Hana Blažíková a Bruce Dickey v dechberoucím souznění na Pražském jaru

Soubor The Breathtaking Collective sice funguje „teprve“ osm let, ale za svou společnou cestu už odehrál velké množství koncertů a natočil dvě CD. Právě výběr z nich jsme mohli slyšet na dnešním koncertě. Jedná se o soubor, který repertoárově vychází z období baroka, protože právě v té době se cink těšil největší oblibě, ale interpretuje také hudbu soudobou. Ta je renomovanými skladateli, jak jsme mohli slyšet i dnes večer, psána tak, aby co nejvíce respektovala tradiční zacházení se způsobem hudební komunikace mezi sopránem a cinkem. Právě na tom je totiž založena celková koncepce souboru The Breathtaking Collective: ukázat dechberoucí spojení lidského hlasu s cinkem, které se k sobě snaží co nejvíce zvukově přiblížit.

Bruce Dickey je „věrozvěst“ cinku, který se zasloužil o novodobou renesanci tohoto nástroje a mimo jiné také „zformoval“ další, dnes již světově známé, hráče na cink. Dickey vnímá, že takovéto spojení hlasu a cinku nelze docílit s kýmkoliv. Hana Blažíková je však, dle jeho vlastních slov, pro tuto spolupráci ideální. Je to právě její čistý, jasný, jemný a příznačně rovný hlas, který se dokáže zvukově napojit na barvu cinku a stejně tak cink dokáže splynout s barvou jejího hlasu. Výsledkem je pak ojedinělý zvuk, kdy se mísí oba sólové party a místy posluchač snad i váhá, kde začíná soprán a končí cink a naopak.

Dramaturgie dnešního večera byla tedy postavena na spojení dvou kompozičních světů, starého a nového, ale ne vždy šlo o skladby stejného obsazení. Hlavní hudební linku, tvořenou dvojicí soprán-cink (zpravidla doprovázenou violou da gamba a cembalem), čas od času protínaly čistě instrumentální „vložky“, které umožňovaly hlavním sólistům oddech (koncert se odehrál bez přestávky) a dodávaly programu pestrost. Ani v nejmenším se však nejednalo o hudbu menšího významu! Sonata seconda Daria Castella ve virtuózním podání houslistky Veroniky Skuplik poukázala nejen na technickou vybavenost barokních houslistů, ale také na úzké spojení vokálních a instrumentálních sólových partů tohoto období. To bylo také vysvětlení, proč soubor (velice nápaditě) zařadil právě tento typ kompozice.

Dalším čistě instrumentálním číslem byla kompozice současné řecké skladatelky, která dlouhodobě žije v Nizozemí, Calliope Tsoupaki, s názvem Thin Air (2020). Tato skladba, ovlivněná koronavirovou pandemií, dnes zazněla v úpravě pro violu da gamba. Díky interpretačnímu pojetí Anny Lachegyi vyznělo její závažné sdělení zvláště hluboce. Z čistě kompozičního hlediska byla skladba hodně zajímavá díky představení oné rozmanité škály zvukovosti, které je tento nástroj schopen.

Dnešní program však, aby bylo dostáno požadavku naplnit posluchačovo ucho co nejrozmanitější paletou zvukových kombinací, obsahoval ještě dvě skladby, kde nedominovala vokální linka. V celé kráse se tu představil cink, například ve spojení s varhaním zvukem v podání Kris Verhelst. V Sonatě a 3 sopra Lucis creator optime Giuseppe Scaraniho byly cinku partnerem housle a oba interpreti zde ukázali, jak umí skvěle spolupracovat (a to i při velkých agogických změnách) a dokonale souznět. V Palestrinově motetu Nigra sum (známého ve verzi pro pět hlasů, dnes však v menším obsazení) pak dominoval pouze part cinku, který Bruce Dickey proměnil bohatým zdobením ve vskutku virtuózní záležitost a plně tak ukázal mistrné ovládaní svého nástroje (ať už při hybných pasážích nebo na cink velice obtížně tvořených dynamických odstínech).

Největším lákadlem dnešního večera však bylo samozřejmě hudební souznění Hany Blažíkové a Bruce Dickeyho. A toho se posluchači dostalo v různých podobách. Program otevírala – díky oslavnému charakteru textu a hbitému tempu – snad nejpozitivnější skladba celého večera, Spargite flores Nicolò Corradiniho. Již tady jsme mohli postřehnout, jak působivých unison je možné docílit při spojení sopránu a cinku, jak na sebe oba interpreti skvěle hudebně navazují a akusticky se sobě podřizují. Pak však přišel prudký střih do jiné atmosféry. Skladba Dilectus meus Sigismonda d’India na text z Písně písní je tvořena mimo jiné dlouhými disonancemi mezi dvěma protagonisty, kteří je dokázali dokonale prožít a vytvořit tak interpretaci výrazné hloubky. Jejich jemnost a křehkost zde byla vskutku dechberoucí.

U Písně písní jsme poté ještě zůstali: i Calliope Tsoupaki se nechala inspirovat tímto starozákonním textem a na objednávku souboru vytvořila skladbu Mélena imí. Samozřejmě bylo jasné, že jsme se z hlediska stylu posunuli do jiného světa, ale přesto se skladatelce podařilo se na barokní způsob pojení dvou sólových hlasů napojit natolik, že skladba do programu i přes moderní vyjadřovací jazyk krásně zapadla. Ani interpreti neměli s tímto přeskočením několika století sebemenší problém. Blažíková navíc – možná v souvislosti se stylem této kompozice, nebo pro ještě lepší vyjádření obsahu textu – v některých místech pozměnila barvu hlasu, který tak dostal příznačně syrovější nádech (a vyrovnal se tak i současnému vyznění cinku). Cit pro dramatickou výstavbu však odhaluje již skladba samotná, která je korunovaná závěrečným veršem „protože láskou chřadnu“, který Tsoupaki položila do polohy (pro soprán hodně nízké) umocňující určitý – dnes bychom možná řekli psychický – kolaps (interpretkou podpořený).

Všechny superlativy, které jsem zatím vyjmenovala směrem ke dvěma protagonistům, pak jako by se sešly ve skladbě O Archangels and Angels Ivana Moodyho. Táhlé disonance, které tato skladba obsahuje, přímo vybízejí k experimentování se zvukem tak, aby interpreti našli tu optimální společnou frekvenci. A to se Haně Blažíkové a Bruci Dickeymu podle mého podařilo nadmíru. Zvlášť působivě vyzněla hlavní gradace (v tak zvaném zlatém řezu), která byla tak nabitá emocemi, až si člověk přál, aby nikdy neskončila.

Jestli skladbu Ivana Moodyho označíme za krásnou, pak The Vision of the Archangels Juliana Wachnera, která celý večer uzavírala a ve které se představil úplně celý soubor, bychom za krásnou měli označit také. Obě byly velice působivé, obsahovaly jakousi textovou „nadlidskost“ a byly skvěle řemeslně zpracovány po hudební i dramatické stránce. Jenže zatímco Moodyho hudba byla čistá a nepodbízivá, Wachner stvořil něco, co se „má líbit“ a co se „bude líbit“. Používá typické prvky, jak dosáhnout efektu (časté používání prodlev na krátkém i delším prostoru, způsob instrumentace a podobně), které sice fungují, ale jsou poněkud moc předvídatelné. Ani spojení hlasu s cinkem zde nefungovalo tak dobře jako v ostatních skladbách. Ale bylo to prvoplánově krásné.

Přestože tato poslední skladba poněkud stylově (i koncepčně) vystupovala z řady, jsem ráda, že ji soubor zařadil. Dokázal tím totiž, že spojení hlasu a cinku může (určitým způsobem) fungovat v různých druzích kompozic a dosahovat tak různých emocionálních pochodů v myslích posluchačů.

The Breathtaking Collective/Vize a sny
14. května 2022, 16:00
Anežský klášter

Program:
Nicolò Corradini: Spargite flores
Sigismondo d’India: Dilectus meus
Calliope Tsoupaki: Mélena imí (Nigra sum)
Dario Castello: Sonata seconda
Giovanni Pierlugi da Palestrina: Nigra sum
Ivan Moody: O Archangels and Angels
Calliope Tsoupaki: Thin Air (úprava pro violu na gamba)
Giuseppe Scarani: Sonata a 3 sopra Lucis creator optime
Julian Wachner: The Vision of the Archangels

Účinkující:
The Breathtaking Collective
Hana Blažíková – soprán
Bruce Dickey – cink
Veronika Skuplik – housle
Kris Verhelst – varhany, cembalo
Anna Lachegyi – viola da gamba