Na hranici sluneční soustavy a enfants terribles

Hudební občasník jedné flétnistky
(21. listopadu 2016 v 18 a 21 hod., La Fabrika Praha)

V rámci osmého ročníku festivalu soudobé hudby Contempuls se v prostorech holešovické La Fabriky otevřela Contempuls Lab, „platforma, určená mladým souborům a projektům překračujícím hlavní dramaturgickou linii“. Ensemble Terrible, mladé komorní uskupení studentů a absolventů HAMU, nám pod taktovkou Marka Šedivého představilo dvě světové premiéry nadějných českých skladatelů, sirény a střihli si také něco s jedním fenomenálním fagotistou. A jestli byl Öpik-Oortův oblak opravdu „epik“, to se dozvíte na konci.

Jakub Rataj, absolvent HAMU ze třídy Hanuše Bartoně a momentálně aspirující doktorand, se ve svých kompozicích zabývá dechem, pohybem, pulzem… Tyto projevy lidského těla jsme mohli zaznamenat v jeho Culmination (2016), není to však tak jednoduché, jak to zní. Skladatel si uvědomuje a přemýšlí o tom, jak naše vnímání vnější skutečnosti ovlivňuje další vnitřní prožívání. Prvními filtry emoce či vjemu, vcházejícího dovnitř, jsou právě dech a pulz.

Jako hráčku na dechový nástroj mě tento pohled na věc nesmírně zaujal, protože se tím sama v denním životě zabývám a mám na tom spoustu práce. Dech je život a můžete jím ovlivnit spoustu věcí, to ale vyžaduje ohromnou koncentraci na uvolnění nebo alespoň pozorování a někdy si opravdu nejsem jistá, co z toho je těžší. Soustředění na Jakubovu skladbu však problematické nebylo, svým originálním hudebním jazykem a pomocí alternativních technik hry zejména na dechové nástroje vykreslil autor skvěle to, co tak dobře v našem těle známe. Nebo neznáme? Možná nás právě Culmination může podnítit k zajímavým myšlenkám a zjištěním, že takovým běžným člověčím projevům nevěnujeme pozornost. Bereme to jako samozřejmost. Autor zde použil například vrstvu alobalu, nataženou přes korpus saxofonu, vytvářející zvukové efekty, evokující přídechy, odfukování…? Nebo hraní do kovové nádoby, ozvěna? Tlukot srdce, údery jazykem, zrychlené kroky, bicí, pohyb, to vše vykulminovalo do konce, ticha, které nám řeklo, že to samozřejmé rozhodně není a jednou to prostě bude naposled.

Bent Sørensen je jedním z nejvýznamnějších dánských skladatelů současnosti. Jeho Sirenengesang (1994) zazněl na programu jako druhý. Drsná muzika tajemného severního moře, tak na mě působily někdy až drásavé souzvuky, táhnoucí se zejména od dechů, unisono hoboje a klarinetu, mlátících se ve své barvě jako vlny o skálu, osudovost zvonů a mé nepochopení, kdo se proboha něčím tak škaredým může nechat zlákat. Nemyslím tím teď samozřejmě samotnou produkci. Ale vlastně myslím, aktéři hráli přesně tak škaredě a drsně, jak si výraz kompozice zaslouží. Studeného kovového zvuku zde bylo dosaženo také partem klavíru, tvořícím místy s houslemi charakteristickou barvu, a vykřičeným čtvrttónům se dostalo jakési katarze ke konci, alespoň tak jsem to vnímala já.

Jan Ryant Dřízal, naše další skladatelská naděje, si pro svou kompozici Zlomené květiny (2016) zvolil jako inspiraci olejové malby Glenna Browna, zobrazující vadnutí kytice. Autor pozoroval tento proces z několika úhlů, což také naznačuje forma a výraz skladby. Můžu-li to tak nazvat, téma, jasně čitelné a pro mě samozřejmě výrazné v partu vysoké polohy basové flétny a dalších nástrojů, se se svými převleky a variacemi několikrát představilo a vykreslilo onen proces odkvétání a umírání. V různých barvách, méně či více vybledlejších, jsme si obrazy mohli představovat před sebou, což bylo asi i cílem skladatele. Hudební jazyk rozhodně nebyl prvoplánově dramatický, jak by téma nahazovalo, ale lyrika se zde mísila s naturalistickým nábojem zvuku malého souboru dvou smyčců, flétny a klavíru.

