Hudba působí na to lepší v nás, říká kytarista a skladatel Štěpán Rak

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

K rytmu se nedá najít paralela ve výtvarném umění?
Výtvarné umění nemá čas, který je nutný k tomu, abychom ten rytmus vnímali. Má svůj čas a rytmus zakódované kdesi uvnitř. Na obraz se můžeš dívat minutu, můžeš u něho zůstat pět hodin a můžeš se na něj dívat každý den po celý život. Ale ten jeho čas je v něm zapečetěn. Obraz byl vytvořen, v čase uzavřen a odevzdán. Žije si nadále svým vlastním časem, ale ten čas je už zachován – tak jako je cédéčko zachované, což ho nikterak nesnižuje. Zatímco hudba se vytváří teď a tady. Není bez času možná, protože čas je rytmus. A hudba bez rytmu, to je cosi jako buď věčné ticho nebo věčný hluk.  

Existuje hodně skladeb bez rytmu.
Ne tak docela. Rytmus je v nich jiný – proporční. Není taktovaný. Já jsem také komponoval a komponuji hudbu, která se nedá přesně časově vymezit – nemá čtyřčtvrteční nebo dvoučtvrteční metrum, ale má oblouky a ty oblouky jsou vzájemně v určitých časových proporcích. Ale bez časových proporcí by to nešlo. Hudba zkrátka má čas, ať už je dán přesně vteřinami, metrem nebo je volná. Ale pořád je to hudba, kde čas, který žijeme, tou hudbou naplňujeme. Pan profesor Urban mě jednou upozornil na důležitou věc: my muzikanti na rozdíl od třeba takového chirurga nebo vrhače nožů tolik neriskujeme. Vrhač nožů má před sebou holku a kolem ní zapíchává ty kudly a ať je den dobrý nebo den blbec, nesmí ji trefit. To je profesionalita. Vždycky musí být fit a perfektní. Jinak to může být fatální. Když chirurg řízne vedle, je malér. My když uděláme kiks, tak se lidi ušklíbnou, konkurenti se zaradují, my znervózníme, ale nic se neděje. Riskujeme pouze to, že pokazíme krásný dojem ze skladby a tím pádem pokazíme – a v tom je naše zodpovědnost – tu část života, kterou nám svou pozorností posluchač věnoval. Protože on po tu dobu, co mu hrajeme, věnuje svůj čas nám. A my ten čas spolunaplňujeme. Takže sice tolik neriskujeme, ale jsme svým způsobem také zodpovědní stejně jako ten chirurg či vrhač nožů. A stejně jako oni, i my na tom musíme pracovat. Denně. Ale nesmíme pro práci ztratit to hlavní, a to je to sdělení, umělecká stránka prožitku, který je v tom konkrétním čase neopakovatelný. Pak se odpustí i to přehmátnutí. Je horší, když hraješ bezchybně a bez srdce, než když hraješ jako čuně, ale má to srdíčko.

Čas je fenomén, který hodně skladatelů vědomě řeší – hledají třeba způsoby, jak čas zpomalit. Nebo zastavit. Jde to?
To je to faustovské, okamžiku, jak jsi krásný, prodli jen. Ale to je hřích. To je úpis ďáblovi, podpis krví. On chtěl zastavit čas a to se nesmí! Čas nejde zastavit. Existuje ale jiná forma „zastavení“ času. Přesvědčují nás o tom pohádky – nemyslím ty, co nám vykládají politici – ale ty od Boženy Němcové, bratří Grimmů, Andersenovy – v nich je hluboká pravda a ta pravda je věčná. Hlavní v poselství pohádek není to, že dobro zvítězí, ale že ten čas je pro všechny generace. To, co je v pohádkách zakódováno, platí dnes, platilo před sto lety, bude platit za sto let. Lidé budou znovu a znovu vnímat pohádky jako objev a neustále ho budou prožívat znovu a znovu ve věčném teď. Že je to rozprostřeno do mnoha, mnoha životů, je věc druhá. Ale věčné teď zůstává. 

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

Podotýkám, že se nevzdalujeme od hudby – máš cyklus Cesta do pohádky.
Ano, z něho O Dobru a Zlu je i na tom posledním cédéčku Domov můj. Dobro a Zlo jsou dvě mocnosti, sestry, které se nenávidí a milují současně. Nemohou bez sebe žít! Vzájemně se ničí a přitom se doplňují. Je to jako světlo a tma. Co by bylo světlo, kdyby nebyla tma – nevěděli bychom to, neměli bychom kontrast. A kdyby byla jenom tma, nevíme, co je světlo. Tyto polarity – tyto kontrasty – vytvářejí náš život. 

Jako je to v hudbě – konsonance versus disonance – nebo je to komplikovanější?
(smích) Někdy je to právě naopak. Zlo má někdy setsakramentsky líbivou melodii a dobro je disharmonické – ale nikdy v rytmu. Rytmické disharmonie jsou opravdové disharmonie. Zatímco krásně položené akordy – disonantní – mohou vytvářet úžasný klid. Když jsem komponoval tuto skladbu, došlo mi, že v pohádkách – a to by mělo být poučení pro náš život a náš svět – nejde o to, aby zlo bylo popraveno, nýbrž napraveno. V pohádkách to jde. Jestli to jde v životě, se přesvědčujeme dnes a denně v době, kdy se zdá, že zlo vítězí na všech frontách, do duší se vkrádá beznaděj a zoufalství a proti vládnoucím silám vůbec nic nezmůžeme. Že neexistuje zákon, neexistuje řád.

To jsou ale světské síly.
No právě. Věřím v sílu modlitby. Za vším je boží zákon. Co se děje, děje se z nějakých příčin, jichž jsme si možná nevšimli, zanedbali jsme je a neseme následky. Ale dokud zlo nebude napraveno, nepomůže, že bude popravováno. Poprava vyvolává nenávist, zlobu, zášť a další řetěz poprav. Napravit zlo znamená rozpustit ho. Cyklus Cesta do pohádky vypráví příběh o napravování zla, nikoliv o jeho popravování.

Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)
Štěpán Rak (foto Štěpán Rak)

S Alfredem Strejčkem máte dalekosáhlý historický nadhled. Jak se z tohoto úhlu pohledu díváte na dnešní dobu? 
To, co ovládá svět velmi často, mocně a účinně, je strach. Ne teď – po věky věků. Tento poznatek mi zprostředkovala moje švagrová MUDr. Věra Raková z rozhovoru s jednou dámou, myslím že z Ruska, která se zabývá věcmi mezi nebem a zemí. Strach, který podle ní nepramení z toho, že se bojím o sebe, o svůj nebo něčí život, ale z nemilovanosti – z toho, že nebudu milován. A tímto strachem nejvíc trpí mocipáni. Dělají maximum pro to, aby měli všechno, ale jediné, co si nemohou koupit, je láska. S Fredem máme třiadvacet celovečerních pořadů a ve Vivat Carolus Quartus cituje Alfred z Karlových Moralit. Jedna z nich by měla být napsána zlatým písmem jako preambule všech vládců: „jak dobře je zemi, jejíž král dbá více na to, jak se má jeho lid, než jak se má on sám.“ Toto by měli držitelé vlády a moci především hledat a respektovat – pak by byli milováni. Karla IV. lid – jak se můžeme dočíst – miloval. 

Máme teď dobu covidovou – jak sis s ní poradil?
Jako většina muzikantů nemůžu veřejně vystupovat, ale komunikuji přes facebook. Původně mne k tomu vyzval jeden z mých followerů a dělám to už rok: každý den vezmu kytaru a zahraji – zaimprovizuji novou skladbu nebo písničku. Poslouchají to tisíce lidí. A dávám si úkoly. Jeden den udělám třeba trampskou písničku, kterou ovšem nějak netradičně zpracuji – buď instrumentálně tak, jako to mám na CD Teskně hučí Niagara, nebo ji zazpívám, čímž si cvičím i zpěv. Vymýšlím zajímavé harmonie v doprovodech – ale zas aby to byl jen ten milimetr nad průměrem! Ne aby to někam přestřelilo – i když to se mi taky někdy podaří. Ale berou to i mí milí trampové.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments