Hamburská Elbphilharmonie slaví rok. Herbert Blomstedt diriguje Mozarta a Brucknera

Uvedená čísla sama o sobě by však mnoho neznamenala, kdyby nebyla doprovázena vysokou uměleckou úrovní. Ta byla zajištěna nejen standardně výbornými výkony „domovského“ orchestru NDR, nýbrž i hostováním dlouhé řady renomovaných zahraničních i německých orchestrů a umělců. Vystoupení v hamburské Elbphilharmonie, o jejíž odvážné architektuře a především vynikající akustice obou jejích sálů se od počátku pěla jen chvála, se stalo lákavou příležitostí i prestižní záležitostí. Při té dlouhé řadě věhlasných souborů a umělců je však takřka symbolické, že čtvrteční výroční koncert mohl řídit právě Herbert Blomstedt, bývalý šéfdirigent orchestru NDR a jeho pravidelný a vítaný host. Na programu byla Mozartova Symfonie Es dur (K 543) a Brucknerova Symfonie č. 3 d moll (Urfassung).

Symfonie Es dur (K 543), jež koncert otevřela, je první z Mozartových tří vrcholných symfonií z léta roku 1788, představujících jakousi sumu na poli klasické symfonie. V Blomstedtově diskografii Mozartova tvorba nezaujímá sice centrální místo, ale zmíněné symfonie samozřejmě nahrál (v letech 1981 a 1982 se Staatskapelle Dresden) a opakovaně se k nim vrací na koncertních pódiích. Jeho pojetí náladově bohatě odstíněné Symfonie Es dur se během let příliš nezměnilo a vyznačuje se téměř ideální vyvážeností mezi těmi jejími elementy, které ukazují zpět k Haydnovi či ještě dál do hudební minulosti, a těmi aspekty, jimiž se symfonie ocitá v oblastech dosud neprobádaných, předjímajících hudební výraz i cítění romantismu.

Blomstedtovo podání s orchestrem NDR Elbphilharmonie charakterizovala klasická vyváženost mezi pasážemi hluboké meditace, svrchovaného klidu či něžné zpěvnosti a úseky heroického a bouřlivého vzruchu a dramatismu. Adagio introdukce první věty se stále vzrůstajícími těžkými zvuky a setrvačným rytmem bylo podáno s majestátní velebností. Centrální Allegro, nastupující po doznění úvodního Adagia, Blomstedt vystavěl na kontrastu témat líbezné průzračnosti (hlasy lesních rohů, fagotů, klarinetů a flétny, mísící se do pléna smyčců) a heroické mužnosti. Kontrastní, bohatě členěný proud hudby druhé věty, Andante con moto, vyzněl jako hluboká meditace, vyvolávající dojem svrchovaného klidu, jenž je však neustále narušován vpády temně vzrušených až bouřlivých epizod. Jen Trio třetí věty (Menuetto) se svou pastorální náladou a s půvabným dialogem klarinetu a flétny přineslo jakési spočinutí, než se v závěrečném Finále vrátila kontrastnost i citová vzrušenost úvodních vět. V Blomstedtově Mozartovi, zahraném s neobyčejným šarmem a spontánní muzikalitou, se uplatnila jak dokonalá souhra i čistota transparentních smyčců, obdivuhodná především v pianissimových pasážích volné věty, tak virtuózní, technicky bezchybné sólové vstupy dřevěných dechových nástrojů.

Setkání s Blomstedtovým Brucknerem je vždy hudební událostí. Herbert Blomstedt je dnes – vedle jen o tři roky mladšího Bernarda Haitinka – právem pokládán za posledního z velkých brucknerovských dirigentů a je řazen po bok takových vykladačů skladatelova odkazu, jakými v minulosti byli Eugen Jochum, Otto Klemperer, Karl Böhm, Günter Wand, Sergiu Celibidache, Herbert von Karajan či Klaus Tennstedt. Ale zatímco již zmíněný Bernard Haitink „svého“ Brucknera mohl formovat a rozvíjet v bezprostředním dotyku s živou brucknerovskou tradicí od momentu, kdy byl ve svých třiceti letech jmenován prvním dirigentem a jen o málo později i šéfdirigentem proslulého orchestru Concertgebouw, a mohl tak navázat na odkaz svých velkých předchůdců Willema Mengelberga a Eduarda van Beinuma, Blomstedtova cesta k Brucknerovi byla nepoměrně delší a komplikovanější. Až na počátku osmdesátých let se mu dostalo příležitosti realizovat své první brucknerovské nahrávky – Čtvrté a Sedmé symfonie se Staatskapelle Dresden (Denon) – , jež se však okamžitě zařadily mezi snímky referenční. Ale trvalo dalších více než třicet let, než svou brucknerovskou pouť završil kritikou nadšeně přijatým kompletním cyklem symfonií, realizovaným s orchestrem lipského Gewandhausu (Querstand, 2012).

V jednom interview Herbert Blomstedt přiznal, že již jako student měl k Brucknerovi zcela zvláštní vztah, na jehož počátku stálo uchvácení z koncertního provedení skladatelovy Čtvrté symfonie, vzpomínal, jak si po koncertě společně se svým starším bratrem zkoušeli pískat její překrásná témata, aby je nezapomněli, než dorazí zpátky domů. Stýkání a potýkání se s Brucknerem bylo pro Herberta Blomstedta od počátku – dřív, než dozrál k jeho intelektuální reflexi – především emocionálním zážitkem. Jak jsme se mohli znovu přesvědčit i během jeho čtvrtečního koncertu, cosi z toho chlapecky čistého okouzlení Brucknerovou hudbou si uchoval i ve svých devadesáti letech.