Honegger u přednosty stanice a Stokowski ve výtahu

  1. 1
  2. 2

Dagmar Šetlíková: No to je velice jednoduché. Já jsem byla vždycky kamarád filharmoniků. My si výborně rozuměli. Já jsem jim tak trošku jako máma řekla vždycky všecko úplně na rovinu. Takže když mě zlobili, tak jsem jim vynadala. Když byl někdo nepřesný, prostě jsem si to nedala líbit. Když ode mě chtěli hlouposti, tak jsem prostě řekla, že to dělat nebudu. Ale fakt je, že jsem vždycky byla první na nohou a poslední jsem šla spát. Protože to znamenalo zařizovat v hotelích nebo chodit k lékařům, neboť pochopitelně jsme jenom lidi. A tu jednoho začnou bolet zuby, druhému oteče ucho a to znamená, že jsem je za ručičku pěkně vedla k lékařům a tam musela všecko přetlumočit. Dneska už se filharmonici naučili hodně, angličtinu zejména, ale tehdy to tak ještě nebylo. Takže jsem s nimi musela všecky tyhle věci prodělávat. A oni ke mně měli pochopitelně velkou důvěru. Takže jsme si výborně rozuměli a nikdy nedošlo k žádnému nedorozumění.

Ivan Medek: Já jsem to viděl a vždycky jsem si říkal, že to je vlastně veliký kumšt dělat něco mezi kamarádem, mámou a naprosto nutnou autoritou, kterou člověk nesmí ztratit.

Dagmar Šetlíková: Nesmí, protože tím by propadl. K takové situaci nikdy nesmí dojít.

Ivan Medek: Ale vztah takového kamarádství a naprosto živého kontaktu, ten jsem mohl vidět za celou tu dobu, kdy vlastně více méně sedíme spolu ve Filharmonii, i ve vztahu vůči celebritám zahraničním. To nebyl jenom Stokowski. Jsou to sólisté. Lidé, kteří mají svoje všelijaké problémy a osobně jsou třeba těžko snesitelní. Byl nějaký takový těžko snesitelný kumštýř?

Dagmar Šetlíková: Byl. A to byl Benedetti-Michelangeli, který byl ze začátku velice protivný. Přišel, rozkazovacím způsobem řekl: „Kávu a hned!“ A vůbec si nenechal nic vymluvit. No a potom jsem mu jednou řekla, že tady je Ivan Moravec, který by mu rád předehrál a rád by slyšel jeho názor, protože by u něho chtěl študovat. A já si řekla, že se mnou vyrazí dveře se slovy: „Nikoho nechci slyšet, nezajímá mě.“ – Ale bylo to naopak, hned řekl: „Ano, to mě velice zajímá.“ Moravec k němu přišel, hrál mu a bylo z toho studium u něho. Najednou se ukázalo, že je jiný, než vypadal. Výhoda také byla, že jsem mluvila italsky. On nechtěl žádnou jinou řečí mluvit. Ačkoliv jsem přesvědčená, že řeči zná a mluví. Ale v Praze si dal do hlavy, že bude mluvit italsky a dost.

Arturo Benedetti Michelangeli (foto archiv)
Arturo Benedetti Michelangeli (foto archiv)

Ivan Medek: Snad bychom mohli toho zaujetí pro italštinu využít a připomenout si Michelangeliho koncert na Pražském jaru, to bylo 3. června v šedesátém roce, kdy hrál mimo jiné Galuppiho Sonátu C dur. Poslechněme si ji vcelku, abychom si připomněli, jak je možno hrát na pódiu tak, aby z toho byl dokonalý snímek.

(hudba: Baldassare Galuppi – Sonáta C dur)

(Pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat