál k inscenaci.

Měsíc
– Po Chytračce na první pohled trochu šok – je to něco úplně odlišného. Realistická scéna i kostýmy (i když extrémně směšné) – výjimkou je „panáček“ vypravěč (Jaroslav Březina), projekce (pěkně vymyšlené i provedené).
– Začíná estráda, publikem otřásají výbuchy smíchu, Sedlák (Roman Janál) i další běhají po jevišti v plavkách, později se objeví i Vinnetou s Ribannou, včelka Mája, Tomáš Garrigue Masaryk a další figurky.
– Pokud člověk nepřemýšlí nad tím, jestli to není pod úroveň diváka Národního divadla (proč by mělo být), a zároveň v tom ani marně nehledá žádné vyšší poselství, může se opravdu dobře pobavit. Škoda jen, že tato legrace nastává hned v úvodu a pak už nic nového nepřichází, což vzhledem k délce představení není ideální.
– Ke konci už se těžko udržuje pozornost – Měsíc by to chtělo buď výrazně zkrátit, nebo s ním ještě něco udělat (těžko říct, co) – něco jako s výstupy Pobudů v Chytračce.
– Vysvětlení, proč jsou na plakátu gumoví medvídci, nenacházím ani po zhlédnutí Měsíce.

Carl Orff: Měsíc - ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)
Carl Orff: Měsíc – ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Orff: Chytračka (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="229589" size="small"]

Vaše hodnocení - Orff: Měsíc (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="229591" size="small"]
0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments