Hrůzné vize a satirické komentáře E. A. Poea v Laterně magice

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nemusíme prozradit publiku vše, ale alespoň si strukturu naznačme. Temnou scénu rámují kóje připomínající vitríny v muzeu kuriozit, s otevřeně přiznaným prostorem za šálami – je na divákovi, aby na jeho existenci zapomněl a přistoupil na hru ve hře. Inscenaci otevírá deklamace ze záznamu, báseň parodující život jako divadlo, Červ dobyvatel. Zrodí se však muž spisovatel, jeho ženský odraz, nakonec tanečník a s ním i srdce, groteskně hmatatelné, ačkoli je neviditelné v kruté pantomimické hře. První část je nejtanečnější ve smyslu skutečného vyžití se v „dancy dance“ a těl, především mužských tanečníků – inscenace se pak překlopí nenápadně směrem k pohybovému a objektovému divadlu. Především na začátku si můžeme vychutnat taneční choreografii, ačkoli třeba do velké variace vlnících se rukou bych ještě malilinko střihla…

Nezapomenutelný je rej inkvizitorů, kteří se na scéně pohybují s děsivou lehkostí díky obuvi ovládané náklonem těžiště. Šikují se jako vojáci, nebo spíš svíčky ze slavného textu, v temnotě prostoru černé stíny s bílými náprsenkami, vpravdě výhružní. Choreografie by jistě mohla být pestřejší, ale naráží na omezení nerovného povrchu podlahy, škoda toho. Hudba vřeští vyzývavě, není ale tak brutálně expresivní, jako třeba ve Sternenhochovi, ačkoli dokáže zasáhnout až k hloubce nervů drásavými konkrétními zvuky nebo disharmonií smyčců. Někdy stačí předimenzovaný zvuk vrzajících veřejí, aby se divák v hledišti ošíval nepokojem s touhou utéci. Šik pochodujících vojáků ještě není záchranou, k oběti se sbíhají krysy… a kyvadlo padá. Zrádné srdce. Jeden z tanečníků se svíjí v křeči svědomí a velké oko pozoruje.

Laterna magika – Poe (V. Rak, A. Sadirov, M. Částková, Š. Klus, A. Sojka, P. Čermák, foto Vojtěch Brtnický)

Lyrická reminiscence tvoří předěl mezi hrůzou a humorem. Defilé nevěst a obraz přírody uniká rychle, tady možná až příliš rychle! Mikro a makro vesmíry se spojí, aby zrodily Anděla pitvornosti, vybraný dezert pro milovníky satiry. Části této humoristické povídky originálně přednáší Vladimír Javorský, vnášeje do ní ještě více pitvornosti než před lety režisér Josef Červinka, který ji nejen přeložil, ale také neopakovatelně namluvil do rozhlasu. Groteskní je nejen text, ale i gymnasticky laděná pohybová variace, v níž je vše, tak jako v povídce, doslova převráceno vzhůru nohama. Gejzír absurdity pokračuje reminiscencí Černého kocoura, ale neschyluje se k dalšímu hororu, ale k jiné satiře, opět spojením karnevalové logiky a těla, které se rádo vsázelo o hlavu. Ano, do důsledku vzato, nejširším možným významovým začleněním, které Poe jako inscenace nabízí je právě – karneval. Vždyť od začátku až do konce je v tom jevištním světe všechno převráceno, moc ztrácí sílu a vítězí ti nejvíc ponížení, země a vzduch si vyměňují role a nade vším zůstává rozšklebená maska démona, která říká: „Všechno je šílenství.“ Naši předkové věděli, že je lepší si dopřát v pravidelném čase orgie bláznovství než dojít k trvalému vyšinutí jeho potlačováním. Den, kdy je dovoleno vše, smývá hořkost křivd.

Nervy, ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený? Choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, neotupila.
(E. A. P.)

Ve scéně s Králem a jeho sluhou Skokanem propuká naplno také vizuální fantazie Evy Jiřikovské. Vypravila mocnáře a jeho ministry stejně deformovanými kostýmy, jako by se navenek ukazovala pokřivenost jejich duší. Leč je pravda, že se tady asi organicky smísily dva texty, takže těžko říci, kdy je tu pán Skokanův, a kdy Jeho Veličenstvo král Mor První z kasty majitelů pohřebních ústavů a jeho společnost posedlá obžerstvím… Nechybí groteska s obrácenou perspektivou kamery, takový laternomagický tríček v živém čase pro pobavení hostů. Tereza Marečková se mění v půvabnou Tripettu, která ovšem netančí, nýbrž hraje na housle. Hýřivé kostýmy maskovaných stolovníků jsou opět posunuty mimo realističnost originálu, a přece se drží základu. Pomstu nedokoná oheň, ale vítr… Ta povídka je urputně krutá od první do poslední řádky, zde však posunuta v komedii, v níž pak pokračují herci s neodolatelnou vložkou Jak napsat článek pro Blackwood (rok 1838 a stále tolik aktuální narážka na plané prvoplánové žvásty a vypočítavost těch, kteří chtějí stvořit bestseller, a nemají co říci).

Laterna magika – Poe (Vladimír Javorský, foto Vojtěch Brtnický)

Všichni už ale netrpělivě čekáme na masku Smrti, na rozsévače spravedlnosti, na báječný ples prince Prospera. Módní přehlídka dnes opravdu nahradila maškarní ples, však se na molu jen málokdy představuje taková móda, kterou by bylo možno nosit jinak než jako okázalou masku pro pět minut slávy. Ale scénická módní přehlídka je také nápadně statičtější než ples jako taneční událost, bylo tu zdá se něco za něco. Acherova hudba zůstává najednou osamocena tam, kde nabízí materiál k dynamickému víření. Což ale nic nemění na tom, jak si svůj výkon užívá sám princ, třetí vtělení Ondřeje Vinkláta, bezelstně soupeřící i se samotnou Smrtí, do jejíhož rudého kostýmy oblékla režisérka astenického herce.

Havran je přítomen jen skrze černé figurky a velká křídla v projekci. Nemohla jsem nevzpomenout Jiřího Srnce, ale ten kdysi svou inscenaci zakončil chvěním křídel bílých andělských, kdežto křídla havraní jsou temná a výhružná. Začátek i závěr inscenace je sevřen do stejného jednoduchého motivu, a přesto, že jsou hudební i výtvarná složka v mezidobí tolik opulentní, vynikají nakonec střízlivé kontury poklidného světa předminulého století. Ivan Acher, který se během večera „vyřádil“ v industriálu, barokní opeře, hard rocku, filmové grotesce i preparovaném pianu v princovských komnatách (které zní, mezi námi, dočista jako cembalo), se v posledních minutách rozmáchl do téměř filmové plochy a zakončuje smířlivou lyrikou. Ten celkový rozlet hudby v tolik témat a žánrů na jednu stranu ubírá sílu intenzitě zážitku, který nastolila první část se svou podprahovou temnotou. Ale udržet charakter děsu po celou dobu představení by bylo zřejmě posluchačsky neúnosné.

Laterna magika – Poe (foto Vojtěch Brtnický)

Je zřejmé, že v inscenaci se událo mnoho proměn během tvorby a že řada prostředků nabyla jiné podoby nebo od nich bylo upuštěno, což je přirozený tvůrčí proces, ale mírně matoucí, když se ponejprve spoléháme na předem publikované texty. Poe je inscenace v každém případě multižánrová, o poznání méně však multimediální, s technickými prostředky ve smyslu nových médií operuje úsporně. Velké efekty by ale byly zbytečné, neboť všechny složky jsou naplněny a přimíchávat multimédia jen proto, že se to očekává a aby to byla „ta pravá“ Laterna magika, není nutné.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments