Hlasitost znamená testosteron. Co je to však za obraz muže?

Kontratenoristu Andrease Scholla je v současné době možno slyšet ve Frankfurtské opeře. V rozhovoru mluví o obvyklé rovnici „hlasitost = testosteron“, o otevřenosti vůči popu a také o problémech etablované staré hudby.

Mužnost se poměřuje dramatičností
(Frankfurter Rundschau – 22. února 2016 – Stefan Schickhaus)

 

Pane Scholle, ztělesňujete teď na jevišti Frankfurtské opery titulní roli Händelova Julia Caesara, svou parádní roli. Při premiéře v sezoně 2012/2013 zpíval Caesara baryton, při světové premiéře v Londýně 1724 kastrát – mezzosoprán. Co je autentičtější – lehký kontratenor nebo zvučný baryton? Kastráty už dnes k dispozici nemáme.

Naší představě mužnosti odpovídá spíš baryton. Podle mého názoru historicky korektnější, ale také rafinovanější a promyšlenější, je idea vysokého mužského hlasu. Řekl bych, že posluchače dnes fascinuje stejně jako tehdy, jestliže se takový mocipán jako Caesar neprojevuje silou. Vykresluje to jiný obraz muže, jiný obraz člověka. Dnes vidíme, že otázka, co je maskulinní a co femininní, je silně ovlivněná sociálním prostředím. Co charakterizuje pravého muže přece není vytesáno do kamene. Podepsal bych, co napsal Dominique Fernandez roku 1974 ve svém románu Porporino aneb Tajnosti neapolské, v němž vylíčil fiktivní setkání jakéhosi kastráta s Mozartem. Debatují o tom, proč chtějí lidé v rolích operních hrdinů slyšet kastráta. Proč takové překračování hranic? Fernandez říká: Zaprvé jsme lidé, rozdělení na muže a ženy. Mnoho vlastností je mužských, ale v průběhu času, nebo také od krajiny ke krajině, se jejich vnímání mění a připisují se tu tomu, tu opačnému pohlaví.  A pak si myslíme, že už s vlastnostmi těch druhých nemusíme mít nic společného. Tím však jednu součást lidského bytí vylučujeme a to vede k nešťastným situacím.

Příklad?

Například, že se pro muže nehodí plakat na veřejnosti. Nebo když se dva muži na pozdrav déle obejmou, tak jako to smějí dělat ženy. U mužů to hned vyvolává podezření, že jsou homosexuální. Vysoký mužský hlas zastupuje možnost prožít něco, co je lidské, ale nepřipisuje se to právě muži. V kastrátech, píše Fernandez, mohli lidé vnímat lidskost. Osvobozenou od konvencí. Považuju to za velmi hezkou myšlenku. Možná, že i dnes, když zpívá kontratenor, to hraje podobnou roli. V klasické hudbě – jinak než je tomu v popu – se maskulinita stále ještě definuje znělostí a dramatičností. Hlasitost znamená testosteron. Co je to však za obraz muže? Dokonce ve středověku museli muži také umět psát básně a ne jenom mávat mečem. V popu je zpěv falzetem už dávno sexy a současně mužný. V opeře, s výjimkou barokní, je to ještě jinak. Tam se stále považuje za něco zvláštního, když se role hrdiny obsadí zdánlivě nehrdinným hlasem.

Kontratenor Max Emanuel Cenčić, který zpíval ve Frankfurtu roku 2013 titulní roli Gluckova Ezia, šel ještě o něco dál a stěžoval si na časté diskriminující jednání operních divadel vůči vašemu cechu. Kontratenoři bývají často diskriminováni stejně jako zpěvačky a zpěváci z Koreje.

Když si vzpomeneme, jak musel v padesátých a šedesátých letech bojovat v opeře Alfred Deller, jsme už dnes přirozeně o notný kus dál. Ale i teď je ještě kontratenor v pěveckých kategoriích muší váha. Publikum miluje tak jako dřív hrdinného tenora, který vysokým C vládne nad celým orchestrem. Dokážu si představit, že se Max, který zpívá pravidelně velké kastrátové role, musí potýkat se značným konzervatismem. Já zpívám jen asi deset procent oper a z devadesáti procent koncerty, které mají jiné publikum. Pro abonentní publikum je pořád šokující, když muž zpívá v altové poloze. Protože jsem zpíval i pop, tak vím, že odmítání vysokého mužského hlasu publikem klasické hudby vždycky bylo výrazně větší. Je to sice už pár let, ale i za mnou přišel jednou po koncertě sponzor a ptal se mě, jestli vůbec můžu mít děti. Vypadá to jako humorné přehánění, ale vyjadřuje to obrovskou nejistotu při setkání s něčím neznámým. Schopnost plození, mužství, homosexualita, všecko se to plete dohromady.

Je tedy konzervativní publikum ten důvod, proč nezpíváte častěji operu? Nebo se necítíte dobře na velkých jevištích a ve světle reflektorů?

Ne, v tom jsem pragmatický. Když vystupuju v opeře, jsem na dlouhou dobu odloučený od rodiny. Nedávno jsem bydlel devět týdnů v pronajatém bytě v Kodani, kde jsem zpíval v Händelově Partenope. Něco takového bych nechtěl dělat často. Moje žena je klavíristka a cembalistka, máme malé děcko – i kratší koncertní cesty musíme dobře plánovat.

Jednou jste prohlásil, že postupně chcete nastudovat celou dvacítku oper, které Händel napsal pro kastráta Senesina. Podaří se vám to?

Ano, to jsem před několika lety řekl, ale nic z toho nebude. Už Caesar je pro mě na hraně, s tou spoustou koloratur, ale jsou také opery, které nepokládám za hudebně uspokojivé, když tak tóny jen běhají nahoru a dolů. Nemohu tím ani nic vyjádřit. Takové partie sedí mnohem lépe Cenčićovi nebo Francu Fagiolimu s jejich viruozními hlasy.

V osmdesátých letech se myslelo, že existuje stylové zařazení. Na jedné straně ostře konturovaní angličtí kontratenoři jako James Bowman nebo Paul Esswood, na druhé straně středoevropské měkké a kulaté altové hlasy jako René Jacobs nebo Jochen Kowalski. Mělo takové rozlišování vůbec smysl? A platí ještě?

Altus, altista, kontratenor, to označování je bezvýznamné. Takové školy existovaly, podporovalo je i to, že bylo málo učitelů, ale už to mizí. V Anglii se kontratenoři dlouho rekrutovali z ansámblového zpěvu, což znamená, že ideálem byl spíš homogenní než individuální zvuk. V současné době se dává přednost plnému zvuku, jak ho etabloval David Daniels. Pro operu je to dobré, pro písně, ale také pro Bacha, méně. Ale právě objem hlasu a hlasová kontrola, jak se teď nabízí v opeře – klobouk dolů! Rozhodně pozorujeme poslední dobou větší větvení a další vývoj kontratenorového oboru.

Když jste roku 1991 zpíval za řízení Philippa Herreweghe Bachovy Janovy pašije, nechodil Valer Sabadus, abychom jmenovali novou shootingstar, ještě ani do školy. Objevuje se hodně mladých a dobrých, ne?

Valer Sabadus je zpěvák, kterého mám moc rád. Velmi pěkný hlas. Zcela obecně musím říct: Nebezpečí, jakým jsou vystaveni mladí zpěváci s pevnými angažmá v divadlech, se začíná objevovat už i u kontratenorů, totiž že příliš brzy zpívají těžké role. Ptám se, jestli takový zpěvák, jemuž je málo přes dvacet, musí zpívat hrdinného Caesara. Jako když mladá sopranistka, která je celá šťastná, že se stala členkou souboru, musí zpívat všecko. Hodně kariér tak končí už po deseti letech. A od té doby, co se barokní opery hrají všude, dostávají i mladí kontratenoři těžké role. Vůbec to je se starou hudbou kříž: dlouho jsme bojovali, abychom byli uznáváni a neodstrkovali nás. Chtěli jsme do velkých koncertních síní a operních divadel, kde se provozuje ta „pravá“ hudba. Pořád jsme se cítili ukřivdění. A teď jsme se tam se starou hudbou, která je cosi jako alternativní scéna, totiž volnější a nekonvenční, dostali – a podléháme stejným tlakům a problémům. Stará hudba začíná stagnovat. Přáli jsme si, abychom patřili k běžnému hudebnímu provozu, a teď pociťujeme jeho negativní stránky.

V poslední době také dirigujete, například Bachovy kantáty. Předpokládám, že to není známka hlasové únavy. Ovšem každý nedokáže jako svého času Angličan Alfred Deller ovládat altovou polohu ještě v pětašedesáti letech.

Mám dobrého učitele a sám jsem ke svému hlasu hodně kritický. Dirigováním bych se neuživil. Chtěl bych dirigovat jen vokální hudbu, protože k té mě něco napadne, tam mohu tvořit nejen svůj vlastní part. Nebudu dirigovat celé opery nebo čistě instrumentální hudbu. V jednom rozhovoru jsem kdysi řekl, že bych rád dirigoval Janovy pašije. Před osmi lety jsem dostal nabídku Nadace Benjamina Brittena a Petera Pearse, abych řídil jeden studentský orchestr v rámci bachovského mistrovského kurzu. To byl experiment na chráněném území, s ochotnými hudebníky, kteří mě nenechali na holičkách. Mnozí dirigenti barokní hudby začínali také tak. Taktovací technika byla podivná, ale fungovalo to. Před dirigenty mám každopádně velkou úctu. Když zpěvák jako já poprvé diriguje, zjistí, že existuje ještě hodně jiných věcí než svrchní a spodní hlas. Že se také děje něco mezi tím. Dopřeju si dirigentský luxus jednou, dvakrát do roka. Zrovna tak projekty s hudebníky z pop žánru. Udržuje to svěžest. A zase se rád vrátím ke svému oboru.

Vašemu učiteli René Jacobsovi se vedlo podobně. Roku 1982 také zkusil dirigovat a dnes už pověsil zpěv na hřebík a stálé místo má u dirigentského pultu.

Zpíval jsem v jeho souboru na Schole Cantorum Basiliensis, když s dirigováním začínal. Byl napínavé ho pozorovat, zpívajícího dirigenta. Náš ředitel ve Schole cantorum vždycky říkal, že nechce vychovávat žádné „fachidioty“. Už tehdy považoval za správné, že jsem od svých sedmnácti dělal také elektronickou hudbu a pop. Přitom jsem měl strach, že mě tam kvůli tomu odmítnou. Pro mě je otevřenost důležitá. Teď jsem pro sebe zrovna objevil hudbu Arvo Pärta, je prostě úžasná. Nebo hudba středověku. Hledání nových koncertních forem, také multimediálních, o tom hodně přemýšlím. Prostě se něčeho odvážit, to je potřeba.

Vizitka:
Andreas Scholl (narozen 1967 v Kiedrichu v Porýní) patří od počátku devadesátých let k předním kontratenoristům. Za rozhodující moment jeho kariéry se považuje spoluúčinkování v nastudování Janových pašijí s Philippem Herreweghem před pětadvaceti lety. Od roku 1998 působí na mezinárodních jevištích. Kromě velkých partů Händela, Vivaldiho a Bacha obsahuje jeho repertoár například staroanglické písně, lidové písně a písně Oswalda von Wolkenstein.

Věnuje se také popmusic, což ho přivedlo ke spolupráci se skupinou Orlando (zakladatel Roland Kunz) a s izraelským popovým hudebníkem Idanem Raichelem. Od roku 2012 je Andreas Scholl ženatý s izraelskou klavíristkou a cembalistkou Tamar Halperin.

Ve Frankfurtské opeře zpívá Andreas Scholl v současné době titulní roli v obnoveném nastudování opery Georga Friedricha Händela Giulio Cesare in Egitto. Cleopatru zpívá Louise Alder, režii má Johannes Erath, hudební nastudování Erik Nielsen.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová