Hamburská Elbphilharmonie slaví rok. Jansons a Rattle dirigují klasiku 20. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Koncert otevřela Předehra k Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu, jejíhož provedení se již skladatel nedočkal. Následovala skladba Instances, jíž se v požehnaném věku sto tří let uzavřela tvůrčí dráha amerického skladatele Elliotta Cartera. První polovinu večera zakončil Houslový koncert „Na památku anděla“, který Alban Berg komponoval jako rekviem za zemřelou Manon, osmnáctiletou dceru Almy Mahler a architekta Waltera Gropia, aniž by tušil, že se stane jeho poslední dokončenou skladbou. Premiérového uvedení koncertu, které se uskutečnilo na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Barceloně v dubnu 1936, se autor již nedožil (zemřel v prosinci 1935). A také Koncert pro orchestr, který psal Béla Bartók v americkém válečném exilu, sužován nejen hmotnou a duševní bídou, nýbrž i nevyléčitelnou chorobou, se měl stát skladatelovým posledním dokončeným dílem.

Předehra k Janáčkovu opernímu epilogu Z mrtvého domu v hutné hudební zkratce – od první myšlenky ve flétně a sólových houslích přes působivé užití řetězů jako bicích nástrojů až po závěrečnou codu – zachycuje tíživou atmosféru vězeňského světa, v jehož nelidském prostředí jsou drceny lidské osudy a charaktery, aniž by v nich byla zcela ubita přirozená touha po svobodě a humanitě. Ta zazní v Allegru, v silné myšlence v E dur v lesních rozích s tympány, klarinety, hoboji a anglickým rohem, aby se posléze s ještě větší naléhavostí vrátila v sílícím Maestosu v trubkách.

Simon Rattle si cestu k Janáčkovi objevil již ve svých mladých letech, kdy vedle Sinfonietty a Tarase Bulby s Philharmonia Orchestra a Glagolské mše se City of Birmingham Symphony Orchestra natočil pro EMI také (ovšem v angličtině) Příhody Lišky Bystroušky (s Orchestra of the Royal Opera House Covent Garden). I během hamburského koncertu nenechal nikoho na pochybách o tom, jak rozumí skladatelovu osobitému jazyku, pro nějž dokáže nadchnout jak orchestr, tak publikum.

A totéž lze říct i o skladbě následující. Instances Elliotta Cartera jsou drobnou, zhruba osmiminutovou skladbou, jež v intencích svého názvu (ve smyslu příležitostí či příkladů) je sledem krátkých, epigramatických, k sobě se navzájem vztahujících epizod rozličného charakteru a nálady, mezi nimž překvapí epizody hýřící jemným vtipem, nápaditým muzikantským humorem a především mladistvou invencí, udivující u tehdy více než stoletého autora.

London Symphony Orchestra, Simon Rattle, Isabelle Faust – Elbphilharmonie Hamburk 16. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

Středobodem první části večera však byl Bergův Houslový koncert, v němž jako sólistka vystoupila i u nás dobře známá německá houslistka Isabelle Faust. Ta zmíněný koncert má ve svém repertoáru již dlouhá léta, takže je s ním dokonale obeznámená a sžitá do té míry, že mohla hrát zpaměti a jen občas se ujistit pohledem do not. Ostatně již v roce 2012 u své domovské společnosti Harmonia Mundi vydala jeho nahrávku, na níž ji kongeniálně doprovodil Orchestra Mozart pod taktovkou Claudia Abbada. Kritikou byl snímek okamžitě nadšeně přivítán a přiřazen k referenčním nahrávkám, které v minulosti pořídili housloví virtuózové jako Itzhak Perlman (Boston Symphony Orchestra, Seiji Ozawa), Henryk Szeryng (Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Rafael Kubelík) nebo Josef Suk (Česká filharmonie, Karel Ančerl).

S týmž koncertem houslistka zavítala na konci listopadu minulého roku také do Prahy, ale výsledný dojem z jejího vystoupení s Českou filharmonií byl rozpačitý (recenzi z koncertu přinesla Opera Plus zde). V důsledku změny dirigenta, kdy namísto onemocnělého Robina Ticciatiho musel zaskočit Vasilij Sinajskij, nebylo nejspíš dostatek času na zkoušky, což způsobilo jistou nevyváženost mezi intimním projevem sólových houslí a hutným zvukem orchestru. Přitom sólovému partu je právě v tomto koncertu připsána úloha nositele celého vyprávěného „obsahu“, rozvíjeného v dialogu s orchestrem, který je sólovému nástroji rovnocenným partnerem. To, co se ne zcela vydařilo na pražském koncertě, v Hamburku vyšlo dokonale.

Isabelle Faust – Elbphilharmonie Hamburk 16. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)

Isabelle Faust, jejíž přednes se opíral o bezpečnou, ale nijak okázalou techniku, s níž zvládala vysoké nároky sólového partu, přesvědčila jak v lyricky jímavých, něžně zadumaných pasážích s důrazem na intimitu sdělení, tak v pasážích tvrdé agrese a bolestné exprese. Její podání však strhlo především svou ohromnou emocionální angažovaností, jež byla slyšet z každé fráze. Simon Rattle, jenž se s houslistčiným pojetím beze zbytku ztotožnil, ji s Londýnskými symfoniky doprovázel pozorně a souhra mezí ní a orchestrem byla příkladná. Totéž platí i o jejím srozumění s jednotlivými sólovými hráči, například v dialogu s harfou a klarinetem v krátkém úvodu první věty Andante nebo v nostalgické korutanské melodii v lesním rohu v závěru Allegretta, jíž sólové housle zasněně odpovídají.

Bergova partitura, jež svou hloubkou výrazu a kompozičním mistrovstvím náleží nejen k dílům doslova průkopnickým (v tom, jak domýšlí a rozvíjí klasický a ortodoxní dodekafonismus Schönbergovy školy, spojujíc jej s ohlasy tonálních systémů, čímž předjímá některé postupy poválečného postwebernismu), ale zároveň k nemnoha dílům hudební literatury dvacátého století, která si našla trvalou oblibu u publika. Poslední úsek Adagio, založený na citaci Bachova chorálu Es ist genug a jeho následných variacích, patří k tomu nejúchvatnějšímu a současně nejhlubšímu, co bylo v hudbě minulého století napsáno. Čistě hudebními prostředky tu Alban Berg dokázal navodit zvláštní mystickou náladu či naladění, zprostředkující mystickou doktrínu, jež dobře korespondovala s dramaturgií úterního koncertu: smrt je jen přípravou na spojení s věčností. Jako by nás hudba, zrozená v bezútěšné tragice skladatelova osobního údělu, již unášela do jiných světů.

Hold tu bylo nutno složit nejen Isabelle Faust, nýbrž znovu i Siru Simonu Rattleovi, jak se dokázal přizpůsobit houslistčině lyrické, niterné koncepci koncertu. Takovou hloubkou a niterností výrazu bylo hamburské publikum doslova zaskočeno, takže následující aplaus byl překvapivě zdrženlivý, až cudný, skoro jako by se pokládalo za nepatřičné po tak niterném prožitku tleskat.

Isabelle Faust, Simon Rattle, London Symphony Orchestra – Elbphilharmonie Hamburk 16. 1. 2018 (zdroj elbphilharmonie.de / foto © Daniel Dittus)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na