Hudbu může stavět zedník, nebo architekt

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Odpor k věcem, které nemají obsah nebo nedovedou odpovídat na jeho vlastní vzrušení – protože Talich byl vždycky vzrušený, když dělal hudbu – ten se týkal i technických záležitostí. Třeba i dirigentského gesta. Talich sám měl gesto neobyčejně krásné, výmluvné, dokonale vyplývalo z hudby. Bylo to jakési cheironomické vyjádření hudebního proudu, a přitom to bylo gesto neobyčejně účelové a prosté. Vím, že když jsme přišli z konzervatoře k němu do mistrovských tříd, odnaučoval nás všelijakým neužitečným manýrám. Například jsme se učili – a dneska se to stále tak provozuje – že se fermáty zakončují elegantním obloučkem, takovým vykroužením. To Talicha hrozně popuzovalo. A říkal: „Proč takové ozdobné gesto? Tady stačí udělat malý pohyb stranou, který jako by řekl: dost! – Ale je do té míry přesvědčivé, že v tom okamžiku všichni přestanou.“ Anebo jiná věc a to je výchova k rutinérství. Třeba když nás na dirigentské škole konzervatoře takoví ti zkušení praktikové učili, jak se má při dirigování umět plavat. To znamená, když dojde k tomu, že: jeden zpěvák nastoupí špatně, druhý se ztratí, hráč přeskočí několik taktů… A rutinérští kapelníci v tom okamžiku ožijí, i když se předtím hrozně nudili, když všechno klapalo, a teď musí přeskočit několik taktů, tamhle chytit zpěváka, tamhle ukázat skupině v orchestru, že má chvilku počkat, než se zpěvák chytí a tak dále. Když nás to ve škole učili, Talich byl nesmírně popuzen, ačkoliv jsou to pro život vlastně nesmírně důležité a potřebné věci. Ale on byl popuzen eticky. Rozčilovalo ho pomyšlení, že se začínajícím hudebníkům vůbec připouští možnost, že by se mohlo plavat a šmírařit a že by se mohl kumšt dělat pouze rutinérsky. Pro Talicha byl každý hudební výkon tvůrčí čin. A každá jeho práce, každá jeho zkouška s orchestrem, se sólisty nebo s komorními ansámbly, to byl kus výchovy muzikantů. To byl i jeho ideál, o kterém často hovořil: udělat z českého muzikanta, to jest člověka primárně hudebně nadaného a muzicírujícího spíš z takového instinktu, z intuice a pudu, českého hudebního umělce. To jest hudebníka vzdělaného a vědoucího, co chce svou prací uskutečnit.

Ivan Medek: Kdybychom zde měli pásky se záznamy Talichových zkoušek s Českou filharmonií řekněme z dvacátých nebo třicátých let, bylo by jistě zajímavé konfrontovat je se záznamem Františka Burdy, hlavního technika Gramofonových závodů, který byl pořízen v roce 1952 při nahrávání Dvořákova Violoncellového koncertu se Mstislavem Rostropovičem. Bohužel tomu tak není a musíme zůstat jen u tohoto posledního snímku. Talich tehdy nevěděl, že to, co říká, je nahráváno na pásek a snad také tím má tento záznam zajímavý a dokumentární charakter.

(hudba – Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll – část zkoušky s Českou filharmonií a Mstislavem Rostropovičem, diriguje Václav Talich)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat