Hudební historik Jiří Sehnal: Myslím, že jsem toho už udělal dost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Jste zakládající člen Jednoty Musica sacra, navazujete tak na Jednotu na zvelebení církevní hudby na Moravě, kterou založil Leoš Janáček. Co je úkolem vašeho sdružení?
Musicu sacru jsme zakládali v době přehnaných, nereálných nadějí po roce 1989. Mně bylo od začátku jasné, že se kostely nenaplní, ale překvapilo mne, že odliv účastníků (věřících?) pokračoval a pokračuje. Počáteční plány byly velké, ale čas z nich ukrajoval. Snahy o spolupráci s Prahou i Olomoucí postupně krachovaly. Jako lidé si rozumíme, ale institucionálně se to nedaří, protože každá diecéze je nejlepší a nepotřebuje poslouchat něčí rady. Nemusíme dělat žádný průzkum, abychom poznali, že úroveň našich varhaníků je ubohá. Proto se dnes soustřeďujeme na pořádání kurzů, ve kterých se zájemci, od školáků po maminky s několika dětmi poučí o liturgii a naučí se trochu hrát. Mým přáním bylo také pěstovat v nich smysl rozeznávat, co je vkus a nevkus, ale k tomu se dostáváme už těžko. Kurzy jsou pořádány v děkanství, které je ochotno zajistit potřebné zázemí: sál pro výuku, varhany k výuce a ke cvičení. Někdy nám vycházejí vstříc i lidušky (LŠU). Účastníci kurzu, jejichž počet během dvou tří let klesne nejméně o jednu třetinu, pak skládají zkoušky a dostanou i jakési vysvědčení. Já vím, že je to málo, ale když uvážíte, že učitelé a lektoři to konají o volných sobotách jen za cestovné, tak to přece jen něco znamená. Kromě toho pořádáme jednou do roka nesoutěžní přehlídku kostelních sborů pod názvem sborování (pro mne strašné slovo), kde mají sbory, pokud někde jsou, možnost během 10 minut předvést něco ze svého repertoáru. V Brně pořádáme kromě valné hromady oslavu sv. Cecilie (dokud nebyla korona, tak s agapé, aby se lidé sblížili). Kromě toho jsme vydali a vydáváme Zpravodaj, knihy a noty.

Život vás spojil s Leošem Janáčkem: v Brně v hudebním oddělení Moravského muzea jste se léta pohyboval v místnostech bývalé Janáčkovy varhanické školy, zpracoval jste archiv brněnského augustiniánského kláštera, editoval knihu Vincence Janáčka – Životopis Jiřího Janáčka, propojení je více. Posloucháte Janáčkovu hudbu rád?
S Leošem Janáčkem jsem se seznámil již v roce 1946, kdy můj vzácný učitel klavíru Karel Mařík vybral pro soutěž tvořivosti mládeže (ještě nebylo ČSM!) Naše večery z cyklu Po zarostlém chodníčku. Samozřejmě jsem neobstál, když tam borci předváděli virtuózní kusy od Bedřicha Smetany. V té době také Janáček ještě moc neznamenal. Každý obdivovatel Janáčka ví, že jeho pozůstalost obhospodařuje hudební oddělení Moravského muzea. Když jsem tam v roce 1964 nastoupil, bylo mým prvním úkolem katalogizovat hudební sbírku ze Starého Brna a věnovat se především starším fondům, což bylo mým dávným přáním. Myslím, že jsem zachránil před zničením sbírku hudebních skladeb pro harmonii „modráčků“ a zpřístupnil ji veřejnosti. V Česku o ni není zájem, protože snad kromě Prahy není místo, kde by se dala dohromady sestava dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty.

Když jsem kdysi utrousil, že se nepovažuji za znalce Janáčka, tak se to pochopilo ve smyslu, že Janáčka nemám rád, a to se táhlo až do konce mého působení v Moravském muzeu. Při tom jsem později jako vedoucí maximálně podpořil všechny práce, týkající se Janáčka, zvláště práce Dr. Svatavy Přibáňové. Po studijní stránce mi byla samozřejmě nejbližší doba Janáčkova dědečka Jiřího, zaznamenaná jeho synem Vincencem. V důchodu jsem spolupracoval jako překladatel z němčiny a poradce na nádherné knize Milana Myšky Pamětní kniha Rodiny Janáčkovy (Albrechtičky 2011). Je to realistický pohled do života učitele 19. století. Mám dojem, že ta kniha nevzbudila zájem, kterého by si zasloužila, ale tak to v Česku chodí.

Pro vysvětlení: „modráčci“ byli fundatisté starobrněnského kláštera, mezi které patřil také Leoš Janáček, a modráčci proto, že nosili světlemodré uniformy s bílými lemy. A také velké poděkování za upozornění na janáčkovskou knihu, o které jsem nevěděla.

Jak jste stihl napsat 54 (!) hesel pro Groveho slovník?
Pro práci na Groveho slovníku mne získal Geoffrey Chew a John Tyrrell, který pracoval v redakci. Zpracoval jsem hesla, která si přáli a ještě další, která tam nebyla. Před dvěma lety jsem jim poslal ještě dodatky pro online edici. Jako honorář jsem dostal jedno starší vydání slovníku. Spolupráce s Angličany byla vynikající. Usnadnili mi, že jsem mohl psát česky, protože Chew i Tyrrell si to sami přeložili.

Například Český Krumlov svou hudební historií žije. Kroměříž nechává své poklady v tichosti. Nebo už se blýská na lepší časy?
Český Krumlov má v hudební kultuře lepší pozici než Kroměříž. Nemá sice tak vzácnou hudební sbírku, jakou je sbírka Karla Lichtenštejna, ale má zachované historické divadlo, ve kterém občas dává staré neznámé opery. Jak je tomu s kulturou v současné Kroměříži, nevím. Z posledních návštěv si vzpomínám na ošklivou krytou arénu na velkém náměstí se zvuky, které k historickému prostředí neladí, ale nelze jim nikde uniknout. Kroměříž pořádá občas koncerty ve velkém, krásném, ale akusticky velmi nešťastném sále zámku. Hudební sbírku využívají snad více zahraniční než domácí badatelé. Koupíte-li si nějaké CD s hudbou 17. století např. v Rakousku, najdete na něm určitě skladby z Kroměříže. Bez Lichtenštejnovy sbírky bychom zdaleka neznali hudbu, která se hrála u císařského dvora v druhé polovině 17. století.

Jana Perutková s prof. Jiřím Sehnalem a dr. Jiřím K. Kroupou v sala terreně jaroměřického zámku, 2016 (archiv Jana Perutková)

Co vám dala léta pedagogického universitního působení? Radost a naději?
Vlivem politických poměrů mi bylo až v době důchodu nabídnuto přednášet dějiny evropské hudby 17. a 18. století na filosofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Z počátku to bylo dost těžké. Nebyl jsem zvyklý přednášet a musel jsem se na každou přednášku velmi připravovat, ale těšil mne styk se studenty. Mám jednu chybu: nedovedu se opakovat. To znamenalo, že o stejném tématu jsem pokaždé hovořil jinak. Jaké byly moje přednášky, mi nikdo nikdy neřekl, takže to nevím. Studenti toho u zkoušek mnoho neznali, ale byl jsem poučen, že to se stává. Zkoušel jsem velmi nerad. Bylo by mne těšilo, kdybych si u zkoušky se studentem o tématu trochu popovídal, ale to se stalo asi jen dvakrát. Víckrát mne potěšilo, když se ke mně přihlásili páni nebo dámy, že jsem je před 20 lety učil. Prý jsem byl hodný.

Na čem právě pracujete a jaký je váš recept na soustředěnou pracovní morálku, kterou jste pověstný?
Díky Bohu, když už nemohu chodit na vycházky a fyzicky pracovat, mohu ještě psát. V současné době mi Moravská zemská knihovna vydává práci Figurální mše na Moravě od 17. století do současnosti. Snažil jsem se podívat na figurální hudbu ze zemitého, realistického pohledu. Téma mne tak zaujalo, že jsem na něm pracoval bez ohledu na to, jestli mi ji někdo vydá. Mám rozpracovanou německou práci pro Acta organologica o vlivu funkce varhan na jejich stavbu. Do tisku snad půjde studie o biskupovi Jakubu Arnoštovi z Lichtenštejna-Castelcorna (1738-1745), prasynovci slavného biskupa Karla a o jeho vztahu k hudbě. Jakub Arnošt byl zejména po lidské stránce nejsympatičtějším olomouckým biskupem 18. století. Čím dál více jsem nucen pracovat jen s materiálem, který mám doma, což je výhodné, ale má bohužel své meze. Myslím, že jsem toho už udělal dost a cítím se tu být přes čas.

Jaképak přes čas, s takovou aktivitou v tak požehnaném věku! Vzácný pane profesore, děkuji za rozhovor.

4.6 8 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments