Heřmanův Parsifal v Národním divadle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Od režiséra Heřmanovy fantazie bych čekala, že se pokusí přetlumočit Parsifalovo poselství moderním, od popisného balastu oproštěným inscenačním tvarem. Vždyť obraz společnosti, jež se vlastní vinou ocitla na pokraji zániku a svou naději upíná k příchodu čistého „blouda“, je až mrazivě aktuální. Tuto kvalitu ale inscenace utopila v pohádkové barvitosti Tisíce a jedné noci.
Ani po hudební stránce Parsifal nepřekročil hranice výjimečnosti. Orchestr Národního divadla pod vedením Johna Fioreho odvedl nadstandardní práci, nicméně poznamenanou i nepřesnými nástupy a hráčskými chybami (zvláště žestě zněly v náročnějších harmoniích nejistě).
Scházela mi i větší výrazová propracovanost, kromě pár koncentrovaných míst zněl orchestr se stále stejnou okázalostí, na druhé straně tam, kde měl gradovat, jako by se stále ještě šetřil. Z hostujících wagnerovských pěvců dostál pověsti evropské špičky jen Tomasz Konieczny jako Amfortas – nádherně znělý hlas ideálně propojil s hereckým prožitkem zoufalého krále.
Alfons Eberz je pro Parsifala handicapován zjevem, který sugeruje spíše prostého chasníka než čistého blouda, pěvecky roli (až na poněkud unavený závěr) zvládal se ctí, rozhodně však svým výkonem v Parsifalovi nepřesáhl dojem, který zanechal před lety jako Siegfried.
Zkušený wagnerovský pěvec Matthias Hölle zpíval Gurnemanze sice kultivovaným, leč už málo znělým hlasem.
Z domácích pěvců podala suverénní pěvecký výkon Eva Urbanová jako Kundry, kromě zářivých výšek obohatila svůj pěvecký projev i o drsně prozpívané hloubky a znělou střední polohu. K dokonalosti jí scházel větší prožitek a výrazové odlišení jejího chladně dramatického způsobu zpívání.
V roli čaroděje Klingsora zaujal talentovaný Svatopluk Sem krásným hlasem i schopností citově angažovaného pěvecko-hereckého výkonu. Ocenit nutno i dobře zpívající sbor Národního divadla a Pražský filharmonický sbor.
Parsifal jistě vzbudí, vzdor vysokému vstupnému, zájem domácích milovníků Wagnerova díla, kteří neměli možnost se s tímto titulem dosud potkat. V širším kontextu se ale jeví jen jako domácí splněný sen, který svou barvotiskovou podobou ani hudebními kvalitami do evropské interpretační historie Parsifala nijak zásadně nepřispěl.“

***

Parsifal v Národním, to je obřad, který nenudí
(MF Dnes-V.Drápelová)
„Po sto letech uvedla první česká scéna Wagnerovu mystickou operu. A výsledek stojí za to – jak zásluhou dirigenta Johna Fiora, tak inscenačního týmu

Třebaže má pěvecké slabiny, nová inscenace Wagnerova Parsifala v pražském Národním divadle se svou celkovou úrovní vymyká domácímu rybníku.
A co víc: hned dvojjedinou zásluhou hudebníků a inscenátorů. Americký dirigent John Fiore, muž s citem pro drama, pozvedl orchestr o celý výkonnostní stupeň. Zvuk, který se pod jeho rukama linul, působil velmi ukázněně, kultivovaně, zaujal šíří dynamických proměn, udržoval pozornost extatičností a nepřetržitým „tahem“. Krok držel i sbor posílený o členy Pražského filharmonického sboru.
Také oči byly neustále něčím přitahovány. Komplikované mystické dílo, jehož hudba jako by přicházela z kosmu, se paradoxně spíše vzpírá popisnému líčení. Realismus není blízký ani režiséru Jiřímu Heřmanovi. Došlo tedy k souznění – a Heřman vytvořil svou dosud nejlepší inscenaci.

Zpívající herec z Polska

Před diváky se odvíjel několikahodinový obřad, ani nenápaditě realistický, ani provokativně aktualizovaný, ale esteticky vybroušený, nepolevující v tempu, rozněcující fantazii, ale neztěžující orientaci. Obřad, v jehož středu je pískem zaplněná plocha s tajemnými symboly, pod nimiž si lze představit i vyzařování grálu. V tomto prostoru, symbolizujícím univerzalitu lidskosti a soucitu, se přirozeně prolínala symbolika různých světů. Zapadly do něj barevné burky čarodějových dívek, motivy japonské zahrady stejně jako závěrečný průhled do síně z da Vinciho Poslední večeře. Scéna, pohyb, svícení, vše společně „hrálo“, splývalo s hudbou a současně nechávalo prostor pro interprety.
Svou šanci využil především mladý polský basbarytonista Tomasz Konieczny, stojící na prahu mezinárodní kariéry wagnerovského pěvce. Pro vyjádření šíleného utrpení krále Amfortase umí využívat všechny „herecké“ možnosti svého hlasu, který má přirozenou průraznost a pružnost. Navíc dokáže ovládnout jeviště i svou osobností. Hlasový potenciál však naznačil i český barytonista Svatopluk Sem v roli čaroděje Klingsora a slovenský basista Ondrej Mráz jako Titurel.

Urbanová silou nešetří

Naproti tomu zpěv německého tenoristy Alfonse Eberze v roli Parsifala působil spíš tvrdě a postrádal větší ohebnost a měkkost. Basista Matthias Hölle patří k nejvýznamnějším pěvcům minulých desetiletí, ale třebaže part Gurnemanze stále dokáže noblesně podat, síla jako by začínala mizet.
Eva Urbanová nikdy silou nešetřila, a nešetří s ní ani jako Kundry. Hraje s úctyhodným nasazením, ale její zpěv, to je surová síla postrádající zvukovou plnost, zaoblenost a nyní už i přírodní barevnou krásu, a v hloubkách vyvolávající dojem umělého dunění. Prostě chybí hlasové kouzlo a vnitřní žár, jakým v celém rozsahu disponovaly Eva Randová, Waltraud Meierová a další pěvkyně, které tuto velkou roli zpívaly (a zpívají) ve světě.

Hodnocení 80 %“

***

Eva Urbanová triumfovala v Parsifalovi
(Lidové noviny-H.Havlíková)

„Do Národního divadla se vrátil Wagnerův Parsifal, který u nás prodělal podobně bludnou cestu jako jeho hrdina a uvádění naráželo na ideologické překážky. Ty už pominuly a dnes je hlavní potíží umělecká a ekonomická náročnost. Národnímu se ji tentokrát podařilo zdolat.

Čistým bloudem, který se po počátečním hledání své identity stane vykupitelem a strážcem svatého grálu Parsifalem, v němž jsou symbolikou obtížená témata propojena mystériem Velkého pátku, se Wagner zabýval dlouho předtím, než přistoupil ke kompozici svého bilančního „rozloučení se světem“. Vyšel z eposu středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbacha o Parzivalovi, který se od nevědomosti skrze soucit dopracuje k prozření. Premiéra se uskutečnila ve Wagnerově „posvátném“ Bayreuthu roku 1882. Kvůli Parsifalovi Wagnera zavrhl filozof Friedrich Nietzsche, který svému Mistrovi vyčítal návrat ke křesťanství. Ta výtka je ovšem nespravedlivá – Wagner sice používá křesťanskou symboliku, ale kam vlastně jeho hrdinové směřují (nebo se duchovně vyvíjejí), se nikdy jednoznačně nedozvíme. Jako Walhalla určitě nejsou nebesa v křesťanském smyslu, ani v Parsifalovi inspirace artušovskými legendami, svatým grálem a buddhismem nejsou ničím víc než motivy, kvůli kterým dnes fanoušci stojí fronty na nové díly Harryho Pottera nebo romány Dana Browna.

Orchestr Národního divadla opět ožil Nelze zpochybnit Wagnera jako geniálního hudebního skladatele, ale „vznešenost“ jeho ezoterních „slavností zasvěcení“ netřeba považovat za zjevenou pravdu. V jeho operách mají často větší roli autobiografická témata než tolik vzývané mudrování o smyslu života a vesmíru. Parsifala uvedly obě pražské opery hned 1. ledna 1914, kdy padla ochranná lhůta stanovená Wagnerem pro jeho uvádění mimo Bayreuth, což tenkrát nikomu nevadilo. Teprve mnohem později nešlo operu uvádět z různých ideologických důvodů.

Orchestr ND pod taktovkou Johna Fioreho opět ožil a vrátil se (i bez rekonkurzů) k výkonům, k nimž ho pozvedl nejen tento dirigent v Prstenu Nibelungově nebo Děvčeti ze Západu (podobně blahodárně zapůsobila osobnost formátu Jiřího Kouta nebo v případě SOP Jana Latham Koeniga). Bylo úlevné, že i v ND je možné bez interpretačních hrubek „podlehnout“ téměř pěti hodinám sofistikovaného přediva motivů. Vnořit se do hudby plynoucí, valící se, zklidněně spočívající i vášnivě burácející v bohaté plastičnosti zvuku i barevnosti „nekonečných“ ploch, které dávají zapomenout na čas a navozují až transový stav přechodu vědomí do jiných oblastí, kde realita ustupuje a otevírá průhledy do hlubin podvědomí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Parsifal (ND Praha)

[Total: 31    Average: 4.3/5]

Reakcí (15) “Heřmanův Parsifal v Národním divadle

  1. Jestliže se pan teatrolog Herman na premiéru Parsifala dostavil, musel se zcela jistě zamyslet nad svým neuvěřitelným výrokem, že jeviště Národního divadla svou velikostí není vhodné pro operu na rozdíl od jeviště SOP. Ačkoliv je jeviště SOP o pár cm širší, nikdy by na něm nebylo možné vytvořit takovou efektní prostorovou scénu využívající perspektivy do hloubky, kdy má divák dojem, že se dívá do dálky snad desítky km. Scéna Parsifala je úchvatná a krom cca 580 premiér provedených v minulosti dokazuje, že jeviště ND je i pro tak velkou operu jakou je Parsifal bezesporu vhodným prostorem.

  2. Pro anonyma z 22. března 2011 14:56 – pracuji a píši na PC každý den několik hodin. Občas se stane, že člověku "ulítne" ruka a problém tohoto fóra je, že nelze dělat korekce příspěvků. Takže jak jednou odkliknete, můžete již jenom s hrůzou hledět na Váš překlep. Jinak Parsifal byl od všech účinkujících naprosto struhující. Krásná scéna, režijně povedené, interpretačně (sólisté, orchestr a sbor) na velké profesionální úrovni. Gratuluji všem.

  3. Stejně nerozumím "vkusu" paní D. Srovnávat výkon paní E. Urbanové s výkonem paní W. Meier. Stačí si poslechnout záznam z youtube z Berlína. WM je skvělá představitelka svých rolí po herecké stránce, má je zažité a dovede se do nich vžít a ví o čem jsou. Ale dramatický hlas není. I když zpívá dramatický repertoár, včetně Wagnera (kromě Kundry třeba Isolde). Stačí si srovnat její výkon s výkonem paní W.Urmany, shodou okolností tá sama režie. Rozdíl je slyšet. Na to, že paní Urbanová zpívala Kundry poprvé, je podstatně dál, než WM, která zpívá Kundry podstatně déle.jm.

  4. Na Parsifalovi jsem byla,myslím,že užasní byli opravdu
    všichni účinkující.Scéna,kostýmy skvělé.Prostě jsem ocenila kladně
    celkový dojem z představení.Nejsem
    odbornice na operu,bud se mi dílo
    líbí,dokáži si sama pro sebe ohodnotit výkony pěvců….a doporučit operu svým známým.
    Píši kvuli pí Drapelové,její kritiky čtu pár let a je mi divné,že v žádné inscenaci neoceníla výkon pí Urbanové.Jsem přesvědčena,že ze strany pí Drápelové jde o absolutní averzi
    k umění pani Urbanové.A to by se dobrému kritikovi prostě stát němělo.Jde o nezvládnutí Vašich emocí paní Drápelová?

  5. ad předchozí: V. Drápelová není ani erudovaným kritikem, není ničím jiným, než bývalou redaktorkou Květů, která po Listopadu 89 přešla do Mladé Fronty (jako řadová redaktorka) a jako velmi průměrná řadová redaktorka kulturní rubriky se tam od té doby také projevuje (v poslední době je ta průměrnost podtržena ještě velkou nevyvážeností a prací za peníze pro agenturu přenosů Met v ČR). Svojí averzí k E. Urbanové se netají, stejně tak svojí histerickou nenávistí k opeře jako takové a domácí zvlášť. Takže v tomhle kontextu je jedno co paní Drápelová píše, neboť: a) nemá hudební vzdělání (to by tolik nevadilo), b) nemá srovnání a přehled, protože nenavštevuje jiná domácí divadla krom ND a občas SOP, zahraniční jen velmi, velmi sporadicky (to vadí trochu více), c) je v permanentní averzi vúči všemu domácímu (to už u novináře majícího v náplni práce informovat o domácí vážné hudbě a opeře vadí hodně). Takže nelze její výplody považovat v žádném případě za recenzce srovnatelné s Havlíkovou, ba ani Hrdinovou nebo Hermanem nebo Šimáčkem. Ostatně jak jinak vyniknete, než tím, že se budete vymezovat nebo budete za každou cenu jíná než ostatní, či budete vyzdvihoat stále jedno a pomíjet tvrdošíjně jiné…

    K panu Šlajerovi: Mnohokrát se mi stalo, že rychlostí psaní a potřebou psát co nejrychlei a ušetřit co možná nejvíce času jsem udělala překlep (a vypadalo to jako fatální hrubka), stalo a stává se to i jiným zde včetně vás. Prosím buďte tolerantní…

Napsat komentář