Hrůzné vize a satirické komentáře E. A. Poea v Laterně magice

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Poetické kouzlo stojí na řeči a na hereckých kvalitách Vladimíra Javorského a Terezy Marečkové, jimž je rovnocenným protějškem Ondřej Vinklát, který má mnoho přirozených hereckých kvalit a dovede se na lusknutí prstu radovat i k smrti roztřást strachy. Drobná postava Terezy Marečkové ukrývá malebný hlas, silný a jasný ve zpěvu, relativně hluboký a melodický v řeči, která hladí a uklidňuje. Oba s Javorským ztělesňují Poea po svém jako dvě stránky jedné osobnosti, což jim nebrání v tom brát na sebe čas od času podobu jiných postav.

Laterna magika – Poe (Vladimír Javorský, foto Vojtěch Brtnický)

Komičnost a absurdita jsou v rukou výtvarnice, která zalidnila svět zahrnující sklepní žalář i hodovní síň pitoreskními postavami. Zapojeny jsou i projekce, zejména variace na oko a lupu, skrze něž je tak trochu přítomen i motiv detektivky. Projekce křídel je možná navíc, stejně jako svítící nápis, který je jediným náznakem vizuálního efektu historického předchůdce hologramu, o němž se psalo. Inscenaci jako takové to nevadí – ale některým lidem to vadit bude, protože výzkum nových technologických prostředků se ve skutečnosti nekoná. Největším experimentem je nakonec „bruslařský“ tanec, který je ale příliš limitován stavem jeviště Nové scény, což by se však nemělo na první scéně republiky dít. Kde jinde než zde by měl mít tvůrce podmínky k hledání nových prostředků?

A nakonec třetí vrstva, dusná atmosféra předčasného pohřbu, je dílem zejména Ivana Achera (který také přišel s objektem kyvadla jako ústřední částí scénografie). Poetika, komično a horor tvoří trojici v základech této inscenace, jež uzrála v karneval. Onen přízrak, předchůdce moderního hologramu, „duch“ na jevišti, který by mohl být uveden v život technologicky, je nakonec vlastně i přítomen, ale je neviditelný: jen jako podstata Poeových vizí a v metaforickém smyslu „duch“, čili esence jeho tvorby. Obávám se, že je to složité na postřeh a že není šťastné rozepisovat se o efektech, kterých nakonec nepoužijeme, divák by si snad raději přečetl nějakou literárně vědní analýzu, která by ho připravila na lukulské hody intertextuálních referencí, či vůbec studii o díle E. A. Poea.

Laterna magika – Poe (Zuzana Herényiová, foto Vojtěch Brtnický)

… tak celou noc ležívám s bolestí
u krásné své mrtvé nevěsty…
(E. A. P.)

Po zevrubném rozboru dovolte ještě několik poznámek pod čarou. Kromě toho, že se bude nepochybně hojně diskutovat o tom, zda je v inscenaci málo či dostatek technologií, jde také o první oficiálně přiznanou koprodukci Laterny magiky mimo strukturu Národního divadla (Laterna se jako soubor už jednou spojila s Baletem ND, ale společný projekt předčasně pohřbil covid).

Všichni tanečníci, kteří se ve dvou večerech představili – Zuzana Herényiová/Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Alex Sadirov, Vojtěch Rak (za Laternu magiku), Monika Částková, Fanny Barrouquére, Patrik Čermák, Adam Sojka, Šimon Klus (za Lenka Vagnerová Company) mají na úspěchu velký podíl. Personálně by zřejmě domácí soubor nestačil na obsazení mužů. U tanečnic se jen domnívám, že choreografie není nakonec tak extrémně náročná, ani tak individualizovaná a postavená na charakterech, aby opravdu bylo nutné soubory spojovat. Tanečnice mají menší prostor než tanečníci, ve sborových pasážích je jasná snaha o dokonalou unifikaci, a ani jedni, ani druzí nejsou charakterově vykresleni do konkrétních rysů tak jako ústřední trojice. Na druhou stranu je ale dobře, že se z Poea nestalo druhé Panoptikum, což by se mohlo přihodit, kdyby měl každý z tanečníků svou vlastní definovanou postavu a pro ni individuální pohybový slovník. Takto se výrazně pracuje s hlavními charaktery ve prospěch čistoty a zřetelnosti.

Laterna magika – Poe (Šimon Klus, foto Vojtěch Brtnický)

Jedna věc je na inscenaci zvláštní, souvisí s nyní řečeným a není přímo do očí bijící – dominance maskulinity. Nejen v tom, že tanečníci mají o trochu větší prostor než tanečnice, ale kromě rozdělení titulní postavy na vnitřního muže a ženu, herce, tu není žádný element, žádný silný a zásadní protihráč mužské energii spojené tak pevně s hlavními motivy a ztělesněné Ondřejem Vinklátem. Ženský lyričtější element mohl arci padnout za oběť onomu velkému krácení v libretu. A Poe samozřejmě psal své prózy v první osobě, tedy z pozice autora muže, takže i inscenace ukazuje svět jeho očima, ale je trochu škoda, že se takto z motivů jaksi vytratil jeho vztah k ženám, i k romantickému citu, který v jeho díle není tak silně rozvinut jako horor a groteska, ale přeci jen přítomen je. Jen občas, ale s o to větší naléhavostí a bolestněji. Ženy jsou sice pro něj v těch nemálo textech objekty zbožňování či obav a nečiní z nich hrdinky, ale vyvažují temný rys tvorby. A nezpochybnitelně patřily i do jeho reálného života, ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že byl zaujat pouze literaturou a objevováním přízraků a démonů v člověku či satirickým komentováním společnosti.

Poeova matka zemřela mladá, ve čtyřiadvaceti letech, a její místo pomyslně nahradila sestra jeho otce Marie Clemmová, jíž věnoval sonet Matce. Zamiloval se do její mladičké dcery Virginie, která se stala předobrazem Eleonory či Lenory z jeho veršů a lyričtějších povídek (povídka Eleonora je vlastně jednou velkou metaforou dnů jejich zamilovanosti a vrchol Poeovy milostné prózy). Bylo jí pouhých třináct, jemu sedmadvacet let, když byli sezdáni. Onemocněla však tuberkulózou, jež byla bohužel běžnou vážnou chorobou té doby, a zemřela ve dvaadvaceti. Poe nesl její ztrátu těžce, do konce svého pravda krátkého života už nový vztah nenavázal. Pečeť smrti jeho lásky nesou například básně Ulalume a Anabelle Lee. Je nepochybné, komu je věnovaná báseň Jedné v ráji:

„Vším byla jsi mi, milá, / vším, po čem prahl jsem / – ostrovem v moři, milá / zřídlem i oltářem, / jejž plody s květy víla ověnčila / a kvetly v srdci mém. / Ach sne, pláls krátce tak! / Ach, naděje, vzlétla jsi výš, / leč mrak zastřel tvůj zrak! / Hlas z Budoucnosti volá, slyš: / „Dál! Dál!“ – nad minulostí však / (černá stráž!) duch můj klesá níž, / nehybný, němý, pouhý vrak!“

Laterna magika – Poe (Tereza Marečková, foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments