Hana Blažíková: Letní slavnosti staré hudby 2020

Mezi hudebníky jsi vyhlášena jako neskutečně poctivá interpretka, vždy stoprocentně připravená. Vzhledem ke kadenci tvých angažmá to znamená pohybovat se na hraně workoholismu. Jak na Tebe z tohoto úhlu pohledu dolehla ta vynucená, a tak trochu stále ještě trvající pauza? Udělala sis volno? Měla jsi abstinenční příznaky?
Po příjezdu domů jsem musela na 14 dní do karantény. Po hektické cestě vystrašenou Evropou jsem si připadala jako při posttraumatickém šoku. Zpočátku jsem neměla na hudbu ani pomyšlení. A když jsem slyšela výhružky o uzavření hranic na dva roky, zcela vážně jsem zapochybovala, jestli jsem si nevybrala špatné povolání a jestli se v budoucnu nemám živit něčím jiným. Zachránili mě jiní muzikanti, kteří zareagovali velmi rychle. Už během druhého týdne karantény se začali ozývat čeští dirigenti a hudební kolegové, a můj diář se začal zase plnit. Takže jsem se brzy vrátila k režimu, který ty nazýváš „na hraně workoholismu“. Já bych spíš řekla, že miluji hudbu tak, že se bez ní téměř nedovedu obejít.

Na naše setkání jsi přiběhla z hodiny japonštiny. Poměrně dlouho už spolupracuješ se souborem Bach Collegium Japan pod vedením Masaaki Suzukiho. Jaká je pro Tebe tahle spolupráce? Jak se liší japonské pojetí Bacha od toho našeho evropského?
I když je Masaaki Suzuki Japonec, jeho přístup k Bachově hudbě se velmi podobá přístupu evropskému, koneckonců studoval v Haagu a evropské pojetí Bacha a jiných starých mistrů si tam velmi dobře osvojil. Má velkou zásluhu na tom, že barokní hudba nachází v Japonsku mnohé posluchače a v souboru se mu potkávají nejen Evropané nebo studenti z Evropy, ale i místní, kteří mají o tuhle hudbu zájem. Moji evropští kolegové budou možná překvapeni, ale zkoušení s Masaaki Suzukim je nejpříjemnější, které jsem kde zažila. Dává nám sólistům velkou volnost a důvěru, je pro nás spíše zdrojem inspirace než direktivním šéfem. A krom toho nerad zkouší dopoledne, což mnohým zpěvákům přijde vhod. Jsem mu vděčná i za to, že mě do Japonska přivedl. Jejich kultura mě fascinuje a učím se jejich jazyk nejen kvůli komunikaci s kolegy, ale i proto, abych více pronikla do jejich společnosti.

Ve tvém životopise lze najít spolupráci s Phillipem Herreweghem či Johnem Elliotem Gardinerem. Výš už v dané oblasti v podstatě není kam jít. Nemáš už všechny sny splněné? Co člověka na tvé pozici pohání k dalším metám?
Já jsem nikdy neměla tyhle velké sny a cíle. Možnost spolupracovat s velkými dirigenty přišla spíše jako důsledek toho, že jsem se hudbě odmalička věnovala a dodneška mě baví zkoušet a trénovat a zlepšovat se. Samozřejmě jsem někde slyšela jméno Gardiner, ale soustředila jsem se především na svou práci a svoje zpívání. Jsem velmi vděčná, že tyhle možnosti přišly, ale pro mou motivaci nehraje zase tak zásadní roli, jestli zpívám koncert s Gardinerem v Salzburgu, nebo nějakou komorní akci tady u nás. Vždycky je co zdokonalovat a vždycky chci hudbu interpretovat co nejlépe. Tudíž přede mnou i dnes stojí spousty výzev a cílů.

Našla jsi někde ve světě soubor, který by pro Tebe byl „ten domovský, tvůj“, kde se cítíš nejlépe?
Ráda se samozřejmě vracím do Čech, cítím se doma třeba v Collegiu Marianu, v Tiburtině, ale i v Collegiu 1704. V Evropě se nejraději vracím do Collegia Vocale Gent, kde mám za ta léta spolupráce spoustu přátel a když se jednou za čas sejdeme, máme pocit, že jsme se rozloučili teprve včera a že se známe důvěrně. A pak samozřejmě v Bach Collegiu Japan, což souvisí i s tím, že se moc ráda vracím do Japonska.

Tohle hodně záleží na tom, v jakém předstihu jsme schopni se domluvit. Velké operní produkce a koncertní cykly se dnes poptávají často i dva roky předem a diář se poměrně rychle zaplňuje. S Collegiem Marianem máme speciální vztahy i proto, že naše společné koncerty jsou většinou komorní, často ušité mně osobně na míru, programy vymýšlíme spolu s Janou Semerádovou a koncertní Lenkou Torgersen. Tohle muzicírování je i tak trochu pro nás, aby nám spolu program seděl a abychom si vyhověly.

V rámci LSSH vystoupíš na dvou koncertech a ve dvou poměrně odlišných rolích. Nejprve 30. července v programu Květina milosti, kde zazpíváš středověké španělské cantigas a doprovodíš se přitom na románskou harfu. Jak vypadá románská harfa a kde si k ní vlastně přišla?
Románská harfa je trochu menší a robustnější, než štíhlá a klenutá harfa gotická. Používá se především pro starší středověký repertoár, zejména z období 11.-13. století. V Německu staví krásné románské harfy Reiner M. Thurau, s Bárou Kabátkovou jsme si u něj obě jeden exemplář objednaly. Mám ten nástroj moc ráda a při interpretaci středověké hudby, což platí i pro program Květina milosti, jej ráda používám.

Jak se liší z hlediska estetiky sólový barokní zpěv a přednes středověkých cantigas? Jde vůbec pohodlně skloubit hru na harfu a zpěv?
Když zpívám středověkou hudbu, nemůžu sice úplně zapomenout, že jsem zpěvačka školená v klasickém zpěvu, ale snažím svůj projev zcivilnět a odstranit z něj především interpretační postupy hudby pozdější. Chci zpívat takříkajíc esteticky přiměřeně. Vlastně to ale není žádná věda, někdy mám u středověku pocit, že zpívám prostě přirozeně, jako když si pro sebe zpívám doma v koupelně.

Druhý program se jmenuje Lilie mezi trním, v kostele sv. Šimona a Judy vystoupíš společně s Collegiem Marianem. Můžeš tenhle program přiblížit z pohledu interpreta? V čem je pro Tebe raně barokní česká hudba zajímavá?
Ten program jsme od počátku zamýšlely především jako oslavu prosté hudby Adama Michny z Otradovic. S Janou Semerádovou máme společné to, že nás Michnova hudba provázela už od dětství. Michnu jsem zpívala už s babičkou, která mě a sestru doprovázela na klavír, pak ve škole díky profesoru Jurkovičovi a dodnes mě písně z Loutny České, Mariánské či Svatoroční muziky moc baví. Pro větší pestrost jsme nakonec mezi Michnovy písně vložily i instrumentální italské skladby a několik kusů od Michnových současníků.

Včera večer (30. června) se na Karlově mostě odehrála velkolepá večeře, která měla symbolicky uzavřít dobu epidemie a restrikcí. Při pohledu na světovou situaci ale zatím není proč jásat. Zdá se, že příchod druhé vlny epidemie je jen otázkou času. Máš představu, kdy se hudební život zase vrátí do standardních kolejí? A je možné se vůbec vrátit? Nebo máme věřit škarohlídům, kteří tvrdí, že svět už nikdy nebude stejný jako před virem?
Myslím, že všichni máme volbu, jestli jít cestou strachu a pesimismu, nebo být naopak připraveni na to, že se život zase brzy vrátí do svých kolejí. Já zvolila druhou variantu. Sice spousta akcí odpadla a zahraniční koncerty, kterých je u mě většina, jsou stále velmi nejisté. Třeba u amerických koncertů to vypadá velmi špatně. Zároveň se ale během epidemie rychle zorganizovaly koncerty letních festivalů, u nichž jsme ještě před dvěma měsíci upřímně pochybovali, zda budou proveditelné. Mám tedy hodně akcí v létě, v září a říjnu se postupně spouští standardní režim a v zimě se uvidí. Nakonec jsem přesvědčena, že hudba a kultura znamená víc než jen jakousi zbytnou nadstavbu nad materiální základnou. Velký aktuální zájem o koncerty a dychtivé publikum mě v tomto přesvědčení jen utvrzují.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších hudebních úspěchů.