Houslistka Lenka Torgersen: V Collegiu Marianu si plním své muzikantské sny

  1. 1
  2. 2

Moje role a náplň práce se liší podle typu projektu, u komorních koncertů se opravdu jedná o týmovou práci, kdy není potřeba uplatňovat jakoukoliv hierarchii a u orchestrálních projektů se někdy starám o přípravu hudebního materiálu, smyků a tak dále, vedu instrumentální složku a Jana například pracuje se sólisty a diriguje, nebo sama vystupuje v roli sólistky. V některých případech, jako např. u Scarlattiho Stabat Mater, které jsme posluchačům představili vloni na podzim, jsem vlastně skoro celý program vedla a nazkoušela já. Protože si s Janou dobře rozumíme a máme stejný hudební vkus, není problém se o vedení ansámblu podělit.

Jak vypadá taková běžná zkouška?
Průběh zkoušení se liší podle obsazení a repertoáru. U komorních projektů jde o týmovou spolupráci, důležitá je důkladná domácí příprava nás všech. U orchestrálních projektů často zkouší orchestr nejprve po skupinách, zejména u technicky náročných skladeb, u vokálních děl někdy zkouší zpěváci nejprve sami nebo s bassem continuem a postupně se sehráváme všichni dohromady. Většinou zkoušíme dvoufázově, dopoledne a odpoledne, u běžného programu zkoušíme 3 dny, u větších projektů – typu opera – samozřejmě mnohem déle.

Letní slavnosti staré hudby 2020, Lilium mezi trním: Jana Semerádová, Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád (foto Petra Hajská)

A umím si představit, že tomu všemu musí předcházet precizní domácí příprava… Kolik času denně věnujete houslím?
Dalo by se říci, že dnů, kdy na housle takzvaně ani nesáhnu, je opravdu málo. Aby člověk mohl vystupovat sólově, musí být technicky ve formě. Navíc sólový repertoár vyžaduje daleko delší přípravu, než například orchestrální part. Některé sólové programy cvičím i 3 měsíce, ruce se noty naučí rychle, ale abych si koncert mohla užít, musí se hudba usadit v hlavě a srdci. Ale protože se jedná právě o ty splněné hudební sny, je taková práce radost. Většinou cvičím přibližně 2-3 hodiny denně. Díky zkušenostem a malým dětem se člověk naučí pracovat rychle a efektivně.

Jeden z takových koncertů, při kterém jste byla výrazně umělecky exponovaná, dokonce přímo s názvem „L’Arte del Violino“ se – pro publikum tedy pouze jako přenos – odehrál nedávno (recenze se záznamem zde). Jak jste prožívala hraní pro lidi, ale bez lidí?
Byla to zajímavá zkušenost a z výsledku mám radost; myslím, že záznam se moc povedl. Já nejsem velký zastánce streamingu; myslím že to, co se emocionálně odehraje na živém koncertě, je nepřenosné a kontakt s publikem mi chybí. Ale při tomto projektu jsme měli opravdu šťastnou ruku při výběru prostoru (Rytířský sál Velkopřevorského paláce je krásný), měli jsme skvělého zvukaře Filipa Beneše a za kamerou výborného Tokpu Korlo.

Jak vůbec prožíváte tuto kultuře nepřející dobu?
Asi jako všichni. Ve finanční nejistotě, manžel je také hudebník na volné noze, frustrace z nekonzistentních vládních nařízení, souboj s online výukou dvou malých dětí. Ale zároveň prostor na cvičení, odpočinek, méně harcování po Evropě, čas na snění, co si zahrajeme, až to půjde. Asi nejvíc mě zklamal postoj vlády a velké části veřejnosti, který nás šmahem šoupnul do kategorie volnočasových zbytných aktivit. Z umělců, kteří úspěšně prezentovali českou kulturu ve světě, se ze dne na den staly pochybné existence, které by měly jít dělat něco pořádného.

Ano, to je smutné… Nicméně Collegium Marianum se na současnou situaci rušení koncertů snaží reagovat mimo jiné pořádáním takzvaných barokních salónů. Už si takový večer někdo objednal?
Barokní salóny jsou sice jakýmsi pokusem, novým nápadem, který vznikl v souvislosti s epidemií, ale rozhodně bychom ho nechtěli omezit jen na dobu covidovou. Jde vlastně o pokus navrátit se k tomu, jak komorní koncerty vypadaly v 18. století, navázat na tradici takzvaných Hauskonzerte. Koncerty, kdy do sálu přijde několik set až tisíc posluchačů, kteří v naprosté tichosti vyslechnou koncert a pak běží domů, je poměrně moderní a nová záležitost. My bychom chtěli nabídnout komorní koncerty v domácím nebo respektive soukromém prostoru, kdy se sejde skupina hudbymilovných přátel, rodina. Kdy publikum má úzký kontakt s hudebníky, je možno o hudbě mluvit, diskutovat, prožít nejen koncert, ale i ho společně „doprožít“ po jeho skončení.

Šalmaje pastýřů – Lenka Torgersen, Hana Fleková, Collegium Marianum – Barokní podvečery 28. 12. 2017 (zdroj Collegium Marianum / foto © Petra Hajská)

Příznivci a fanoušci Collegia Mariana si už i před covidem stěžovali na to, že naše koncerty jsou většinou v Praze a někteří se dostanou například jen na Letní slavnosti staré hudby. Zároveň nás chtěli podpořit v těžkých dobách epidemie. Proto máme už celou řadu poptávek po těchto salónních koncertech, které proběhnou, až to epidemiologická situace umožní.

Tak přeji mnoho úspěchů a děkuji za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.4 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments