Hudba působí na to lepší v nás, říká kytarista a skladatel Štěpán Rak

Štěpán Rak je český kytarista, hudební skladatel a profesor pražské Akademie múzických umění. V roce 1982 se stal prvním pedagogem AMU, který se zde věnoval kytarové hře, a v roce 2000 byl jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary v České republice. Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od Mexika po Nový Zéland, a působil i jako člen odborných porot na různých mezinárodních hudebních soutěžích. V našem rozhovoru jsme mluvili o jeho skladatelském procesu, o tom, co mají společného výtvarné a hudební umění, o jeho plánech po konci pandemie a mnoha dalších tématech.
Štěpán Rak (foto Lenka Jarošová)
Štěpán Rak (foto Lenka Jarošová)

Štěpáne, sedíme u stolku s hromádkou tvých cédéček – máš spočítáno, kolik jsi jich natočil?
Mám-li být upřímný, nevím, odhadem kolem pětadvaceti. U nás, v cizině, k tomu několik DVD, a v posledních letech nutno připočíst i youtube a podobné platformy. Zatím poslední CD je Domov můj, točili jsme live na třech poutních místech – v Žamberku, Neratově a Dolní Hedči – víceméně bez jediného střihu. Jedné paní tam spadla berle – i to tam je. 

Koncipuješ své nahrávky bilančně nebo příběhově?
Ke každé nahrávce musel dozrát čas. Neumím si představit, že bych ji vařil jen tak z vody. Vždycky jsem byl zamilovaný do toho, co jsem točil, a je to dáno i tím, že se – hlavně v poslední době – soustřeďuji výhradně na vlastní tvorbu a vlastní úpravy. Vracím se tím ke svým pradávným předchůdcům – Sorům, Giulianiům, Tárregům – všichni byli kytaristé-skladatelé. V té době neexistovalo být jenom interpretem cizích skladeb. Ano, hráli je třeba v podobě variací, ale prezentovali své umění tak, jak nejlépe uměli a jak jim to bylo nejvlastnější. Psali si pro sebe tak, jak to cítili, jak to potřebovali anebo – samozřejmě – na objednávku. Ani to ale neznamená, že to bylo špatné. I já jsem napsal spoustu skladeb na objednávku.

Jaký je rozdíl mezi tvorbou z niterné touhy a na objednávku?
Zakázka znamená omezení a já to tak mám do jisté míry raději, protože mi to paradoxně dává svobodu. Omezení ti poskytne rámec, který můžeš svobodně naplnit svým uměním. Proto máme obrazy v rámu. Původní profesí jsem výtvarník a teď hodně fotografuji, hlavně přírodu. A neustále se mi potvrzuje, že krása je v detailu. Zaregistrujeme ho, ale nevíme o tom – zdá se nám krásná celá krajina. Vyfotíme si to širokoúhlým objektivem nebo rybím okem – aby se tam vešlo všechno – a ten motiv tam ani nenajdeme. Mnohem lepší je vzít si teleobjektiv a zaměřit se na detail. I tak se člověku vybaví krajinný celek, který ho upoutal. Fotografii, která mi prošla celým světem – od Skanöru ve Švédsku, jsou na ní ovečky a divotvorné mraky a záře – jsem vycvaknul ze zadního sedadla v autě. Ale na záběru je i kus silnice, víc mraků, nějaké domy a kdybych z toho neudělal výřez, byl by to zmatek a o ničem by to nevypovídalo.

Fotografie Štěpána Raka ze Skanöru (foto Štěpán Rak)
Fotografie Štěpána Raka ze Skanöru (foto Štěpán Rak)

Převeď to, prosím, na hudbu.
Když dostanu zakázku – třeba abych napsal fanfáru nebo písničku na to či ono téma, nebo sérii pěti skladeb pro čtyři kytary nebo dětskou skladbu, cokoliv – limituje mě to, dává mi to rám, do kterého mohu vložit detaily – a tam se osvobozuji. Zatímco vezmu-li do ruky kytaru a improvizuji, nevím, kdy skončit. Začnu jednoduchou písničkou, ta se mi rozroste na variace, naváže fugato nebo tříhlasá polyfonie a vyústí to do nějakého rasgueada, tremola a tak podobně a nabubří to, vzedme se to k vrcholu, odkud to jako skladatel samozřejmě ukočíruji k závěru… Zatímco zakázka mě drží na uzdě. A nemusí to být jen obchodní záležitost. Může po mně chtít skladbu třeba kamarád a otevřít tím dveře k něčemu, co by si člověk ani nedokázal představit.

Jako například?
Příkladem by mohla být skladba Vzpomínka na Prahu. Jednak odstartovala celoživotní spolupráci s Alfredem Strejčkem (původně je to skladba pro hlas a kytaru na báseň Vítězslava Nezvala Sloky o Praze). A pak ji do svého repertoáru převzali Lenka Filipová a Vladimír Mikulka, který mě, dá se říci, vyvezl do světa. Vzpomínku na Prahu se naučil už jako konzervatorista, hrál ji i na mezinárodní kytarové soutěži v Paříži, kterou tenkrát jako nejmladší účastník vyhrál, a když potom vyjel na své veliké světové turné, všude ji hrál. A zamilovali si ji posluchači na Novém Zélandu, v Austrálii, ve Finsku. Díky ní mě pozvali do Finska, kde jsem strávil pět let. Díky ní jsem se dostal například i do Austrálie a na Nový Zéland.

To je nádherný příběh – pověz nám ho.
Na Vladimírově koncertu slyšeli Vzpomínku na Prahu manželé Jacksonovi – ona houslistka, on kytarista – a napsali mi dopis, v němž mě požádali, zda bych jim ji neupravil pro jejich duo. Takže zase omezení – housle a kytara, bez textu, a maximálně tři minuty, aby se jim to ještě vešlo na nahrávku, kterou tenkrát zrovna sestavovali. Vyhověl jsem jim a oni to pak hráli na všech koncertech na Novém Zélandu a mělo to takový ohlas, že zorganizovali sbírku mezi svými fanoušky a studenty a jejich rodiči, vybrali peníze na mou cestu, pozvali mě na Nový Zéland a vybavili mi tam obrovské turné. 

Na Nový Zéland ses vypravil celkem čtyřikrát. Jak to bylo s Austrálií?
Tam jsem byl šestkrát a podařily se tam další neuvěřitelné věci. Opět v tom sehrála roli Vzpomínka na Prahu. Zatelefonovala mi paní, představila se jako Gloria Svoboda, řekla mi, že její syn Pavlík hraje na kytaru a líbí se mu moje skladby, zejména Vzpomínka na Prahu, a zeptala se mě, jestli bych ho mohl učit. Podle přízvuku jsem soudil, že je z Moravy, řekl jsem jí, samozřejmě, ať si kluk zařídí všechny potřebné administrativní náležitosti a přijede, rád se ho ujmu. A zeptal jsem se jí, odkud je. Z Brisbane. Já: jak, z Brisbane? A ona: jsem Australanka. Já: jak to, že mluvíte tak dokonale česky? Bylo to tak, že se provdala za českého violoncellistu Jiřího Svobodu a česky se naučila od něho. Úžasné.

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

Paul tedy přijel, dva roky tu studoval, byl nesmírně talentovaný a měl kytaru, z níž jsem byl úplně na větvi – kytaru Greg Smallman, podle mnohých nejlepší kytaru světa, hraje na ni i letošní (dubnový) oslavenec, největší kytarista dnešní doby John Williams. A stejně jako Paul do Vzpomínky na Prahu jsem se já zbláznil do té kytary. A řekl jsem si, tuhle kytaru prostě musím mít! A Paul na to, že sice fajn, ale jednak je nepředstavitelně drahá, a kromě toho se na ni čeká deset, jedenáct let. A navíc Greg je blázen – v dobrém slova smyslu – žije kdesi v buši, nedostupný, musíte se za ním přes spáleniště a krvavé řeky trmácet čtyřkolkou a pak ještě kus přes hady a štíry pěšky a není jisté, že na vás nevezme pušku, prostě je to šílenec a získat tu kytaru není jen tak.

Musím teď udělat malou odbočku a vzpomenout na svého zlatého pana profesora Štěpána Urbana, který mě kromě hry na kytaru a kompozice na konzervatoři učil i životu a věcem mezi nebem a zemí. A říkal mi: když do něčeho vložíš své srdce a nebudeš tlačit na pilu, prostě se nadechneš a s tím dechem a s tou láskou si vyprojektuješ své přání, svůj sen, a odešleš ho, tak oni ti ho tam splní. A mně se to mockrát v životě potvrdilo. Všech čtyřiasedmdesát zemí, které jsem za svůj život navštívil, jsem si vypřál. A s Austrálii to bylo tak, že Gloria – opět díky Vzpomínce na Prahu – zorganizovala akci, sehnala peníze a pozvali mě do Austrálie.

Že kytaru od Grega Smallmana máš, víme. Musel jsi pro ni do buše?
V Austrálii jsem měl velké turné, pomáhala mi spousta lidí a na můj poslední koncert přivedla Gloria paní Terry Pekárek. Pan Rudolf Pekárek byl zakladatelem FOKu. Za okupace byl internován v koncentračním táboře, po únoru 1948 emigroval. Když jsem se poznal s paní Pekárek, byla vdova, bylo jí kolem devadesáti, ale vypadala jako šedesátnice, nádherná ženská. Na koncertě jsem končil Vzpomínkou na Prahu a paní Pekárek mi v slzách řekla – slyším to jako dnes – „pane Raku, vy jste mě dostal zpátky do té mé milované zemičky. Když jsem se vrátit mohla, tak jsem nesměla, a když teď smím, tak už zase nemůžu. Ale vy jste mi tohle všechno vrátil. Já nemám nikoho, tak jsem se teď, po té vaší Praze rozhodla, že vám koupím kytaru, jakou si přejete.“ Já: „to nejde, to není možné.“ Ona: „když si nevyberete, vyberu vám já sama, ale ta se vám nemusí zrovna líbit.“ Po šedesáti letech mluvila česky tak jako my teď spolu! A že si to mám rozmyslet.

Samozřejmě jsem věděl – Greg Smallman! Ale za tři dny jsem měl odjíždět. Gloria řekla, počkej, zítra má na Zlatém pobřeží, to je kousek odtud, koncert John Williams, co kdybychom tam zajeli? Bylo vyprodáno, ale dostali jsme se tam a já jsem vyhledal Johnova manažera a požádal jsem ho, jestli bych se mohl s Johnem po koncertě vidět. Těžko, přetěžko, je nastydlý, necítí se dobře a po koncertě chce hned odejít. Okay, myslel jsem si, asi to tak má být. O pauze za mou manažer přiběhl a prý že když John slyšel, že tu jsem, chce se se mnou potkat. Znali jsme se, ale do té doby jsme se osobně nesetkali. Zašel jsem za ním, vzal jsem do ruky jeho kytaru a řekl jsem mu, Johne, já už ti ji nevrátím. On na to, že to tak úplně dobře nepůjde, ale! – zítra do Brisbane přijede Greg. A přiveze dvě kytary a já si vyberu. Jen se zeptal, jestli na to mám peníze. Den předtím mi paní Pekárek řekla, že mi ji koupí. Takže ano, mám.

Štěpán Rak (foto Petr Horník)

Greg měl přijet k paní Isoldě Schaupp, kytaristce, která měla doma – a jistě stále má – spoustu kytar, Hausera, Fischera, Ramíreze, prostě ty nej nej značky světa. A začal strašlivý monzun. Isolde říkala, že ona sama něco takového nezažila. Jako když zvrhneš necky. A do toho přijel Greg na dvůr a ten kousek do domu byl nepřekonatelný. Isolde tam měla žebřík, na žebřík dala nějaké hadry, opřela ho o střechu auta, vznikl tunel a Greg s těmi dvěma kytarami prošel. Já jsem mezitím zkoušel všechny Isoldiny kytary, ale v burácení monzunu nebylo nic slyšet. A v momentě, kdy Greg rozbalil kytaru a já ji vzal do ruky a zahrál jsem, ta kytara zněla. A zněly obě. A já jsem věděl, že tímhle jsou úplně jiné než všechny ostatní. Greg se musel vrátit a já jsem se musel rozhodnout. Vybral jsem si tu, kterou mám doteď, v současné době je to asi jedna z nejlepších kytar světa. A to se stalo během tří dnů. Duchovní síly fungují úžasně.

Nejspíš svá přání neumíme správně vysílat.
Pan profesor Urban říkal, víš, oni se ti andělíčci nudí, šmejdí kolem nás a čekají, co si budeme přát, jsou tu proto, aby nám přání plnili, a mají radost z každého našeho splněného přání. Jenže my buď chceme, vyžadujeme, rozkazujeme, anebo se bojíme, říkáme, toho nemůžu nikdy dosáhnout, na to si netroufnu, tolik já nikdy nevydělám. Nikdy neříkej nikdy. Když jsem se vracel z těch mnoha zemí, snažil jsem se motivovat lidi, aby se podívali do Austrálie nebo na Nový Zéland, a reakce byla, pcha, ty ses zbláznil, na to v životě nebudu mít, tam se nikdy nedostanu. A pan profesor říkal, víš, oni to slyší a berou to jako přání. A splní to – a je jedno, jestli je nazýváme andělíčky nebo alter egem nebo posly nebes…

Silou…
Silou! Energií – je to vlastně energie lásky. Málokdo si asi přeje zlo. To už je chtíč, něco, co je spojeno s negativitou. Ale opravdové přání něčeho krásného je se srdcem. Všechno, čeho jsem v životě „dosáhl“, bylo dosaženo z 99 % přáním a láskou do něho vloženou.

Čeho ještě si v tomto směru nejvíc považuješ?
Obloukem se vracím k nahrávkám, u nichž jsme začali – ptala ses, jestli mají své příběhy. Ke každé z nich jsem měl nějaké přání, každá byla spojena s nějakou srdeční záležitostí, ať to byla krajina, země, ve které jsem byl, nebo událost, která mě zaujala, zážitek z mého života, pobyt. A platí to i o skladbách. Takhle vznikla spousta skladeb věnovaných Finsku. Farewell Finland, Finnish Story a další. Takhle vznikla Hirošima. Narodil jsem se 8. srpna 1945, Hirošima se udála 6. srpna 1945, Nagasaki 9. srpna 1945. Přišel jsem na svět v době, kdy sta tisíce lidí během vteřiny přišly o život. Uvědomil jsem si, že mám cosi jako mravní povinnost, když mi byl darován život v čase, kdy jiní o něj přišli a další a další generace o něj přicházely, a vytvořil jsem v tomto duchu svou hudební zpověď.

Procházky uměním – Jitka Hosprová, Štěpán Rak a Žofie Vokálková – Museum Kampa Praha 4. 4. 2017 (zdroj Procházky uměním)

A v té souvislosti se mi vybavují další nádherná slova pana profesora Urbana: hudba mezi všemi uměleckými obory má obzvláštní sílu, že i ty nejstrašnější věci dokáže sdělit uměleckou, a tudíž i přijatelnou formou – takže ano, napiš Hirošimu. Hudba to nikdy neztvární tak jako film, kde ty hrůzy musí být vidět, nebo jako výtvarné umění. Hudba tomu může dát úplně jiný rozměr. Může být i smutná, dramatická, ale je to pořád umělecká forma a působí na to lepší v nás. Byl jsem ve východním Německu – kde jinde jsem mohl tenkrát být – a hrál jsem tam na akci, po níž jsme se sešli v jakémsi klubu, byli tam lidé z různých zemí a jeden z nich, myslím, že to byl Němec, mě vyzval, abych zahrál nějakou současnou českou skladbu. Kromě svých vlastních skladeb jsem nic v repertoáru neměl. Vzal jsem tedy kytaru, překřížil jsem dvě basové struny a začal jsem hrát. Dvanáctiminutovou skladbu, všichni zírali a ptali se – co to bylo? A já jsem řekl, spontánně, Hirošima. Takhle vznikla Hirošima – z jediné improvizace. V tu chvíli jsem ji celou zaimprovizoval a v podstatě jsem ji nezměnil do doby, než jsem ji natočil. 

A to jsi byl schopen si zapamatovat?
Tady, v srdci. Ne notu od noty. Ale celý ten tah, projekt, a když jsem potom chodil na AMU k panu profesoru Jiřímu Dvořáčkovi na kompozici, povzbudil mě, abych tu skladbu rozšířil na symfonii. Což jsem udělal a získala druhou cenu v celostátní soutěži. 

Studoval jsi na AMU v době, kdy tam skladbu učili dosti profláknutí prorežimní skladatelé – jak ses s tím vyrovnával?
Ono to nebylo takhle černobílé. Na AMU jsme měli seminář, v němž jsme předváděli své skladby a já jsem byl první v historii, kdo tam hrál symfonii na kytaru. Byl u toho i pan profesor Václav Dobiáš – a musím říct, že pro mě mnoho znamenal a znamená bez ohledu na jeho politické smýšlení. Byl to kumštýř dvořákovského ražení. A na tom semináři se ohradil, že to snad ne – toto přece nemůžu psát pro symfonický orchestr! A Dvořáček se mě tenkrát zastal, šel do toho natvrdo s tím, že mám do toho chuť, vložil jsem do toho srdce, tak ať mi to neberou.

Po premiéře za mnou přišel profesor Dobiáš, poklepal mi po rameni a řekl mi, Rak, přesvědčils mě. A jednou mě vzal k sobě do třídy, když tam nikoho neměl, a řekl mi, hele, Rak, až ty tu hospodu, kde jsi vyrostl a hrál, dostaneš na koncertní pódium, tak to bude geniální. Dal mi tím obrovskou sílu a já jsem pak mnoho skladeb v životě čerpal z prostředí, kde by se to vůbec nedalo čekat. Trampské písničky, dechovka, jednoduché melodie – to všechno se mi začalo vpíjet do symfonického myšlení – do myšlení vážné hudby – a drtivá většina mých skladeb se nakonec ubírá ve šlépějích pana profesora Dobiáše.

Procházky uměním – Štěpán Rak – Museum Kampa Praha 4. 4. 2017 (zdroj Procházky uměním)

Jakou hudbou jsi byl obklopený – v dětství a mládí?
Oba moji rodiče byli prostí lidé – dělnického původu, jak se říkalo – báječní, úžasní, ale s hudbou, a s uměním vůbec neměli nic společného. Nikdy mi ale v ničem nebránili. Když viděli, že mám zájem o hudbu, dali mě do houslí. Když viděli, že mám zájem o kreslení, malování, dali mě na výtvarnou školu. Čili pomáhali mi, ale vůbec tomu nerozuměli. Radotín byl tenkrát městys – bylo tu plno hospůdek, scházeli se v nich trampové, hrály se písničky. Naši milovali dechovku – Kmocha, Valdaufa, Vejvodu, Poncara… A ve mně to tak nějak zůstalo. Pan profesor Urban řekl jednou – kromě jiných úžasných věcí – něco, co možná zní banálně, ale mě to vzalo: genialita je milimetr nad průměr. Ne kilometr – to už je bláznivina. A ne průměr. Ale průměru se to musí hodně podobat – přesáhnout jen o kousíček. Je spousta polek, ale jen jedna je Jiřinková. Spousta písní pro někoho, jen jedna pro Elišku. Spousta humoresek, jen jedna Dvořákova.

A já jsem pochopil, jak je to důležité, protože jakmile to člověk přepálí a je to přesah dva centimetry, tak pro ten průměr už je to moc a nedosáhnou na to. Už je to „nějaký velký umění“. A když je to jen průměr, tak člověk zapadne, splyne. Hudba, ze které jsem vycházel, byly lidové písničky, protože jsem chodíval do houslí s kamarádem Ferdou Löffelmannem – žel, už se na nás dívá odjinud – k panu profesoru Josefu Kozovi, a to byl koncertní mistr České filharmonie. A on nás učil české národní písničky. Sám je upravoval pro jedny nebo dvoje housle a nám se to nesmírně líbilo. Tím jsem byl odkojený.

Osnovy na hudebkách jsou založeny na vážné hudbě, to ale ještě neznamená, že si k ní žáci skutečně najdou vztah – že ji vezmou na vědomí. Kdy to přišlo tobě?
Až na konzervatoři u pana profesora Urbana. Přišel jsem k němu studovat klasickou kytaru a on mi zadával skladby, které se mi moc nelíbily. Nechtělo se mi to hrát a on mi řekl, tak napiš něco lepšího. Do té doby jsem nezkomponoval vůbec nic. A jsme zase u toho omezení – dal mi rámec, napiš etudu, aby to splňovalo délku, technický parametr a tak dále. Něco jsem ze sebe vypotil a pan profesor se pousmál a řekl, víš co, hraj radši to, co ti zadávám. Jsem narozený ve znamení Lva a tohle mě tak urazilo, že jsem se doslova zažral do studia.

Na teorii jsme měli pana profesora Zdeňka Hůlu a on na mých cvičeních, co jsme dělali z harmonie, generálbasu a tak dále, rozpoznal jakýsi talent a zeptal se mě, jestli bych nechtěl studovat skladbu, kterou rovněž vyučoval. Vzal mě do své třídy a spolu s panem profesorem Urbanem, který byl také skladatel, mě vedli a potom mě jednoho dne pan profesor Hůla seznámil s Václavem Trojanem. Věděl jsem – Princ Bajaja, Staré pověsti české, Slavík, nádherná filmová hudba, tak jsem jen zalapal po dechu, když mi to nabídl. A absolvoval jsem pár hodin u tohoto novodobého Pana Dvořáka, které mi stačily na celý život. Všechno, co jsem se pro komponování naučil, jsem se naučil během těch tří nebo čtyř hodin. Děkuji osudu, děkuji svým andělům strážným, kteří mě mou životní cestou vedou, že mi dovolili poznat takové lidi a nastartovat mě k hudební tvorbě. 

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

Pro profesní hudební dráhu ses ale nerozhodl hned… 
Vystudoval jsem Střední odbornou školu výtvarnou – takzvanou „hollarku“ – které jsem neřekl jinak než střevní odporná škoda vývarná. Nebavilo mě to tam, nešlo mi to, propadal jsem z matematiky. Měl jsem tam přátele, kamarády, ale netáhlo mě to tam srdcem. Probírali jsme tam všechno – malbu, olejmalbu, figurální malbu, krajinomalbu, užité umění, typografii, v sádrovně jsme pracovali, sochařství, ale mě to prostě nebralo. Necítil jsem se tam dobře. Ale jednu věc jsem si odtamtud odnesl – pochopení linie a harmonie. Harmonie je malba a linka je kresba. A to se mi najednou začalo promítat do hudby. To je styl, který jsem si našel, a ve všech mých skladbách jsou nějakým způsobem zakódovány tyto dva faktory – melodie a harmonie. Plus samozřejmě rytmus – bez toho hudba, na rozdíl od výtvarného umění, není, neboť bez času a jistého časového rámce vlastně ani být nemůže. 

K rytmu se nedá najít paralela ve výtvarném umění?
Výtvarné umění nemá čas, který je nutný k tomu, abychom ten rytmus vnímali. Má svůj čas a rytmus zakódované kdesi uvnitř. Na obraz se můžeš dívat minutu, můžeš u něho zůstat pět hodin a můžeš se na něj dívat každý den po celý život. Ale ten jeho čas je v něm zapečetěn. Obraz byl vytvořen, v čase uzavřen a odevzdán. Žije si nadále svým vlastním časem, ale ten čas je už zachován – tak jako je cédéčko zachované, což ho nikterak nesnižuje. Zatímco hudba se vytváří teď a tady. Není bez času možná, protože čas je rytmus. A hudba bez rytmu, to je cosi jako buď věčné ticho nebo věčný hluk.  

Existuje hodně skladeb bez rytmu.
Ne tak docela. Rytmus je v nich jiný – proporční. Není taktovaný. Já jsem také komponoval a komponuji hudbu, která se nedá přesně časově vymezit – nemá čtyřčtvrteční nebo dvoučtvrteční metrum, ale má oblouky a ty oblouky jsou vzájemně v určitých časových proporcích. Ale bez časových proporcí by to nešlo. Hudba zkrátka má čas, ať už je dán přesně vteřinami, metrem nebo je volná. Ale pořád je to hudba, kde čas, který žijeme, tou hudbou naplňujeme. Pan profesor Urban mě jednou upozornil na důležitou věc: my muzikanti na rozdíl od třeba takového chirurga nebo vrhače nožů tolik neriskujeme. Vrhač nožů má před sebou holku a kolem ní zapíchává ty kudly a ať je den dobrý nebo den blbec, nesmí ji trefit. To je profesionalita. Vždycky musí být fit a perfektní. Jinak to může být fatální. Když chirurg řízne vedle, je malér. My když uděláme kiks, tak se lidi ušklíbnou, konkurenti se zaradují, my znervózníme, ale nic se neděje. Riskujeme pouze to, že pokazíme krásný dojem ze skladby a tím pádem pokazíme – a v tom je naše zodpovědnost – tu část života, kterou nám svou pozorností posluchač věnoval. Protože on po tu dobu, co mu hrajeme, věnuje svůj čas nám. A my ten čas spolunaplňujeme. Takže sice tolik neriskujeme, ale jsme svým způsobem také zodpovědní stejně jako ten chirurg či vrhač nožů. A stejně jako oni, i my na tom musíme pracovat. Denně. Ale nesmíme pro práci ztratit to hlavní, a to je to sdělení, umělecká stránka prožitku, který je v tom konkrétním čase neopakovatelný. Pak se odpustí i to přehmátnutí. Je horší, když hraješ bezchybně a bez srdce, než když hraješ jako čuně, ale má to srdíčko.

Čas je fenomén, který hodně skladatelů vědomě řeší – hledají třeba způsoby, jak čas zpomalit. Nebo zastavit. Jde to?
To je to faustovské, okamžiku, jak jsi krásný, prodli jen. Ale to je hřích. To je úpis ďáblovi, podpis krví. On chtěl zastavit čas a to se nesmí! Čas nejde zastavit. Existuje ale jiná forma „zastavení“ času. Přesvědčují nás o tom pohádky – nemyslím ty, co nám vykládají politici – ale ty od Boženy Němcové, bratří Grimmů, Andersenovy – v nich je hluboká pravda a ta pravda je věčná. Hlavní v poselství pohádek není to, že dobro zvítězí, ale že ten čas je pro všechny generace. To, co je v pohádkách zakódováno, platí dnes, platilo před sto lety, bude platit za sto let. Lidé budou znovu a znovu vnímat pohádky jako objev a neustále ho budou prožívat znovu a znovu ve věčném teď. Že je to rozprostřeno do mnoha, mnoha životů, je věc druhá. Ale věčné teď zůstává. 

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

Podotýkám, že se nevzdalujeme od hudby – máš cyklus Cesta do pohádky.
Ano, z něho O Dobru a Zlu je i na tom posledním cédéčku Domov můj. Dobro a Zlo jsou dvě mocnosti, sestry, které se nenávidí a milují současně. Nemohou bez sebe žít! Vzájemně se ničí a přitom se doplňují. Je to jako světlo a tma. Co by bylo světlo, kdyby nebyla tma – nevěděli bychom to, neměli bychom kontrast. A kdyby byla jenom tma, nevíme, co je světlo. Tyto polarity – tyto kontrasty – vytvářejí náš život. 

Jako je to v hudbě – konsonance versus disonance – nebo je to komplikovanější?
(smích) Někdy je to právě naopak. Zlo má někdy setsakramentsky líbivou melodii a dobro je disharmonické – ale nikdy v rytmu. Rytmické disharmonie jsou opravdové disharmonie. Zatímco krásně položené akordy – disonantní – mohou vytvářet úžasný klid. Když jsem komponoval tuto skladbu, došlo mi, že v pohádkách – a to by mělo být poučení pro náš život a náš svět – nejde o to, aby zlo bylo popraveno, nýbrž napraveno. V pohádkách to jde. Jestli to jde v životě, se přesvědčujeme dnes a denně v době, kdy se zdá, že zlo vítězí na všech frontách, do duší se vkrádá beznaděj a zoufalství a proti vládnoucím silám vůbec nic nezmůžeme. Že neexistuje zákon, neexistuje řád.

To jsou ale světské síly.
No právě. Věřím v sílu modlitby. Za vším je boží zákon. Co se děje, děje se z nějakých příčin, jichž jsme si možná nevšimli, zanedbali jsme je a neseme následky. Ale dokud zlo nebude napraveno, nepomůže, že bude popravováno. Poprava vyvolává nenávist, zlobu, zášť a další řetěz poprav. Napravit zlo znamená rozpustit ho. Cyklus Cesta do pohádky vypráví příběh o napravování zla, nikoliv o jeho popravování.

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

S Alfredem Strejčkem máte dalekosáhlý historický nadhled. Jak se z tohoto úhlu pohledu díváte na dnešní dobu? 
To, co ovládá svět velmi často, mocně a účinně, je strach. Ne teď – po věky věků. Tento poznatek mi zprostředkovala moje švagrová MUDr. Věra Raková z rozhovoru s jednou dámou, myslím že z Ruska, která se zabývá věcmi mezi nebem a zemí. Strach, který podle ní nepramení z toho, že se bojím o sebe, o svůj nebo něčí život, ale z nemilovanosti – z toho, že nebudu milován. A tímto strachem nejvíc trpí mocipáni. Dělají maximum pro to, aby měli všechno, ale jediné, co si nemohou koupit, je láska. S Fredem máme třiadvacet celovečerních pořadů a ve Vivat Carolus Quartus cituje Alfred z Karlových Moralit. Jedna z nich by měla být napsána zlatým písmem jako preambule všech vládců: „jak dobře je zemi, jejíž král dbá více na to, jak se má jeho lid, než jak se má on sám.“ Toto by měli držitelé vlády a moci především hledat a respektovat – pak by byli milováni. Karla IV. lid – jak se můžeme dočíst – miloval. 

Máme teď dobu covidovou – jak sis s ní poradil?
Jako většina muzikantů nemůžu veřejně vystupovat, ale komunikuji přes facebook. Původně mne k tomu vyzval jeden z mých followerů a dělám to už rok: každý den vezmu kytaru a zahraji – zaimprovizuji novou skladbu nebo písničku. Poslouchají to tisíce lidí. A dávám si úkoly. Jeden den udělám třeba trampskou písničku, kterou ovšem nějak netradičně zpracuji – buď instrumentálně tak, jako to mám na CD Teskně hučí Niagara, nebo ji zazpívám, čímž si cvičím i zpěv. Vymýšlím zajímavé harmonie v doprovodech – ale zas aby to byl jen ten milimetr nad průměrem! Ne aby to někam přestřelilo – i když to se mi taky někdy podaří. Ale berou to i mí milí trampové.

A přispívám také do skupin – třeba Venkov v nás – tam dávám písničky o venkově, o přírodě. Vede mě to k Sušilovi, procházím si moravské lidové písničky, Slávka Volavého, Jiřího Černého, nastuduji písničku a udělám ji po svém, nebo zahraniční Everything Guitar nebo Top Guitar Players of the World – a tam mám skvělé ohlasy. Nezajímá mě už dnes ani tak lajkování, ale komentáře. A jsou často nádherné. Už tam mám i svou rubriku „75+ Exercises“ a dokazuji, že to jde i v tomhle věku. Nahrávám na mobil, sledovanost je obrovská – měj dvacet tisíc shlédnutí, když nejsi youtuber! Hraji pro teenagery – třeba improvizaci na Beatles, nebo rock, prostě abych se cvičil. Mám tam spoustu dechovek! A lidem se to líbí, protože vidí, že i z triviální písničky se dá udělat něco zajímavého. Takže tím se teď zabývám a samozřejmě pracuji i na nových kompozičních projektech.

Konkrétně? 
Mám teď velkou oporu ve Vladimíru Mikulkovi. Píšeme si spolu a on přišel s geniálním nápadem. Jedna z nejslavnějších kytarových skladeb historie jsou od Francesca Tárregy Vzpomínky na Alhambru. A Vláďovi připadlo, že by si „pecka“ takového kalibru – každý kytarista to hraje – zasloužila ouverturu a obrátil se s tím na mě.

Předpokládám, že to bylo něco pro tebe.
Zase to osvobozující omezení. Ouverturu jsem napsal a Vláďa hned, jestli bych nechtěl napsat rovnou celou suitu. Suitu o Alhambře, kde ten Tárrega bude závěrečná část. Tak jsem se do toho dal a vyklubala se mi z toho pěkná divočina. A Vláďa zas, poslyš, po tomhle ale ta Alhambra nemůže být, to by ji zabilo. A že co kdybych tedy udělal suitu „Around Alhambra“, kde Alhambra bude včleněna jako jedna z vět – bude reprezentovat pomalou větu – a po ní přijde tahle moje „pecka“ na závěr. Takže toto teď vzniká a dávám to někdy i denně v improvizované podobě na facebook.

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

A až budeš mít koncert, tak to tam zahraješ.
Samozřejmě.

Kdy to bude – a hlavně kde? Koncertuješ na všech možných místech, nejméně ze všech v Praze.
Moje skvělá manažerka Jana Marshall mi sjednává krásné koncerty, spolupracuji také s Ivou Klusalovou a Tomášem Ságlem, který produkoval mé koncerty v Lucerně, ale řekl mi, že s další Lucernou musíme počkat až na mou osmdesátku. 

Chystáte něco se synem Matějem? 
Matěj geniálně zpracoval skladby Jaroslava Ježka. Kluk, který neuměl noty a na kytaru sice hrál od pěti let, ale vážně ji začal brát až někdy v sedmnácti! A já najednou slyším – ještě když bydlel tady s námi – z vedlejší místnosti, že si tam něco brnká. Tak jsem si řekl, budu dělat mrtvého brouka, a Matěj pak za mnou jednoho dne přišel, zaťukal a povídá, hele, tati, myslíš, že tenhle akord se tam hodí? A já jsem věděl, že je všechno v pořádku. Máš jeho cédéčko Ježkovy voči? Sestavili jsme spolu pořad, pojmenovali jsme ho „Rak a Rak“, měli jsme veliký ohlas, vyprodali jsme sál o šesti stech místech. Pak přišel covid…

Když zmiňujeme Matěje, neměli bychom opomenout ani Štěpána.
Štěpán je dnes už známý paleontolog. Od pěti let, kdy našel první zkamenělinu, věděl, že chce být paleontologem. Ztotožnil svůj život s Joachimem Barrandem a rozhodl se, že naplní to, co Joachim nedokončil. Je narozený ve znamení Štíra a celý život po tom jde, urputně jako Havlíček Borovský – jiní chodí přes most, to já půjdu louží! Má svůj pořad v televizi, byl na Plovárně, přispívá do rozhlasového Meteoru. Mám z obou kluků radost.

Děkuji za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments