Hrdý Ostravan Jaromír Javůrek se hlásí k odkazu Leoše Janáčka

Ostrava postavila svůj kulturní život na Leoši Janáčkovi. A to přesto, že zde tento hudební velikán byl pouze proti své vůli, v nemocnici, kde zemřel na zápal plic. Není to protimluv?
Naopak! Řekněme, že je Ostrava Janáčkovi hodně dlužná. A proto mu to vrací. Máme tu Janáčkovu filharmonii Ostrava, Janáčkovu konzervatoř, Janáčkův komorní orchestr, Camerata Janáček, Janáčkův máj, Janáčkovy Hukvaldy. Ty dvě poslední aktivity jsme spojili do Mezinárodního festivalu Leoše Janáčka. Proč Janáčkovi nedat náplast na jeho trauma, které tu prožil, víme, že své ženě Zdence psal „je to tu jako v předpeklí“.

Od té doby se Ostrava hodně změnila, myslíte, že by se mu zde líbilo?
Od té doby, co zde Janáček umíral, se změnilo strašně moc. Z Ostravy se stalo moderní město 21. století a i když má ještě některé stále nevyřešené problémy, přesto je to pulsující město, jehož obyvatelé milují hudbu. Janáček by měl určitě radost ze zdejší filharmonie, která má dnes mezinárodní ohlas a staví právě na interpretaci Janáčkových skladeb, kdy dbá přesnosti interpretace Janáčkových zápisů. A určitě by byl rád, že mezinárodní festival nese tradici jeho skladeb a jeho filosofie, a staví na folklóru, který Janáček miloval. Takže Janáček a Ostrava patří bezesporu k sobě.

Jaký je váš osobní vztah k Janáčkovi?
Můj život s Janáčkem je název matiné, které jsem založil před pár léty v rámci festivalu. Prvním hostem byl Jiří Vejvoda, který vyprávěl o tom, jak se moderují velké zahraniční koncerty, druhým hostem byl Jiří Zahrádka, který se systematicky Janáčkem zabývá a který ví věci, které běžný posluchač nemůže znát. Letos jsem si dovolil nabídnout svůj vlastní vztah k Janáčkovi. Protože jsem se od dětství s Janáčkem potkával, nejprve na Lidové škole umění L. Janáčka ve Vítkovicích, pak na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, pokračoval jsem studiem dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a moje první angažmá bylo v Janáčkově filharmonii Ostrava. Poté následoval post ředitele Janáčkova máje o.p.s. – je jasné, že Janáček je můj osud. Vedl jsem i pěvecký sbor Bohuslava Martinů, se kterým jsem nastudoval například Janáčkovu Vlčí stopu, nebo Hradčanské písničky. Mám k Janáčkovi vlastní niterný vztah.

Jak vlastně vznikl festival Leoše Janáčka? To byla vaše myšlenka?
To ne, to já ještě nebyl na světě, když roku 1948, jako druhý festival v republice, hned po Pražském jaru, vznikl festival klasické hudby v Hukvaldech, pod názvem Janáčkovo hudební Lašsko. Plány byly velkolepé. Mělo zde stát Janáčkovo hudební letní divadlo v oboře, ale nakonec z toho sešlo. V roce 1950 dirigoval dr. Otakar Trhlík 8. září koncert, na kterém vedle Beethovenovy Osudové zazněla i Symfonie č.7 Erwina Schulhoffa, a kterým zahájil tehdejší festival Ostravský hudební máj. Oba festivaly šly během let svojí cestou, v roce 1976 se ostravský festival přejmenoval na Janáčkův máj, hudební festival socialistických zemí. Po zániku Janáčkova hudebního Lašska vznikl v roce 1993 v Hukvaldech festival Janáčkovy Hukvaldy. V roce 1990 se festival v Ostravě zbavil přídomku „festival socialistických zemí“ a stal se Mezinárodním hudebním festivalem Janáčkův máj. Oba festivaly se spojily před třemi léty a vznikl tak současný Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Byla to složitá cesta, ale myslím, že dosažený výsledek stojí za to.

A váš podíl na tom složitém vývoji se odvíjel jak?
Nastoupil jsem na podzim roku 1982 do Janáčkovy filharmonie jako sbormistr a od roku 1984 jsem se jako dramaturg filharmonie stal členem programové rady festivalu. Po roce 1990 jsem se stal ředitelem festivalu a jsem jím dosud. Letos je to třetí ročník, kdy jsou oba festivaly, v Ostravě a v Hukvaldech spojené. A má to až osudovou logiku, v Hukvaldech se Janáček narodil, v Ostravě zemřel, myslím, že si zaslouží, aby v obou místech zněla jeho hudba na jeho počest.

Co považujete za hlavní klad tohoto propojení?
Řekl bych, že možnost diferenciace programu, na Hukvaldy si můžeme dovolit zařadit i soubory jako je letos Hradišťan, program jako je Carmina Burana, nebo folklórní stopy v díle Leoše Janáčka. Můžeme tak oslovit daleko širší okruh návštěvníků a mohu říct, že Hukvaldy svým prostředím a géniem loci přitahují publikum, které je poněkud jiné, než jsou posluchači v Ostravě. Rád bych ještě dodal, že některé koncerty se konají i v jiných městech, jako je Frýdek-Místek, Ludgeřovice i jinde.

Co považujete za charakteristické pro oba festivaly, co je spojuje?
Je to především silné zastoupení vokálního umění, ať už sborového, či sólového a skladeb vokálně-instrumentálních. Během let zde vystoupila řada světových, evropských a českých pěveckých špiček, jako například Monserrat Caballé, Ferruccio Furlanetto, Petr Dvorský, Gabriela Beňačková, Barbara Handricks, Simone Estes, Eva Dřízgová, Veronika Rovná, Gustáv Beláček a mnoho dalších. Zaznívají zde pravidelně velká kantátová i oratorní díla. Tato linie je pro festival nepostradatelná. Obecně je festival místem pro setkávání světové, ostravské a české interpretační špičky. Jako ředitel i jako dramaturg se snažím, aby se tu za dobu pěti týdnů, po které se festival koná, zde potkalo to nejlepší, co lze slyšet. A protože jsme samozřejmě omezeni finančně oproti světovým festivalům, snažím se, aby festival byl zajímavý svojí dramaturgií, aby zde mohli posluchači slyšet díla, která mají vztah k místu a která se potkávají v časové ose. Snažím se, aby ty programy byly zajímavé a aby vždy přinesly návštěvníkům nejen estetickou hodnotu, ale i zajímavé poučení.

Prozradíte něco o plánech do budoucna?
Především je tu festivalové publikum, které je poučené a dost náročné. Kupodivu a k naší potěše postupně mládne a zaslouží si to nejlepší, byť musíme samozřejmě pracovat v mezích našeho rozpočtu. Je to publikum, které ví, že je nikdy nepodvedu a představím jim to nejlepší, co je možné. Takže když jim nabídnu umělce, které tu nikdo nezná, přijdou s důvěrou, že to bude dobré, když je to na festivalu. A ještě jeden ukazatel kvality tu, myslím, je. To, že se jako festivaloví prezidenti podepsali postupně Libor Pešek, Gabriela Beňačková, Zdeněk Mácal, to určitě znamená, že festival má dobrou úroveň, pod kterou nechci jít. Věřím, že se mi podaří i nadále udržet úroveň festivalu a tedy i důvěru festivalového publika. To je moje největší přání. A taky, aby už nás nepostihla v dalších létech žádná podobná pohroma, jako letos koronavirus a abychom mohli v klidu pracovat a abychom měli vděčné a spokojené publikum.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěšných festivalových ročníků!