Že bude Pascal Gallois účinkovat na jednom podiu s čerstvě narozeným ansámblem, mi bylo už z principu velmi sympatické. Večer vyvrcholil jejich spoluprací na torsion: transparent variation (2001) Olgy Neuwirth, další význačné autorky rakouského původu. Francouzský fagotista předvedl svou bravurní hru v celé své šíři, včetně věčného dechu a pestré palety moderních technik hry. Autorka se zde inspirovala sochami konstruktivistického výtvarníka Nauma Gabo, což se promítlo do kompozice v podobě kontrastu hmoty a linie, zde v podobě ansámblu a sólisty. Umělcovo zaujetí pohybovým výrazem statického objektu se promítá například v delších tónech sólového nástroje, který je však rozvibrovaný témbrem mikrotónového trylku, a v jiných prvcích. Dalším zdrojem inspirace byly údajně prostory a holé zdi Liebeskindova Židovského muzea v Berlíně. Zde bylo kontrastní a zároveň dost trefné použití zvukových samplů (Martin Klusák a Jakub Rataj), jako ozvěna vzdáleného klezmeru. Místy výrazově dost výbojný part fagotu a dalších nástrojů zněl k těmto samplům jako hudba z jiného světa. Možná tím autorka chtěla také podtrhnout onu prázdnotu ne tak dávné doby, na kterou se nezapomíná a která představuje jakési varování a zároveň přijmutí faktu, že kontrasty nesčetných druhů zde budeme moci vnímat, dokud svět světem stojí.

Moc držím palce Markovi Šedivému, jeho enfants terribles a jejich spřízněným skladatelům. Mám takové tušení, že mají před sebou spoustu věcí, a doufám, že jejich nadšení neopadne. Možná to je opravdu jen můj subjektivní pocit a ostatní posluchači si z koncertu odnesli úplně jiné poselství, ale vidím ve své generaci mladých lidí, na kterou se často nadává, že jsou pořád tací, kteří o věcech přemýšlí. Koncepty jejich prací nejsou nahodilé a zpracovávaná témata jsou třeba i dlouhodoběji zkoumaná. Že jsou to témata na první pohled tak běžná, ale bohužel často přehlížená, je fakt, nicméně po světě chodí různí lidé a tak tomu bylo a bude. Vždy tu budeme ve společnosti více hloubajících, a v ještě intenzivnější přítomnosti těch méně hloubajících. V rámci světové rovnováhy, že. Co tím chci říct? Co člověk, to malý vesmír. A tím větším jsem se nechala pohltit v pozdní části večera.

Jexper Holmen prý svou tvorbu popisuje jako „komorní punk“. Nebo ji také připodobňuje k rozkrojení rajčete ostrým nožem. Když to zkoušíte tupým, rozprskne se vám, když použijete první možnost, dosáhnete čistého, v závěru nejjemnějšího řezu. To se mi zdá jako výstižná obhajoba stylu skladatele, známého svými drsnými až agresivními zvukovými či hlukovými prvky. V Oortově oblaku (2008) se částečně odráží jeho filozofie v partech dvou akordeonů, zde Frode Andersen a Frode Haltli, a soprán saxofonu, kterého se zhostil Torben Snekkestad. Ten vyluzoval takové (více)zvuky, že jsem si nebyla jistá, jestli někdo v sále nepřihazuje od synťáku. Myslím si, že se dost zapotil, byl do toho však senzačně ponořený. V kompozici jde o jedinou frázi s částečně aleatorickými prvky, trvající asi třičtvrtěhodinku. Za tu dobu se celkem nic moc nestane, a přece ano.

Výtvory podobného typu, pokud mají nějaké poselství, pro mě nejsou pomalu ubíhající takty nudy. Nutí mě zvýšit pozornost a vypnout hlavu. Prostě se do toho ponořit a letět skrz kusy ledu a kamení. Až zlověstné, zvolna plynoucí zahuštěné akordy v akordeonech jsou svou nekonkrétností a hustotou odrazem velkého Nic, ve kterém žijeme své velké příběhy a jsme přesvědčeni o jejich ohromné důležitosti. Kouzlo spočívá v tom, že to je i není pravda. Co je velké a co je malé? Máme na to vůbec nějaké měřítko? Vždyť hranice jsou nám neznámy. A teorie paralelních světů zdá se být velmi pravděpodobnou. Prý jsme vznikli z jednoho bodu v nicotě, ale nikdo netuší, jestli něco bylo, či nebylo před ní. Možná kdyby si poslechlo více lidí na zeměkouli něco jako Oort Cloud, začali by z toho zážitku žít opravdu naplno a smáli by se svému původnímu neochvějnému pocitu, jak jsou nepostradatelní. Jsou i nejsou. Záleží, z jak velké výšky se na to podíváte. Malý i velký osud se počítá a ve vesmíru se nic neztratí, jen mění formu. Vyjadřování těchto extrémů a paradoxů v hudbě je myslím jejím důležitým přínosem v současnosti. Více si uvědomujeme relativitu a občas v sobě probudíme skromnost, zvědavost a tvořivost. A to je fajn!