Hana Polanská Turečková: „Mám ráda intelektuální výzvy“

Do nového roku jste vstoupila jako čerstvá čtyřicátnice. V jaké osobní i profesní fázi života se právě nacházíte?
Odklonila jsem se od umělecké tvorby a poslední rok se mi shodou několika šťastných náhod podařilo přeorientovat na oblast vědeckého bádání. Začala jsem studovat Ph.D. na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie, a spolupracovat s profesorem neurologie Alešem Bartošem v Poradně pro poruchy paměti ve Vinohradské nemocnici. Jsem součástí týmu, který se zaměřuje na výzkum demence a zkoumáme, jak by mohl pohyb ovlivnit nástup degenerativních onemocnění a jak fyzická kondice a úroveň motorických schopností souvisí s úrovní kognitivních, tedy poznávacích funkcí u starších dospělých.

To je vskutku převratná změna. Proč zrovna věda?
K analytickému myšlení jsem měla vždy blízko a mám ráda intelektuální výzvy. I v umění mě zajímají více než jeho estetické nebo prožitkové funkce. Dalším významným faktorem byl program Vědomé tělo Reny Milgrom, který studuji už dva roky. Je nesmírně komplexní a zahrnuje výuku somatického pohybu. Před pár lety jsem hledala systematický přístup, který by shrnoval principy pohybu, a snažila se proniknout do podstaty toho, jak tělo v pohybu funguje. Účastnila jsem se mnoha výborných workshopů, ale teprve u Reny jsem našla skutečně strukturovaný tříletý program, který mi pomohl definovat odpovědi na otázky, které jsem tak zoufale hledala. Vše se pak ještě propojilo s neurologií a nabídkou studovat doktorát na FTVS. Poznávám tak pohyb ze všech možných stran jako aktivitu, bez které neexistuje nic a která doslova určuje to, jaký život žijeme.

Tvoříte ještě vlastní choreografie?
Věnuji se spíše projektům, které nejsou spojené s divadelní produkcí. Posledním byla výstava na GAMU, kterou kurátoroval Viktor Čech, a realizovali jsme ji s umělcem Ivanem Svobodou a tanečnicí a performerkou Zdenou Brungot Svítekovou. Zde jsem se dotýkala filozofického textu Alaina Badioua Dance as a Methafor of Thought. S Marií Gourdain jsem také spolupracovala na projektu pro GHMP Light Underground, který kurátorovala Sandra Baborovská, účastnila se Manifestu tance se skupinou Pulsar a umělkyně Eva Koťátková mě jako performerku minulé léto přizvala do projektu Veřejného slyšení ve věci imaginace.

Učíte na HAMU a sama jste tam vystudovala choreografii. Připravila vás škola na to stát se choreografkou?
Mám-li být upřímná, z této školy jsem bohužel nevytěžila to, co mi nabízela. Stát se progresivním umělcem na poli tance či performance neznamená vytvářet jen originální pohyby nebo zachytit to, co cítím, ale spoustu dalších věcí. Jednou z nich je orientovat se v minulosti a současnosti v souvislosti s danou politickou situací a také vnímat, jak společnost zachází s tělem. Na základě toho pak tvořit umění, které reflektuje anebo poukazuje na něco, co přes určitou společenskou masáž nevidíme. Na HAMU se v době, kdy jsem tam studovala já, pořád preferovala estetická funkce umění a konzervativnější dramaturgické postupy. Hodně to souvisí s naší lokální historickou situací.

Jaká témata vás tedy zajímají?
Velmi radikální myšlenky v oblasti tance se rodily v postkomunistických zemích bývalé Jugoslávie nebo Polsku. Slavná teoretička a filozofka Bojana Kunst klade například zásadní otázky, které se týkají umělce: jaké je moje publikum, s kým chci svoji práci sdílet? Jaké hodnoty vytvářím? S kým jsme jako umělci solidární? Zajímá ji, jak došlo k tomu, že umění, a tanec a performance obzvláště, jsou čím dál bezmocnější a konformnější. Od „pozdního kapitalismu” se jim dostává poplácání po zádech, zároveň však přicházejí o svůj hlas, který by podněcoval ke změně stavu věcí. A především ji zajímá, jak umění tento hlas vrátit, a její odpovědí je práce. Povaha práce se napříč společností radikálně změnila a umění tuhle změnu ve své práci nereflektuje. To jsou témata, která zajímají i mě.

Také jste učila na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. O českém tanečním vzdělávání ale povětšinou neslyším nic dobrého. Jak na něj s vašimi osobními zkušenostmi nahlížíte?
Úroveň tanečního školství je samozřejmě důležité reflektovat a posouvat. Negativní kritikou a nenávistným obviňováním ale nic nevyřešíme. Je na mladší generaci, aby rozšiřovala nebo vylepšovala metody učení a odpovědně předávala dál své zkušenosti, které získala díky mnohem větším možnostem, než které měli naši pedagogové. Musíme se naučit navazovat na práci předchozích generací, a ne ji bourat. Každá škola má také stanovený přesný studijní plán a své cíle. Na Taneční konzervatoři hl. města Prahy se budou lišit od Duncanu, a tak je to správně a za to je odpovědný ředitel školy.

Co jste do výuky přinesla vy?
Snažila jsem se studentům přiblížit to, co zajímá mě, a to je podstata pohybu a vnímání těla tak, aby získali přístup k tělu nejen skrze formu, ale skrze vlastní zkoumání pohybu. Klasický tanec je geniálně postavený, ale dnes opravdu vyhnaný do extrémů, které ne každé tělo zvládne. Chtěla jsem, aby děti zjistily, že pokud nemají ideální tělo, jsou i jiné možnosti, jak se tancem rozvíjet a zabývat. Aby se učily hrou, improvizací a rozvíjely svou představivost. Nepředávala jsem jim nějaké konkrétní prvky, ale spíš metody, jak efektivně používat své tělo a pohybovat se svobodněji. Dnes takto učím na katedře nonverbálního divadla na HAMU a na ZUŠ.

Na TKP jste sama studovala. Když se na to díváte zpětně, je něco, čeho se vám během studia nedostalo, a přitom by se mladým tanečníkům hodilo?
Ve škole se hlavní důraz kladl na trénink a taneční praxi. Teoretické znalosti, jak tělo funguje a zkoumání individuálního prožitku pohybu se tolik neprosazovalo, podle mě by ale studentům pomohly. Podle mě by se tím snížila i úrazovost a opotřebovanost tanečníků. Já jsem se toho ale ve škole naučila spoustu a měla jsem štěstí i na pedagogy. Přesto jsem si však cestu k tělu a pohybu časem potřebovala najít i jinak.

Ze sólistky Baletu Národního divadla jste se dostala až k vědě. To je neuvěřitelná a opravdu pestrá cesta! Jaká pro vás byla?
Často vidíme diametrální rozdíl mezi baletem a současným tancem nebo různými somatickými přístupy stejně jako mezi vědou, uměním či filozofií. Pokud se ale dostaneme k podstatě, ta je pro všechny disciplíny stejná. Za vším je lidská zvědavost a touha po poznání, schopnost kreativně a abstraktně myslet, sdílet věci s druhými, pomáhat a být solidární a předávat vědění dál. Naučila jsem se nelpět na kategoriích a nevylučovat jedno pro druhé, ale dovolit si volně přecházet mezi disciplínami a přijímat ze všech to důležité a obohacující. Společnost před covidem ale zaměřila pozornost téměř výhradně na estetiku a výkon. Jako mladé tanečnici vám to vyhovuje, máte spoustu energie. S přibývajícím věkem ale pochopíte, že víc než na výdrž a sílu se musíte začít spoléhat na své zkušenosti a moudrost těla. Je mnohem důležitější, aby tělo fungovalo správně, protože nemáte dost energie na to, abyste si mohla dovolit vyrovnávat třeba svalovou dysbalanci nebo nesprávné sekvencování pohybu energeticky náročnější cestou. Zájem o to, jak tělo funguje a jak o pohybu učit, je logický vývoj a vidím ho u spousty kolegů. Pořád je to pohyb/tanec, můj celoživotní zájem, který komplexním způsobem vyjadřuje, kdo jsem.

Ukazujete, jak je tanec různorodý, a mně přitom přijde, že je v Česku vnímaný převážně jako ta noblesní nedosažitelná věc, kterou vidíme na divadelním jevišti…
O tanci panuje v Čechách spoustu předsudků, a právě tanec jsme vyhnali ze svých těl a přenechali ho výhradně tělům profesionálů. Tolik mě mrzí, když lidé říkají, že neumí nebo nemohou tančit. Filozof Friedrich Nietzsche si byl vědom tvořivé a osvobozující síly tance a myšlení připodobňoval k tanci. Dřív tanec plnil tolik funkcí, rituální a společenské. Přístup k tanci a tělu je vodítkem k tomu, na co a jak se orientuje společnost, ve které žijeme, a jak moc jsme svázáni konvencemi.

Proč myslíte, že tyto předsudky trvají?
Vztah k pohybu, o tanci ani nemluvě, není dostatečně rozvíjený už od dětství. To je pravděpodobně tím, že nemá podporu ve společnosti. Děti nasávají a pozorují pohybové zvyklosti rodičů. Pokud ti pohybu/tanci nevěnují pozornost, většinou nebude ani dítě. Oproti tanci se alespoň více investuje do sportu a sportovní věda se rozvíjí. Fakulta tělovýchovy a sportu nabízí velkou variabilitu oborů. Dbá se na to, aby studenti doktorského studia dělali vědu a publikovali na zahraniční úrovni. Můj obor kinantropologie umožňuje studovat nejen biomedicínská, ale také společenskovědní témata. Jsem velmi ráda, že získávám o pohybu mnohé cenné znalosti, které by se daly aplikovat i ve výuce tance. Pokud se to povede, dodělám si Ph.D. a budu se moci účastnit výzkumů. Ukazuje se totiž, že tanec a somatický pohyb jsou pro vědecký výzkum relevantní. Vidím přínos už jen v tom, že ze své pozice tanečnice přináším na pohyb jiný úhel pohledu. Tanec je komplexní disciplína a nabízí prostředky, jimiž můžete vyjádřit věci, které jsou sportu cizí.

Jakou zprávu byste o tanci chtěla mezi lidi vyslat?
Chtěla bych ukázat, jak je pro společnost důležité všímat si pohybu a reflektovat ho. Jak progresivní může být tanec či performance jako ukazatel společenských změn. A také, že tančit může každý! Tanec není vymezen jen profesionálům. Když budeme dobře vnímat své tělo, můžeme značně zlepšit kvalitu svého života a žít více vnitřně svobodně.

Hana Polanská Turečková (40) vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, dějiny umění na Katolické teologické fakultě v Praze a choreografii na HAMU. V současnosti studuje na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK doktorský obor kinantropologie. Byla sólistkou Baletu Národního divadla. Od roku 2010 je nezávislá tanečnice, choreografka a pedagožka. Dříve vytvořila několik autorských děl pro Pražský komorní balet a působila i jako jeho umělecká vedoucí. Kromě vědy a různých tanečních a pohybových projektů se věnuje též výuce na Katedře nonverbálního divadla na HAMU a na ZUŠ.