Herci a herečky v hudebních filmech: Co všechno se museli naučit? (1)

Herci a herečky jsou pro své role schopní udělat leccos, někteří přímo cokoli. Zhubnout, přibrat, proměnit se ve svalovce, zkrásnět či naopak zošklivět, změnit hlas či barvu vlasů a účes, nechat si vyholit hlavu, nasadit kontaktní čočky kvůli barvě očí, díky masce se proměnit ve starce/stařenu či naopak se nechat „omladit“, anebo se co nejvíce podobat nějaké skutečné osobnosti, kterou mají ztvárnit, a tak dále. A také se naučit spoustu věcí, jež do té doby neuměli nebo jen málo, například jezdit na koni nebo řídit závodní auto, střílet, sportovat, dělat odvážné akrobatické kousky, proniknout do tajů různých povolání nebo do mysli duševně či jinak nemocných lidí. Patří to k jejich povolání, přesto je to často obdivuhodné a diváci se nestačí divit. Jednou z poměrně častých dovedností, které se herci musí kvůli filmu naučit nebo se v tom zdokonalit (či to alespoň věrohodně předstírat), je umět hrát na hudební nástroj, zpívat či tančit. Podívejme se na některé z nich blíže (přičemž zůstaneme v oblasti hudby klasické).

Hra na hudební nástroje a dirigování

Ve slavném filmu Miloše Formana Amadeus (1984), natočeném podle stejnojmenného dramatu Petera Shaffera, máme postavy hned dvou hudebních skladatelů: Antonia Salieriho, prototyp průměrného, ale zdatného a úspěšného řemeslníka, jehož ztvárnil F. Murray Abraham (a za svůj výkon byl oceněn Oscarem); a jeho soupeře, geniálního Wolfganga Amadea Mozarta, jehož hrál Tom Hulce (nominace na Oscara). Abraham se ve filmu objevuje i jako velmi starý muž – líčení trvalo pokaždé tři až čtyři hodiny a věrohodnost této proměny byla taktéž oceněna Oscarem za masky. Abraham ale také ve filmu v několika scénách diriguje, takže se to musel naučit, aby působil přesvědčivě, stejně jako Tom Hulce, i Mozart totiž ve filmu několikrát diriguje. Oba se naučili dirigovat orchestr kopírováním pohybů skutečného dirigenta sira Nevilla Marrinera, které měli k dispozici na videu (Marriner pro film nahrál soundtrack). Mozart ve filmu navíc hraje opakovaně i na klavír a na cembalo, a to dokonce v jedné scéně v poloze, kdy leží na zádech a hraje vlastně poslepu. Tom Hulce trénoval čtyři hodiny denně hru na piano, aby vypadala ve filmu věrohodně. Na klavír (poněkud těžkopádně, ale snaživě) hraje i představitel císaře Josefa II. Jeffrey Jones.

https://www.youtube.com/watch?v=-ciFTP_KRy4

Poněkud jednodušší úlohu měl jistě Miroslav Sekera, dnes úspěšný klavírista, který v Amadeovi představuje na začátku malého Mozarta hrajícího na housle či na klavír i u císařského dvora nebo před papežem, doprovázen otcem Leopoldem Mozartem. V proslulé, vrcholné scéně na konci filmu, v níž Salieri pomáhá umírajícímu Mozartovi dokončit jeho Requiem, pouštěl režisér oběma hercům do miniaturních sluchátek příslušné pasáže z nahrávky, aby se lépe vcítili do toho, co mají komponovat: Mozart to diktuje či předzpívává Salierimu, který jeho tempu sotva stačí… Pro zajímavost: Několik hudebních profesorů prohlásilo nezávisle na sobě, že ve filmu není viditelná jediná chyba při hře na piano. Jinak řečeno v momentě, kdy kamera hru zabírá, hraje se skutečně to, co má. Ještě jednu specialitu se musel Tom Hulce jako Mozart naučit, a sice jeho nezaměnitelný smích; byl vytvořen na základě popisu v dopisech a odkazech o něm, kde byl popisován například jako „když kovem přejíždíte po skle“. V četných operních výstupech jsou použity hlasy profesionálních zpěváků z nahrávky a nám nezbývá než obdivovat, jak Forman úžasně pracuje se zvukem a střihem. Zapomínat bychom ovšem neměli na to, že film není faktograficky věrným životopisem ani Mozarta, ani Salieriho, ani jejich vztahu; autorům šlo o symbolické zpodobnění kontrastu mezi průměrností a genialitou.

Slavného klavíristu a skladatele Franze Liszta si v životopisném filmu Skladatel Glinka (1952) režiséra Grigorije Alexandrova zahrál velice přesvědčivě světově proslulý klavírista Svjatoslav Richter. Německý herec Klaus Kinski ztvárnil ve svém posledním filmu Paganini (1989), který byl současně i jeho režijním debutem, „ďábelského“ houslistu Niccolu Paganiniho a úspěšně zde předstírá hru na housle; z nahrávek však slyšíme italského houslistu Salvatora Accarda. Dodejme ještě, že ve filmu Wernera Herzoga Fitzcarraldo (1982) si Klaus Kinski zahrál irského dobrodruha, jenž si na začátku 20. století usmyslí, že v peruánském pralese postaví operní divadlo; jeho výpravu doprovázejí melodie a árie z mnoha oper, a to především v podání Enrica Carusa.

Film režiséra Jamese Lapina Impromptu (1991) vypráví o milostném vztahu spisovatelky George Sand (Judy Davis) a polsko-francouzského skladatele Fryderika Chopina, jehož si zahrál Hugh Grant. Postavu Franze Liszta vytvořil Julian Sands. Oba herci se učili hrát na klavír pod vedením několika instruktorů, ovšem jinak byly použity nahrávky Chopinovy a Lisztovy hudby.

Koncertní klavíristka a její dcera jsou hlavními postavami působivého psychologického dramatu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta (1978). Matku, jež přijede na norský venkov navštívit svoji dceru a jejího manžela pastora, hraje legendární švédská herečka Ingrid Bergman (ta si klavíristku zahrála už kdysi, ve svém prvním americkém filmu Intermezzo z roku 1939), dceru Norka Liv Ullmann, bývalá Bergmanova životní partnerka a jeho dvorní herečka a múza. Ingrid Bergman se v průběhu natáčení velmi zdokonalila ve hře na klavír, přesto osoba, kterou opravdu slyšíme (a v několika záběrech i vidíme) hrát, je exmanželka Ingmara Bergmana Käbi Laretei, uznávaná koncertní pianistka. Známá je scéna, v níž dcera snaživě hraje Chopinovo Preludium č. 2 a moll a matka ho pak zahraje brilantně, ale poněkud chladně a podává k tomu výklad. Ingrid Bergman se zpočátku hodně hádala s režisérem, svým jmenovcem, o pojetí role matky a o scény, v nichž měla kvůli bolesti zad, na něž si jako pianistka neustále stěžuje a jimiž trpí, ležet na zádech; nakonec se však Bergmanovi přizpůsobila a její poslední filmová role jí vynesla nominaci na Oscara.

https://www.youtube.com/watch?v=CxA94uSQ-t0

Liv Ullmann už předtím pod vedením Ingmara Bergmana jednu hudebnici hrála, a to v dramatu Hanba (1968). Manželská dvojice profesionálních hudebníků – houslistů – utekla před válkou v nejmenované zemi na vzdálený ostrov v naději, že je tam válka nedostihne, v čemž se ale samozřejmě mýlí. Manžela hraje Bergmanův slavný dvorní herec Max von Sydow. V několika záběrech vidíme oba herce hrát na housle.

Titulní roli ve filmu Pianista (2002) režiséra Romana Polanského ztvárnil Adrien Brody. Hraje zde polského pianistu Władysława Szpilmana, který se za druhé světové války skrýval v nacisty obsazené Varšavě a později o tom napsal autobiografickou knihu. Aby byl jeho výkon věrohodný, nejen že Brody postupně zhubnul až drasticky (Szpilman pochopitelně celé měsíce hladověl), ale také se musel naučit hrát na klavír. Ve filmu zní skladby Chopina či Bacha a Brody strávil cvičením u klavíru hodně času. Neučil se hrát „poctivě“, cílem cvičení bylo, aby to vypadalo tak, že opravdu hraje na klavír. Po pár měsících mu to šlo tak dobře, že dokázal hrát sám. V detailních záběrech na ruce hrajícího Władysława Szpilmana se ale ve skutečnosti díváme na ruce slavného polského klavíristy Janusze Olejniczaka, který hudbu k filmu nahrál. Brodyho výkon ve filmu, v němž navíc prakticky neopustí plátno, je ovšem natolik úctyhodný a věrohodný, že mu vynesl i Oscara, a to jako nejmladšímu herci – v době ocenění mu bylo necelých třicet let. A dodejme, že Janusz Olejniczak si zahrál Fryderika Chopina ve filmu Andrzeje Żuławského Modrá nota (1991).

Oscara za hlavní roli ve filmu Piano (1993) režisérky a scenáristky Jane Campion si odnesla herečka Holly Hunter. Pro zvláštní romantický příběh němé Ady, která se vyjadřuje jen prostřednictvím neformální znakové řeči, a především hry na piano a zaplete se do vášnivého milostného trojúhelníku, bylo ústřední zvládnout právě toto umění. Pro Holly Hunter to nebyl až takový problém, protože hudba pro ni vždy byla vášní, a to hlavně klavír, na který hrála od devíti let. Byla tedy docela zdatnou klavíristkou, když film natáčela, a tak všechny skladby hraje ve filmu sama. Dodejme, že nádhernou hudbu k filmu složil Michael Nyman.

Jednou z hereček, o níž Jane Campion pro roli Ady v Pianu uvažovala, byla i slavná Francouzka Isabelle Huppert. Ta si později zahrála v kontroverzním filmu Pianistka (2001) režiséra Michaela Hanekeho, který je přepisem stejnojmenného románu rakouské spisovatelky Elfriede Jelinek, nositelky Nobelovy ceny za literaturu. V příběhu vídeňské profesorky klavíru Eriky Kohutové, která žije s tyranskou matkou (legendární Annie Girardot) a potýká se se svou poněkud zvrhlou sexualitou, do níž se zamiluje mladý talentovaný student Walter (Benoît Magimel), hraje důležitou roli hudba. Erika vyučuje na vídeňské konzervatoři, takže zde vidíme hrát na klavír řadu studentů; jako mladý student operního zpěvu se zde objevuje dnes známý barytonista Thomas Weinhappel, jenž ve filmu zpívá jednu Schubertovu píseň (Weinhappel nedávno ztvárnil Thomasova Hamleta v ostravské opeře, za což byl oceněn cenou Thálie 2016). Isabelle Huppert své klavírní party hrála sama. Studovala hru na klavír dvanáct let v dětství a dospívání. Během přípravy na roli začala znovu cvičit celý rok před začátkem natáčení. Aby Benoît Magimel mohl získat roli Waltera Klemmera, musel se během tří měsíců naučit zahrát tři klavírní skladby. Později trénoval hru na klavír v průběhu natáčení, aby věrohodně simuloval tuto schopnost, zatímco hudba hrála na playback.

Ve známém hudebním filmu Hilary a Jackie (1998) režiséra Ananda Tuckera podala jeden ze svých životních výkonů britská herečka Emily Watson (a byla za to nominována na Oscara); ztvárnila slavnou britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, jež byla manželkou klavíristy a dirigenta Daniela Barenboima. Film vypráví o jejím vztahu s neméně talentovanou sestrou Hilary (hrála na flétnu) a především Jacquelinin tragický životní příběh: hvězdnou kariéru skvělé a světově proslulé violoncellisty přerušila roztroušená skleróza vedoucí až k předčasné smrti… Ve filmu zní originální nahrávky Jacqueline du Pré. V detailech vidíme na nástroj hrát violoncellistku Caroline Dale, která také hraje party, jež nemohly být použity z nahrávek, jako například cvičení apod. Emily Watson se však učila hrát na violoncello jako dítě a kvůli filmu pak intenzivně cvičila (až jí prý krvácely prsty), aby její hra působila věrohodně s použitými nahrávkami na playback.

Na violoncello hraje ve známé komedii Čarodějky z Eastwicku (1987) režiséra George Millera, natočené podle románu Johna Updika, herečka Susan Sarandon, a to sama. Památná je scéna, v níž hraje Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr ďábelskému Jacku Nicholsonovi tak vášnivě, až na nástroji praskají struny a nakonec violoncello vzplane. Na klavír ji doprovází Nicholson, který ve filmu musel umět předstírat i hru na housle – v jiné scéně hraje Caprice č. 16 Niccola Paganiniho.

Ve filmu Hudba mého srdce (1999) režiséra Wese Cravena hraje Meryl Streep (nominace na Oscara za tuto roli) učitelku hudby Robertu Guaspariovou, která přijme místo na střední škole pro chudé děti v Harlemu. Chce pro školu získat padesát houslí, ale musí přesvědčit ředitelku, že výukou hudby může škola hodně dosáhnout. Nadšenou učitelku čeká dlouhý boj, ale ona to nevzdává… Meryl Streep se v rámci přípravy na svou roli naučila hrát na housle. Cvičila proto osm hodin denně po dobu čtyř týdnů. Hře na housle se naučil také herec Michael Angarano, jenž v hraní pokračoval i patnáct let po skončení natáčení. Film se opírá o skutečný příběh. Guaspariová se dočkala podpory i od legendárních houslistů Isaaca Sterna a Itzhaka Perlmana, s nimiž a s dalšími si pak ona a její žáci zahráli na koncertě v Carnegie Hall, jímž film vrcholí, a to za účasti obou slavných virtuózů.

Vítězem letošních Oscarů se stal film Zelená kniha (2018) režiséra Petera Farrellyho, v němž hraje důležitou roli také hudba. Příběh podle skutečnosti, odehrávající se ve Spojených státech v šedesátých letech minulého století, vypráví o jižanském turné černého klavíristy Dona Shirleyho (Mahershala Ali) a jeho bílého řidiče Tonyho „Pyska“ Vallelongy (Viggo Mortensen). Ve filmu zní především jazzová, ale též klasická hudba. Některé skladby složil Kris Bowers, který byl také Aliho dublérem při hře na klavír. Leccos ale musel zvládnout i sám herec, aby působil věrohodně, a v tom ho trénoval právě Bowers. Ali získal za svůj výkon již druhého Oscara za vedlejší roli.

 

(dokončení příště)