Hrůzné vize a satirické komentáře E. A. Poea v Laterně magice

Druhá premiéra letošní sezony patřila v Laterně magice choreografce a režisérce Lence Vagnerové a hudebnímu skladateli a výtvarníkovi Ivanu Acherovi. Spolu s úzkým týmem spolupracovníků se ponořili do světa dobrodružných vizí a satirických komentářů klasika americké literatury 19. století Edgara Allana Poea. Do jak velkých hlubin lidská duše inscenace publikum zavádí a jaký kaleidoskop pocitů a myšlenek nabízí? Je vskutku sisyfovským úkolem vybrat z jeho díla obrazy, které by jej vystihly co nejkomplexněji, a přitom diváky nezahltily.

Některé inscenace žijí ještě v okamžiku premiéry, a tak je nejen výsadou, ale i praktickou pomocí moci tento vývoj sledovat po několik dní. Zásahy posledních úprav u Poea byly totiž značné a dosti zásadní! Zatímco po jedné z generálních zkoušek jsem v duchu drtila slova o lovecraftovských horách šílenství a nepochopitelném pastiši opájejícím se svou vlastní bezbřehostí, na první premiéře jsem už jen toužila po zápisníku, a na druhé se najednou inscenace vyloupla v čistotě a soudržnosti, v proporcích jasně oddělujících klíčové motivy a se sprškou elegických reminiscencí a drsného humoru navrch.

Vím, jak těžko se člověk vzdává jen samotného textu, zvláště pokouší-li se čas od času publikovat tiskem a je počastován neúprosným úkolem zredukovat rukopis o čtvrtinu, aniž by ztratil jedinou myšlenku. Takže zkrátit inscenaci o dobrou čtvrthodinu či dvacet minut a zhutnit zážitek tak, aby se stal intenzivním, ale nepodobal se pádu do Malströmu, je obdivuhodné sebezapření. Mimochodem o slavném to přírodním úkazu, stejně jako o amontilladském vínu, domě a rodu rozlomeném vedví, bledé Berenice, živě diskutující mumii, zlatém skarabeovi anebo o pozoruhodných událostech v ulici Morgue není v inscenaci ani zmínky, a věřím, že odolat lákadlu všech těch známých a ikonických motivů bylo také velikou zkouškou střízlivosti. Je znakem sebevědomého a zkušeného tvůrce, když dokáže potlačit vlastní fascinaci v zájmu díla a jeho účinu. Pokud se budou naše vnější názory na inscenaci nápadně a nepřirozeně lišit, odpověď hledejte právě v tvůrčím procesu, který trval nejen do poslední chvíle, ale dokonce ji i přesáhl.

Hle! Večer slavnosti
z posledních osiřelých let!
Andělé, plni lítosti,
na bílá křídla závoj slét,
v divadle s pláčem přihlížejí
dramatu nadějí i běd
a od orchestru v křeči vzlyká k ději
hudba sfér, obluzujíc svět.
(E. A. P.)

Inscenací a fantaskním světem E. A. Poea provádí publikum slovo, ne vždy jednoduchá a komfortně poslechová hudba a rovněž výstřední vizuální řešení variující od temnoty po ztřeštěnou bizarnost. Ve smyslu fyzické přítomnosti jsou pak průvodci tři: herci Vladimír Javorský a Tereza Marečková, mezi nimiž se postava spisovatele rozkládá rovnoměrně na mužský a ženský element, a tanečník-sólista Ondřej Vinklát, který na sebe bere podobu hrdiny několika základních příběhů. Devět dalších mužů a žen proplouvá po konkrétních i abstraktních liniích spletených z epizodek, motivů a obrazů. Zvrácených i (poe)tických.

Tvůrci vykládají Poeovo dílo a osobnost široce a vrstevnatě. Stálo by možná za průzkum, do jaké míry jsou si současní čtenáři vědomi autorského rozpětí tohoto génia a jak jej vnímají nejvíce. Jako zakladatele detektivního žánru, jako jednoho z prvních představitelů hororu, jako průkopníka moderní povídky, jako satirika – či snad i jako básníka? V některých jeho textech je absurdita a grotesknost jednoznačná, jiné jej bezpochyby řadí mezi plejádu humoristů, z nichž za oceánem je mu nejblíže Kanaďan Leacock a směrem k našemu kontinentu Saki (bůh suď, proč právě angloamerická literatura oplývá tou nejsušší satirou). V jiných rozpřádá pozoruhodné úvahy o démonech lidské duše, aby vzápětí navázal příběhem tak absurdním a neskutečným, že čtenář pochybuje o racionalitě předešlých úvah. Vzápětí narazí na lyrické verše, z jejichž něhy se mu zatají dech. Přitom všechnu slávu pro sebe shodou okolností a „vinou“ školství usurpoval Havran, na němž pedagogové rádi, podobně jako na Erbenově Vodníkovi nebo Blakeově Tygrovi demonstrují kouzlo onomatopoie, v angličtině onoho řezavého „r“, které se zahryzává při čtení originálu do mysli. Havran se stal Poevým symbolem podobným atributu světce, ovšem tu drsnou větu „nikdy více“ vyslovoval spisovatel častěji, a právě tak stálým předmětem jeho poetických textů je Eleonora/Lenora, k níž se vrátím ještě v epilogu, neboť není jen básnickým přeludem.

Avšak k věci – k inscenaci. Základními kameny libreta jsou tři povídky: Jáma a kyvadlo, která určuje ponurou a děsivou atmosféru první části (podotýkám však, že inscenace nemá přestávky a členění je intuitivní), absurdní Skokan, který propůjčuje druhé části atmosféru grotesky a přirozeně na sebe pak vrství motivy čtyř povídek humoristických, a nakonec Maska červené smrti, která je určující pro třetí část situovanou na maškarní ples, jenž se v naší hře mění v dekadentní módní přehlídku. Až na jedno místo vymizely do druhé premiéry všechny ostré předěly navozující dojem předčasného konce představení (závěr Skokana tak už nyní nevypadá jako mystifikace, ale jen jako schormovské popíchnutí divákovy zvědavosti, zdali už, anebo později).

Motivy, které jsou klíčem k vytvoření atmosféry celé inscenace, jsou taktéž tři: tep lidského srdce (nejen onoho Zrádného srdce mrtvého starce tlukoucího pod podlahou a ve svědomí vrahově, ale i toho, jež se nám metaforicky zastavuje v okamžicích hrůzy), kyvadlo jako hrozivá zbraň připomínající rameno těžební věže, a pak mechanismus časomíry odpočítávající život, odbíjející smrt, memento mori hodinového strojku. Jsou to spíš fasety jednoho jediného znaku, jenž svým rytmem uvádí v chod živé i neživé. Všechny tyto motivy již nyní vyvstávají jasně a srozumitelně, jako kostra vysvlečená z přespříliš objemné srsti.

Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širokým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé.
(E. A. P.)

Nemusíme prozradit publiku vše, ale alespoň si strukturu naznačme. Temnou scénu rámují kóje připomínající vitríny v muzeu kuriozit, s otevřeně přiznaným prostorem za šálami – je na divákovi, aby na jeho existenci zapomněl a přistoupil na hru ve hře. Inscenaci otevírá deklamace ze záznamu, báseň parodující život jako divadlo, Červ dobyvatel. Zrodí se však muž spisovatel, jeho ženský odraz, nakonec tanečník a s ním i srdce, groteskně hmatatelné, ačkoli je neviditelné v kruté pantomimické hře. První část je nejtanečnější ve smyslu skutečného vyžití se v „dancy dance“ a těl, především mužských tanečníků – inscenace se pak překlopí nenápadně směrem k pohybovému a objektovému divadlu. Především na začátku si můžeme vychutnat taneční choreografii, ačkoli třeba do velké variace vlnících se rukou bych ještě malilinko střihla…

Nezapomenutelný je rej inkvizitorů, kteří se na scéně pohybují s děsivou lehkostí díky obuvi ovládané náklonem těžiště. Šikují se jako vojáci, nebo spíš svíčky ze slavného textu, v temnotě prostoru černé stíny s bílými náprsenkami, vpravdě výhružní. Choreografie by jistě mohla být pestřejší, ale naráží na omezení nerovného povrchu podlahy, škoda toho. Hudba vřeští vyzývavě, není ale tak brutálně expresivní, jako třeba ve Sternenhochovi, ačkoli dokáže zasáhnout až k hloubce nervů drásavými konkrétními zvuky nebo disharmonií smyčců. Někdy stačí předimenzovaný zvuk vrzajících veřejí, aby se divák v hledišti ošíval nepokojem s touhou utéci. Šik pochodujících vojáků ještě není záchranou, k oběti se sbíhají krysy… a kyvadlo padá. Zrádné srdce. Jeden z tanečníků se svíjí v křeči svědomí a velké oko pozoruje.

Lyrická reminiscence tvoří předěl mezi hrůzou a humorem. Defilé nevěst a obraz přírody uniká rychle, tady možná až příliš rychle! Mikro a makro vesmíry se spojí, aby zrodily Anděla pitvornosti, vybraný dezert pro milovníky satiry. Části této humoristické povídky originálně přednáší Vladimír Javorský, vnášeje do ní ještě více pitvornosti než před lety režisér Josef Červinka, který ji nejen přeložil, ale také neopakovatelně namluvil do rozhlasu. Groteskní je nejen text, ale i gymnasticky laděná pohybová variace, v níž je vše, tak jako v povídce, doslova převráceno vzhůru nohama. Gejzír absurdity pokračuje reminiscencí Černého kocoura, ale neschyluje se k dalšímu hororu, ale k jiné satiře, opět spojením karnevalové logiky a těla, které se rádo vsázelo o hlavu. Ano, do důsledku vzato, nejširším možným významovým začleněním, které Poe jako inscenace nabízí je právě – karneval. Vždyť od začátku až do konce je v tom jevištním světe všechno převráceno, moc ztrácí sílu a vítězí ti nejvíc ponížení, země a vzduch si vyměňují role a nade vším zůstává rozšklebená maska démona, která říká: „Všechno je šílenství.“ Naši předkové věděli, že je lepší si dopřát v pravidelném čase orgie bláznovství než dojít k trvalému vyšinutí jeho potlačováním. Den, kdy je dovoleno vše, smývá hořkost křivd.

Nervy, ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený? Choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, neotupila.
(E. A. P.)

Ve scéně s Králem a jeho sluhou Skokanem propuká naplno také vizuální fantazie Evy Jiřikovské. Vypravila mocnáře a jeho ministry stejně deformovanými kostýmy, jako by se navenek ukazovala pokřivenost jejich duší. Leč je pravda, že se tady asi organicky smísily dva texty, takže těžko říci, kdy je tu pán Skokanův, a kdy Jeho Veličenstvo král Mor První z kasty majitelů pohřebních ústavů a jeho společnost posedlá obžerstvím… Nechybí groteska s obrácenou perspektivou kamery, takový laternomagický tríček v živém čase pro pobavení hostů. Tereza Marečková se mění v půvabnou Tripettu, která ovšem netančí, nýbrž hraje na housle. Hýřivé kostýmy maskovaných stolovníků jsou opět posunuty mimo realističnost originálu, a přece se drží základu. Pomstu nedokoná oheň, ale vítr… Ta povídka je urputně krutá od první do poslední řádky, zde však posunuta v komedii, v níž pak pokračují herci s neodolatelnou vložkou Jak napsat článek pro Blackwood (rok 1838 a stále tolik aktuální narážka na plané prvoplánové žvásty a vypočítavost těch, kteří chtějí stvořit bestseller, a nemají co říci).

Všichni už ale netrpělivě čekáme na masku Smrti, na rozsévače spravedlnosti, na báječný ples prince Prospera. Módní přehlídka dnes opravdu nahradila maškarní ples, však se na molu jen málokdy představuje taková móda, kterou by bylo možno nosit jinak než jako okázalou masku pro pět minut slávy. Ale scénická módní přehlídka je také nápadně statičtější než ples jako taneční událost, bylo tu zdá se něco za něco. Acherova hudba zůstává najednou osamocena tam, kde nabízí materiál k dynamickému víření. Což ale nic nemění na tom, jak si svůj výkon užívá sám princ, třetí vtělení Ondřeje Vinkláta, bezelstně soupeřící i se samotnou Smrtí, do jejíhož rudého kostýmy oblékla režisérka astenického herce.

Havran je přítomen jen skrze černé figurky a velká křídla v projekci. Nemohla jsem nevzpomenout Jiřího Srnce, ale ten kdysi svou inscenaci zakončil chvěním křídel bílých andělských, kdežto křídla havraní jsou temná a výhružná. Začátek i závěr inscenace je sevřen do stejného jednoduchého motivu, a přesto, že jsou hudební i výtvarná složka v mezidobí tolik opulentní, vynikají nakonec střízlivé kontury poklidného světa předminulého století. Ivan Acher, který se během večera „vyřádil“ v industriálu, barokní opeře, hard rocku, filmové grotesce i preparovaném pianu v princovských komnatách (které zní, mezi námi, dočista jako cembalo), se v posledních minutách rozmáchl do téměř filmové plochy a zakončuje smířlivou lyrikou. Ten celkový rozlet hudby v tolik témat a žánrů na jednu stranu ubírá sílu intenzitě zážitku, který nastolila první část se svou podprahovou temnotou. Ale udržet charakter děsu po celou dobu představení by bylo zřejmě posluchačsky neúnosné.

Je zřejmé, že v inscenaci se událo mnoho proměn během tvorby a že řada prostředků nabyla jiné podoby nebo od nich bylo upuštěno, což je přirozený tvůrčí proces, ale mírně matoucí, když se ponejprve spoléháme na předem publikované texty. Poe je inscenace v každém případě multižánrová, o poznání méně však multimediální, s technickými prostředky ve smyslu nových médií operuje úsporně. Velké efekty by ale byly zbytečné, neboť všechny složky jsou naplněny a přimíchávat multimédia jen proto, že se to očekává a aby to byla „ta pravá“ Laterna magika, není nutné.

Poetické kouzlo stojí na řeči a na hereckých kvalitách Vladimíra Javorského a Terezy Marečkové, jimž je rovnocenným protějškem Ondřej Vinklát, který má mnoho přirozených hereckých kvalit a dovede se na lusknutí prstu radovat i k smrti roztřást strachy. Drobná postava Terezy Marečkové ukrývá malebný hlas, silný a jasný ve zpěvu, relativně hluboký a melodický v řeči, která hladí a uklidňuje. Oba s Javorským ztělesňují Poea po svém jako dvě stránky jedné osobnosti, což jim nebrání v tom brát na sebe čas od času podobu jiných postav.

Komičnost a absurdita jsou v rukou výtvarnice, která zalidnila svět zahrnující sklepní žalář i hodovní síň pitoreskními postavami. Zapojeny jsou i projekce, zejména variace na oko a lupu, skrze něž je tak trochu přítomen i motiv detektivky. Projekce křídel je možná navíc, stejně jako svítící nápis, který je jediným náznakem vizuálního efektu historického předchůdce hologramu, o němž se psalo. Inscenaci jako takové to nevadí – ale některým lidem to vadit bude, protože výzkum nových technologických prostředků se ve skutečnosti nekoná. Největším experimentem je nakonec „bruslařský“ tanec, který je ale příliš limitován stavem jeviště Nové scény, což by se však nemělo na první scéně republiky dít. Kde jinde než zde by měl mít tvůrce podmínky k hledání nových prostředků?

A nakonec třetí vrstva, dusná atmosféra předčasného pohřbu, je dílem zejména Ivana Achera (který také přišel s objektem kyvadla jako ústřední částí scénografie). Poetika, komično a horor tvoří trojici v základech této inscenace, jež uzrála v karneval. Onen přízrak, předchůdce moderního hologramu, „duch“ na jevišti, který by mohl být uveden v život technologicky, je nakonec vlastně i přítomen, ale je neviditelný: jen jako podstata Poeových vizí a v metaforickém smyslu „duch“, čili esence jeho tvorby. Obávám se, že je to složité na postřeh a že není šťastné rozepisovat se o efektech, kterých nakonec nepoužijeme, divák by si snad raději přečetl nějakou literárně vědní analýzu, která by ho připravila na lukulské hody intertextuálních referencí, či vůbec studii o díle E. A. Poea.

