Hudebně obdivuhodný Tannhäuser v Chemnitzu

Pokud se jedná o Tannhäusera, ten zde byl poprvé nastudován roku 1864, tedy tři roky po skandální pařížské premiéře (první jeho uvedení se uskutečnilo v Dvorní opeře v Drážďanech roku 1845). V dalších letech byl hrán několikrát a první poválečné provedení díla bylo roku 1946. To nastudoval tehdejší šéf chemnitzského divadla, pozdější světoznámý německý dirigent Rudolf Kempe. Pak byly nastudovány ještě dvě inscenace a ta třetí, zatím poslední, hrající se nyní, měla premiéru na konci roku 2009. Tehdy jsem měl možnost tuto novou inscenaci navštívit a byl s ní velmi spokojen. V následujících letech se toto nastudování reprízovalo, letos v lednu se pak objevilo úplně nové a omlazené obsazení. Naplánována byla tři představení a poslední je možné navštívit v rámci ,,wagnerovského víkendu“ – pátek 14. dubna Parsifal, hned v sobotu právě Tannhäuser a v neděli Mistři pěvci norimberští. Klobouk dolů, obzvláště pro orchestr, sbor a dirigenta to bude úctyhodný a téměř nadlidský výkon.

Podobně jako ve valné většině současných operních divadel, tak i v Chemnitzu se již klasická realistická interpretace inscenací samozřejmě nenosí. Zdejší pojetí bývají sice moderní, ale ve většině případů vkusná a dávající smysl. Asi z patnácti různých operních děl, která jsem zde během let viděl, snad jedině Dvořákova Rusalka byla hodně mimo (nejen) moje chápání. A loňští Mistři pěvci norimberští měli zase o dost blíže ke klasice.

Režie Tannhäusera se ujal dlouholetý šéf místního operního souboru Michael Heinicke. Ten je známý pečlivostí a detailností svých koncepcí, každý krok a vůbec mimika jednotlivých protagonistů jsou přesně propracované. Hlavně jsem obdivoval to, že ono nové obsazení, vstupující do původní inscenace, bylo herecky a samozřejmě pěvecky naprosto jisté. Jako by mělo za sebou mnoho představení. Určitě se odehrál jenom nezbytný a zdaleka ne tak velký počet zkoušek jako při studování zcela nové opery.

První představení se konalo v lednu, začátkem února pak soubor hostoval s Tannhäuserem v Zeppelin Halle ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera. Scénická koncepce, která je kombinací části velmi vysoké gotické sakrální stavby v centru scény s moderními, jakoby prosklenými a někdy prosvícenými stěnami na bocích a v pozadí, se výtvarníkovi Peteru Sykorovi (je též autorem kostýmů, u mužské části současných, střízlivých, většinou tmavé barvy) zdařila. Oproti tomu kontrastně působí bílá roucha poutníků. Různě barevné nálady autora světelného designu Matthiase Vogela jen umocňují působivým způsobem a ve vhodný čas celkovou atmosféru a vhodnou pochmurnou dramatičnost.

Hudebně dílo velmi kvalitně připravil nový mladý hudební ředitel divadla Felix Bender v čele Filharmonie Roberta Schumanna, ansámblu, který obsluhuje také hudební divadelní představení. Německý systém, kdy symfonický orchestr je zároveň operním, je výsostně vynikající. Jak umělecky, tak ekonomicky. Původně nastudoval Tannhäusera dirigent Frank Beermann, dlouholetý hudební šéf v Chemnitzu. Pokud se týká volby provedení, byla zvolena francouzská verze.

Poměrně dlouhá baletní hudba na začátku prvního dějství ve Venušině říši zazněla ale bez baletních kreací. Ty nahradilo asi tucet vlnících se štíhlých dívek. Obklopovaly jakési veliké kulovité lože s polokruhovým zrcadlem nad ním. Na něm sváděla bohyně lásky svého po odchodu od ní toužícího milence Tannhäusera. Její představitelka, poněkud korpulentnější mladá Dánka Brit-Tone Müllertz, překvapila svým nosným dramatickým sopránem a společně s vynikajícím bulharským dramatickým tenorem Martinem Ilievem (v Sofii vystoupí jako Parsifal) předvedli úctyhodný pěvecký výkon. Venuše se po marných pokusech ho zadržet propadá i se svým ložem do podzemí, Tannhäuser se vrací zpět do života na zemi a s rozechvěním poslouchá krásný zpěv poutníků i malého pasáčka. Ozývají se lovecké rohy a on se setkává se svými bývalými kolegy minesengry a samotným landkrabětem, kteří jej zvou zpět mezi sebe. Tannhäuser sice velmi váhá, ale po Wolframem krásně zazpívané frázi ,,Bleib bei Elisabeth…“ , ve které připomíná Alžbětu, nadšeně s nimi spěchá na hrad za ní.

Po poměrně dlouhé pauze se dostáváme do slavnostní rytířské síně na durynském hradě Wartburg. Toto prostředí je imitováno prakticky stejnou dekorací z prvního dějství, pouze doplněnou řadou židlí, z nichž některé převrácené srovnává Alžběta, zpívající plna nadšení svůj úvodní vstup ,,Dich , teure Halle, grüss ich wieder…“. Tuto roli, jak je většinou v německých zemích zvykem, zpívá zároveň představitelka Venuše. Brit-Tone Müllertz svou vroucí čistou lyričností nádherného zpěvu jasným způsobem ve svém projevu odlišuje ctnostnou Alžbětu od dramatické Venuše. Následuje krátké, pro ni překvapivé setkání s Tannhäuserem, doprovázeným Wolframem, a již se objevuje její mladistvě vyhlížející otec landkrabě Heřman, ztvárněný třicetiletým Magnusem Piontkem. Tento majitel sametového basu s krásnými hloubkami, ale zároveň se znělými, bezproblémovými vysokými polohami, je novým členem zdejšího operního ansámlu. Landkrabě s Alžbětou společně vítají hosty přicházející si poslechnout pěvecké klání. V této scéně se výtečně uplatnil svojí perfektní sezpívaností sbor a extra sbor divadla pod vedením Stefana Bilze.

Nebudu popisovat průběh známé pěvecké soutěže, pouze upozorním, že z pěveckého klání vypadla tenorová árie Waltera z Vogelweide, čímž se soutěž trochu zkrátila. Přestože díky dramatickému rozuzlení vítěz nebyl zvolen a Alžbětou korunován, stal se jím pro všechny posluchače určitě mladý vysoký Islanďan Oddur Jonsson, představitel Wolframa. Tento absolvent salcburského Mozartea neoslní volumenem hlasu, ale jeho krásným témbrem a vzornou německou výslovností i velikým citem pro frázování. Martin Iliev se samozřejmě vypořádal se svým partem sebejistě a jeho závěrečné ,,Nach Rom…“ se krásně neslo.