Händelův Tamerlán v Salcburku: Ať žije král!

Téměř přesně před rokem pojmenovala význačná recenzentka svůj článek o závěrečném galakoncertu českokrumlovského festivalu slovy „Plácido Domingo zpíval s nasazením, ale král už to není“. Reagovala tak na reklamu, slibující příjezd Krále světové opery. Nechci brát komukoliv jeho názor, ale po zhlédnutí koncertního provedení Händelovy opery Tamerlano ve Velkém festivalovém domě v Salcburku musím konstatovat, že Domingo je králem pořád. A určitě nejen tureckým králem Bajazetem, jehož v tomto barokním opusu představoval.Historickou osobností krutého tatarského dobyvatele Tamerlána nebo též Timura (1336 – 1405) se zde patrně nemusíme šířeji zabývat, protože má s operou společného jen pramálo. Snad tedy postačí prostý fakt, že uvedený panovník vytvořil obrovskou říši, rozkládající se na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu, přičemž děsivým výsledkem jeho vojenských kampaní byla i smrt sedmnácti milionů lidí, což představovalo zhruba pět procent tehdejší celosvětové populace. Milovníky tajemna možná potěší příběh o exhumaci Timurova těla, kterou provedl v roce 1941 ruský antropolog Michail Gerasimov.Vědci se prý tehdy při otevření vojevůdcova hrobu setkali s nápisy „Vstanu-li z mrtvých, svět se zatřese“ a „Kdo otevře můj hrob, uzří záhy nájezdníka hroznějšího, nežli jsem byl sám“. Dva dny poté přepadlo Německo a jeho spojenci Sovětský svaz… S mrtvými vynálezci genocidy patrně není radno si zahrávat a tak byl Timur – Tamerlán podle všech islámských pravidel znovu pohřben v listopadu 1942. Že byli krátce na to Němci poraženi u Stalingradu, už se v tomto kontextu rozumí samo sebou.

Tamerlán jako protagonista nejrůznějších legend samozřejmě přežil svou dobu. V šestnáctém století jeho příběh inspiroval anglického dramatika Christophera Marlowa k napsání dvoudílné hry Tamburlaine the Great, čímž motivoval k dalším tamerlánovským dramatům například Nicholase Rowea či Jaquese Pradona. Na začátku osmnáctého století, kdy se o tuto látku začali zajímat operní libretisté, získalo vyprávění o Tamerlánovi pevnou strukturu a jeho představitelé svá ustálená jména.Základem je vždy následující situace: po bitvě u Angory padají do Tamerlánova zajetí turecký sultán Bajazet a jeho dcera Asterie. O tu má válečný vítěz eminentní zájem a pokud mu k její ruce napomůže, nabízí vojevůdci Andronicovi na oplátku řecký trůn a svou současnou snoubenku Irenu za manželku. Problém je v tom, že Andronicus Asterii samozřejmě miluje a ani Irena se nechce Tamerlána jen tak vzdát. Vše se po komplikovaných peripetiích plných intrik a příprav silných jedů smírně vyřeší, ale za cenu smrti Bajazeta, který se otráví, aby nemusel přihlížet porobě svého národa a předpokládanému dceřinu zneuctění. Takový je děj nejen opery Georga Friedricha Händela, napsané roku 1724 na libreto Nicoly Francesca Hayma, ale i Vivaldiho Bajazeta (1735) a Myslivečkova Velkého Tamerlána (1772). Mimochodem, opět pod jménem Timur nalezneme „vyhoštěného tatarského krále“ v podobě slepého Kalafova otce v Pucciniho Turandot (1924).

Händel napsal svého tříaktového Tamerlana v umělecky velmi šťastném období – ve výše zmíněném roce vznikly i dodnes populární tituly Giulio Cesare a Rodelinda. Premiera se konala 31. října 1724 v londýnském King’s Theatre a zájem publika jí zajistil ještě dalších jedenáct repríz; v listopadu 1731 byla opera dokonce opět nasazena na repertoár. Za znovuobjevení ve dvacátém století je považováno uvedení Tamerlana v září 1924 v německém Karlsruhe.

Jestliže je tato opera nejen v händelovském, ale i světovém operním kontextu něčím opravdu výjimečná, pak je to skutečnost, že se jedná o jeden z historicky prvních operních titulů, kde připadá jedna z hlavních postav tenoristovi. A dokonce ne ledajakému – jedná se o muže zkušeného a rozhodně ne mladého, vždyť už má dospělou dceru na vdávání! Není proto divu, že se Tamerlánův protihráč Bajazet dostal do zorného pole tenora, který má zkušeností na rozdávání a věk hází programově za hlavu, tedy Plácida Dominga. Ten se do svého prvního (!) dobrodružství s barokní operou vydal v roce 2008, kdy se jako Bajazet představil v opeře ve Washingtonu, načež si svou roli zopakoval v Madridu (zde vznikl i DVD záznam společnosti Opus Arte) a o rok později v Los Angeles.

Salcburský letní festival uvádí pravidelně operní tituly, které zejména díky svému pěveckému obsazení dokázaly zahýbat hudebním světem, alespoň v koncertní verzi. Za posledních deset let zde v této formě bylo možné slyšet například Gounodova Romea a Julii s Robertem Alagnou a Angelou Gheorgiu, Saint-Saensova Samsona a Dalilu s Plácidem Domingem a Olgou Borodinou nebo třeba Belliniho Normu s Editou Gruberovou. V letošním roce došlo podle téže logiky na Mozartovu ranou operu Il re pastore s Rolandem Villazonem v hlavní roli a na zmíněného Tamerlana.V neděli 12. srpna se konalo druhé a poslední tamerlánovské představení (premiera se uskutečnila o tři dny dříve) a nutno říci, že se jednalo o hudebně velkolepý zážitek. Nastudování bylo v rukou dirigenta Marka Minkowského, který se se svým orchestrem Les Musiciens du Louvre Grenoble postaral o historicky poučenou interpretaci Händelovy hudby, jíž ovšem nic neubral na dramatičnosti a vášních. Zkušený Minkowski navíc nedovolil, aby orchestr i v hudebně nejexponovanějších pasážích překrýval zpěv, takže byly slyšet i nejjemnější hlasové nuance, jimiž sólisté provedení ozdobili.

Nejvíc pozornosti na sebe samozřejmě strhával Plácido Domingo. Myslím, že svým pojetím Bajazeta jasně odpověděl na otázku, proč se těsně před sedmdesátkou rozhodl vstoupit do vod barokní opery a co do nich sám může přinést. Především působil jako poražený, ale duševně nezlomený panovník a zároveň milující otec naprosto přesvědčivě. V tomto světle se jevil jeho zpěv i se všemi pro Dominga nezvyklými (a zjevně nikoliv snadnými) koloraturami a ozdobami jako roli odpovídající, a to bez ohledu na to, jak moc se doopravdy blížil představám o správné barokní interpretaci. Pěvec si je při své inteligenci bez pochyby vědom, že právě díky své lidské autenticitě si může dovolit zkušenost s Händelovou operou, aniž by riskoval své umělecké renomé. Bajazet je navíc pro Dominga jednou z prvních velkých zkoušek na role osudem stíhaných otců, jimž se chce podle všeho do budoucna věnovat. Zřejmě pro něj nejsou žádnou překážkou ani ustálené hlasové obory, protože po Verdiho Simonu Boccanegrovi a Rigolettovi se chystá ztvárnit Giorgia Germonta či Nabucca.

Domingův výkon byl ještě obdivuhodnější, když si uvědomíme, že po jeho boku stáli samí prvotřídní kolegové, a to o jednu i dvě generace mladší. Až děsivě dokonale působil kontratenorista Bejun Mehta v titulní úloze. Kdo si pamatuje na jeho pražské vystoupení ve Stavovském divadle, jistě si vzpomene na jeho téměř fyzické potěšení z hudby, které působilo nesmírně nakažlivě. V salcburském Tamerlánovi prokázal Mehta skvělou znalost role (jako jediný zpíval zpaměti) a vnášel do koncertního provedení spontánní herecké prvky. Ve chvíli, kdy si posluchač zvykl na sytý soprán, nesoucí se z úst štíhlého holohlavého chlapíka, musel už jen obdivovat jeho neskutečně muzikální projev.Ten koneckonců vysoce hodnotil už Leonard Bernstein, ještě když byl Bejun Mehta chlapeckým sopranistou. Tou dobou však ještě nebyla ani na světě dnes teprve dvaadvacetiletá představitelka Tamerlánovy lásky a Bajeztovy dcery Asterie Julia Lezhneva. Mladičkou sopranistku, kterou objevil právě dirigent Minkowski a s níž nahrál později skvěle přijaté rossiniovské album, předchází právem vynikající pověst: part nešťastné sultánovy dcery zazpívala stylově a technicky naprosto bezchybně hlasem velmi specifického zabarvení. Lezhneva mě na salcburském festivalu zaujala už v loňském roce v koncertním provedení Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolanty; v obou operách ovšem zpívala malé role, takže nebylo možné si udělat o jejím talentu ucelenější představu. Tentokrát jsem však musel dát za pravdu firmě Decca, která letos uzavřela s pěvkyní exkluzívní smlouvu – Julia Lezhneva je zpěvačka opravdu výjimečná a na její nahrávací projekty i živá vystoupení se lze jen těšit.Trochu ve stínu výrazného představitele Tamerlána stál nejprve druhý kontratenorista, mladý argentinec Franco Fagioli v roli Andronica. Jak se ukázalo, neprávem: Fagioli má sice subtilnější hlas než Mehta, ale za to s ním dovede zajímavěji zacházet v pomalejších áriích, ve kterých je třeba vyjádřit bolest či strach. Andronicus je navíc v Händelově opeře v mnoha ohledech hybatelem děje, což vyžaduje jeho častou přítomnost v centru dění v různém duševním rozpoložení. Fagioli si s touto nevděčnou rolí poradil výborně a pěvecky i představitelsky dokázal udržet krok s ústřední trojicí. (Mimochodem, při pohledu na dva kontratenoristy po boku Placida Dominga mě napadlo, že v dobách Domingových začátků se barokní opery provozovaly ještě bez ohledu na jakoukoliv historickou autenticitu, a to, kdo nebo co je to „kontratenor“, tehdy věděl málo kdo. Dnes už má svět opery své dříve nevídané hvězdy i v tomto oboru, některé jsou i za zenitem, a Domingo… Domingo je tu pořád.)

Skvělí byli i oba zbývající protagonisté: mezzosopranistka Marianne Crebassa se ve svém salcburském festivalovém dubutu výborně uvedla jako Irene, a v menší roli Leona zaujal renomovaný barytonista Michael Volle, známý z četných nahrávek a videozáznamů ze svých dlouholetých působišť v Curychu a Mnichově.Za negativum spatřuji v tomto výjimečném hudebním večeru pouze způsob, jakým bylo s operou naloženo co do zařazení přestávky. Koncert začínal v nezvykle pozdních 20:30 hodin, přičemž tříaktová opera byla rozdělena jedinou pauzou zhruba uprostřed druhého dějství. To by nevadilo, pokud by každá z obou polovin netrvala více než devadesát minut… Zejména v té druhé už blížící se půlnoc zanechávala své stopy na značném množství diváků a únavou padající hlavy nebyly výjimkou. Na konci byl ovšem zcela zaplněný Grosses Festspielhaus svědkem jevu, který jsem osobně na salcburském festivalu za celých deset let ještě nezažil: totiž zcela spontánních standing ovations.

Inu – když stojí na jevišti skutečný král, pak se prostě sluší povstat…

Salzburger Festspiele 2012
Georg Friedrich Händel:
Tamerlano
(koncertní provedení)
Dirigent: Marc Minkowski
Les Musiciens du Louvre Grenoble
Premiéra 9.srpna 2012 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z provedení 12.8.2012)

Tamerlano – Bejun Mehta
Bajazet – Plácido Domingo
Asteria – Julia Lezhneva
Andronico – Franco Fagioli
Irene – Marianne Crebassa
Leone – Michael Volle

www.salzburgerfestspiele.at

Foto Salzburger Festspiele – Silvia Lelli