… tak celou noc ležívám s bolestí
u krásné své mrtvé nevěsty…
(E. A. P.)

Po zevrubném rozboru dovolte ještě několik poznámek pod čarou. Kromě toho, že se bude nepochybně hojně diskutovat o tom, zda je v inscenaci málo či dostatek technologií, jde také o první oficiálně přiznanou koprodukci Laterny magiky mimo strukturu Národního divadla (Laterna se jako soubor už jednou spojila s Baletem ND, ale společný projekt předčasně pohřbil covid).

Všichni tanečníci, kteří se ve dvou večerech představili – Zuzana Herényiová/Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Alex Sadirov, Vojtěch Rak (za Laternu magiku), Monika Částková, Fanny Barrouquére, Patrik Čermák, Adam Sojka, Šimon Klus (za Lenka Vagnerová Company) mají na úspěchu velký podíl. Personálně by zřejmě domácí soubor nestačil na obsazení mužů. U tanečnic se jen domnívám, že choreografie není nakonec tak extrémně náročná, ani tak individualizovaná a postavená na charakterech, aby opravdu bylo nutné soubory spojovat. Tanečnice mají menší prostor než tanečníci, ve sborových pasážích je jasná snaha o dokonalou unifikaci, a ani jedni, ani druzí nejsou charakterově vykresleni do konkrétních rysů tak jako ústřední trojice. Na druhou stranu je ale dobře, že se z Poea nestalo druhé Panoptikum, což by se mohlo přihodit, kdyby měl každý z tanečníků svou vlastní definovanou postavu a pro ni individuální pohybový slovník. Takto se výrazně pracuje s hlavními charaktery ve prospěch čistoty a zřetelnosti.

Jedna věc je na inscenaci zvláštní, souvisí s nyní řečeným a není přímo do očí bijící – dominance maskulinity. Nejen v tom, že tanečníci mají o trochu větší prostor než tanečnice, ale kromě rozdělení titulní postavy na vnitřního muže a ženu, herce, tu není žádný element, žádný silný a zásadní protihráč mužské energii spojené tak pevně s hlavními motivy a ztělesněné Ondřejem Vinklátem. Ženský lyričtější element mohl arci padnout za oběť onomu velkému krácení v libretu. A Poe samozřejmě psal své prózy v první osobě, tedy z pozice autora muže, takže i inscenace ukazuje svět jeho očima, ale je trochu škoda, že se takto z motivů jaksi vytratil jeho vztah k ženám, i k romantickému citu, který v jeho díle není tak silně rozvinut jako horor a groteska, ale přeci jen přítomen je. Jen občas, ale s o to větší naléhavostí a bolestněji. Ženy jsou sice pro něj v těch nemálo textech objekty zbožňování či obav a nečiní z nich hrdinky, ale vyvažují temný rys tvorby. A nezpochybnitelně patřily i do jeho reálného života, ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že byl zaujat pouze literaturou a objevováním přízraků a démonů v člověku či satirickým komentováním společnosti.

Poeova matka zemřela mladá, ve čtyřiadvaceti letech, a její místo pomyslně nahradila sestra jeho otce Marie Clemmová, jíž věnoval sonet Matce. Zamiloval se do její mladičké dcery Virginie, která se stala předobrazem Eleonory či Lenory z jeho veršů a lyričtějších povídek (povídka Eleonora je vlastně jednou velkou metaforou dnů jejich zamilovanosti a vrchol Poeovy milostné prózy). Bylo jí pouhých třináct, jemu sedmadvacet let, když byli sezdáni. Onemocněla však tuberkulózou, jež byla bohužel běžnou vážnou chorobou té doby, a zemřela ve dvaadvaceti. Poe nesl její ztrátu těžce, do konce svého pravda krátkého života už nový vztah nenavázal. Pečeť smrti jeho lásky nesou například básně Ulalume a Anabelle Lee. Je nepochybné, komu je věnovaná báseň Jedné v ráji:

„Vším byla jsi mi, milá, / vším, po čem prahl jsem / – ostrovem v moři, milá / zřídlem i oltářem, / jejž plody s květy víla ověnčila / a kvetly v srdci mém. / Ach sne, pláls krátce tak! / Ach, naděje, vzlétla jsi výš, / leč mrak zastřel tvůj zrak! / Hlas z Budoucnosti volá, slyš: / „Dál! Dál!“ – nad minulostí však / (černá stráž!) duch můj klesá níž, / nehybný, němý, pouhý vrak!“

Mnoho veršů je adresováno snad ženám fiktivním: Heleně, Anně, Ireně, tajuplným M. L. S. a F., Eulálii… Verše plné obdivu a prostých vyznání, jež mohla být adresná, ale také jen plynout z touhy po napsání něčeho jemného a krásného, kterou v sobě má i sebecyničtější autor: „… na sladká slova, jež se naplnila / v andělském třpytu tvých zářivých očí – / ze všech, jež jsou ti vděčni – jejichž vděk / je jako zbožňování – ach, jen připomeň si / nejvěrnějšího, jenž tě nejvíc vzývá – / vzpomeň si, že psal tyto chabé řádky, / a když je psal, že chvěl se pomyšlením, / že jeho duch rozmlouvá s andělem.“

A jinde: „Má drahá! V moři hořkých běd, / jež na mou cestu doráží, / (smutnou! Že na ní nevykvet / jediný sirý růže květ) / radostí duši oblaží / sny o tobě, v nichž pozahléd / líbezného ráje svět.“

Snad se ani nechce věřit, že táž ruka, která tak živě dokázala popisovat vraždy a šílenství, zapisovala i tyto sloky. Možná by takové verše vyznívaly v sousedství dalších textů v inscenaci banálně plytce, jakkoli jsem přesvědčena o deklamačních schopnostech obou herců, kteří by se je vynasnažili zbavit veškerého patosu. Ale nebylo snad ani třeba slov, stačil by jeden lyrický duet, tanec s přeludem, tichá scéna věnovaná duši muže a ženy, která by přitom nikterak nemusela rozbít to předivo děsu a grotesknosti, ze kterého je vytvořena síť inscenace Poe, a přitom by více odhalila křehčí stránku spisovatelovy podstaty.

To, spolu s tím, jak tanečnost v průběhu inscenace ustupovala výpravě a jak je přeci jen někdy obrazově i významově zahlcující, jsou náměty k diskusi (a marketingové oddělení ND pak může ještě diskutovat o prodejnosti inscenace postavené na mluveném slově zahraničním návštěvníkům – jen bych se přimlouvala, aby srozumitelnosti bylo případně dosaženo jen vytištěním textů na programovou vložku, a ne odváděním pozornosti diváka skrze titulkovací zařízení). Vše nasvědčuje tomu, že je inscenace dosti proměnlivá a od reprízy k repríze se můžeme dočkat ještě dalších překvapení.

• 

• 

• 

Poe
Režie a choreografie: Lenka Vagnerová
Scéna: Eva Jiřikovská, Ivan Acher
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba, projekce, dramaturgie: Ivan Acher 
Světelný design: Michal Kříž
Zvukový design: Eva Hamouzová
Úprava textů: Lenka Vagnerová, Vladimír Javorský
Asistentka režie: Soňa Hájek Bartková

Účinkují:
Poe: Vladimír Javorský
Poe: Tereza Marečková 
Princ Prospero, Skokan, Odsouzený: Ondřej Vinklát
Dále účinkují: Zuzana Herényiová, Tereza Kučerová, Monika Částková, Fanny Barrouquére, Alexandr Sadirov, Vojtěch Rak, Patrik Čermák, Adam Sojka, Šimon Klus; univerzální alternace: Tamara Kšírová, Michal Kováč
Premiéry: 28. a 29. 4. 2022, Nová scéna Národního divadla

Zdroje autorčina literárního exhibicionismu:

POE, E. A.: Jáma kyvadlo, přel. Josef Schwarz, Praha: Odeon 1978, 436 s.
POE, E. A.: Zrádné srdce, přel. Bohumila Grögerová, Josef Hiršal, Vítězslav Nezval, Jiří Schwarz; doslov o životě a díle E. A. Poea Otakar Vočadlo, Praha: Naše vojsko 1959, 671 s.