Hudební historik Jiří Sehnal: Myslím, že jsem toho už udělal dost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hudba Pavla Vejvanovského provází církevní cyklus, Sonata natalis, narození, Paschalis, velikonoční, Laetitiae, radostná, napsal také sonáty k oslavě světců, Mauricia i Petra a Pavla. Je podobná tematika i u ostatních skladatelů? Zajímaly je třeba žalmy?
Je třeba si uvědomit, že Vejvanovský skládal především to, co momentálně potřeboval, co bylo od něho požadováno nebo to, co v archivu chybělo. To se týká hlavně sonát. Většina sonát v Kroměříži jsou sonáty chrámové da chiesa. Zdá se dokonce, že před nástupem biskupa Karla se v Kroměříži nehrávaly. Je totiž nápadné, jak mnoho jich Vejvanovský složil v roce 1666, když před tím navštívil dvakrát Vídeň. Je možné, že tyto chrámové sonáty se hrávaly místo graduale v Salcburku, ale konkrétní doklady o tom neexistují. Ve vídeňských kostelech byly v této době asi běžné a proto nevylučuji, že je Vejvanovský komponoval na biskupovo přání. Názvy sonát můžeme chápat podobně jako názvy ulic a nemusíme za nimi hledat nějaké děje, události nebo konkrétního světce. Sonata vespertina nemá nic společného s večerním posezením v parku, ale spíše s nešporami, i když i zde bych dal přednost názvu Sonata ad vesperas. Konkrétní doklad o tom, jak byly sonáty využívány v nešporách, se mi nepodařilo najít. Je zajímavé, že mezi sonátami najdeme také sonáty světské jako například Sonata venatoria – lovecká. Při tom biskup Karel lovec nebyl, už proto, že byl dost při těle a často býval nemocný.

Co se žalmů týče, což je skupina nazvaná Psalmi, jde převážně o nešporní cykly pěti žalmů a Magnificat. Mezi nimi najdeme i samostatná zhudebnění jednoho žalmu, obyčejně pro sólistu, který mohl být zařazen místo žalmu pro sbor se stejným textem. Archivní prameny však o tom neposkytují žádné informace.

Hudební archiv kroměřížský založil Karel II. z Lichtensteinu a Castelcorna. Vás zaujala i kapela biskupa Leopolda Fridricha z Egkhu. Čím?
Je třeba si uvědomit, že hudební archiv v Kroměříži není organicky vzniklý celek, který byl postupem doby doplňován jako archiv filharmonie, ale vznikl jako nesourodý celek hudebnin kapel jednotlivých biskupů. Pokud vás to neunaví, pokusím se to stručně nastínit. Ponechám stranou renesanční tisky, které jsou dosud nerozřešenou otázkou.

Nejstarší hudební sbírka je Liechtensteinova (ve funkci 1664-1695), o které jsme zde již mluvili. Říká se jí také mořická, protože byla uložena v kostele sv. Mořice. Sloužila především liturgii kostela sv. Mořice, ale obsahovala také taneční suity, nazývané Balletti a mezi sonátami i sonáty světské. Nadpis jejího inventáře z roku 1695 ji připisuje biskupovi, ale zásluhu o její vybudování měl především Pavel Vejvanovský. Existují totiž důkazy, že do ní přešly i skladby z osobní sbírky Vejvanovského.

Nástupci biskupovi byli nehodni odkazu svého předchůdce. První, Karel Lotrinský, se v Kroměříži jen dvakrát zastavil a odvezl si, co se dalo. Druhý byl kardinál Schrattenbach, který strávil řadu let v císařských službách v Itálii a po návratu žil střídavě ve Vyškově nebo Kroměříži, kde dal provádět italské opery, které si oblíbil za pobytu v Neapoli. Z jeho doby se v archivu nedochovalo nic. Vlastní kapelu jako soubor neměl a neobešel se bez pomoci hudebníků od kroměřížských piaristů.

Schrattenbachovým nástupcem se stal Jakub Arnošt z Liechtensteina-Castelcorna, prasynovec slavného biskupa Karla (1738-1745). Opravdově zbožný, vzdělaný, zcestovalý, se sociálním cítěním a s opravdovým, až odborným zájmem o hudbu. Jakub Arnošt vlastní hudebníky neměl a z jeho doby neznáme ani notu.

Jakuba Arnošta vystřídal biskup kardinál Julius Troyer (1745-1758). Dlouho jsem o hudebnících na jeho dvoře nic nevěděl, až v poslední době jsem zjistil, že měl mezi služebníky komorní soubor pro dechové nástroje. Je to zajímavé proto, že teprve v jeho době se na hudební scéně objevuje harmonie. Za jeho života vyhořel kroměřížský zámek a byl později obnoven v podobě, která s původní nádherou má jen málo společného. Zlí jazykové říkali, že zámek nebylo čím hasit. Na půdě sice byly štoudve na vodu, ale byly prázdné.

Jeho nástupce Leopold Egk z Hungersbachu (1758-1760) však měl vlastní hudební kapelu, řízenou pozoruhodným skladatelem Antonem Neumannem. Víme o ní díky tematickému seznamu skladeb, z nichž však se v Kroměříži nedochovala ani jedna. Je zajímavé, že na prvním místě je zapsána první symfonie Josepha Haydna „Lukavická“.

Jiří Sehnal s kolegy v Salcburku – zleva G. Hintermaierová, H. Sehnalová, J. Sehnal, E Hintermaier, G. Walterskirchenová, G. Walterskirchen (archiv respondenta)

Jakousi kapelu měl i biskup Maxmilián Hamilton (1760-1776), ze které se snad něco v Kroměříži dochovalo. Hamilton opravil kroměřížský zámek do podoby, jak jej známe dnes. Zde byl natáčen Formanův film o Mozartovi, protože natáčení v Salcburku by bylo příliš drahé. Také se zde točil kýčovitý dvojfilm o Marii Terezii.

Po Hamiltonovi nastoupil kardinál Anton Theodor Colloredo Waldsee (1777-1811), první nositel titulu arcibiskup olomoucký. Colloredo měl podobnou kapelu jako biskup Leopold Egk. Řídil ji Franz Götz, bývalý kapelník brněnského divadla. Hudební sbírka kapely se dochovala a tvoří ji světský instrumentální repertoár z poslední třetiny 18. století. V době Colloredovy vlády proběhly Josefovy církevní reformy, zuřily války s Napoleonem, a v roce 1811 přišel hospodářský krach.

Kardinál Maria Tadeáš Trautmannsdorf (1811-1819) si do Kroměříž přivedl ze svého dřívějšího působiště v Hradci Králové a Chrastu dechovou harmonii, komorní soubor, který řídil Václav Havel a hudební sbírka tohoto ansamblu se v Kroměříži dochovala. Kdysi, ještě za soudruhů, mne pozvala televize do Kroměříže, abych tam něco pověděl o hudební minulosti, myslím, že to bylo ve staré knihovně. Protože jsem se tehdy právě dechovou harmonií zabýval, zmínil jsem také Václava Havla. Vypukl poprask a já, asi málo politicky vzdělaný, jsem nechápal proč. Myslím, že mi za vystoupení nic nedali a že se to ani nevysílalo. Ostatně já asi nejsem ten televizní typ.

Již za Trautmannsdorfa se tu objevil s nástupnickým právem arcivévoda kardinál Rudolf Jan (1819-1831), oddaný a nadaný žák a věrný přítel Beethovena. Arcivévoda nikdy žádné hudebníky neměl, kromě nějaké polní hudby, kterou musel jako arcivévoda vydržovat u své gardy. Arcivévoda byl většinou kvůli padoucnici upoután na lůžko a zdržoval se často ve Vídni a v lázních Badenu. Po celý život sbíral hudební rukopisy, které po smrti odkázal společnosti Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni. Tím položil základ jednomu z nejvýznamnějších hudebních archivů na světě. V Kroměříži nebo v Olomouci zůstalo jen torzo, obsahují jeden Mozartův autograf, arcivévodovy vlastní skladby a cvičení, opravená Beethovenovou rukou. Nepochopitelnou raritou je zde „první“ česká opera provedená v Brně Zamilovaný ponocný.

Z doby dalších biskupů jsou zde dochovány spíše duchovní skladby a skladby věnované biskupům. V druhé polovině 19. století hudba na kroměřížském zámku skončila.

4.6 8 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments