Hudebníci na útěku, podivné zájmy opatovy, turecká hudba a státní bankrot

Malé dějiny dechové harmonie 

V roce 1692 obléhalo vojsko francouzského krále Ludvíka XIV. flanderský Namur. Zatímco minéři a sapéři se činili v podkopávání hradeb a tu a tam někdo vystřelil z děla, dvůr včetně panovníka, přítomných kavalírů a dam zasedl k vydatnému obědu. Poté byl na králův příkaz zahájen slavnostní koncert vojenského ansámblu královských mušketýrů posíleného trubači a tambory švýcarských gard. Základ hudební složky Les Mousquetaires du Roi tvořilo osm hráčů na diskantové, altové a basové hoboje, později rozšířených až na dvacet šest hudebníků. Ve velkém dechovém obsazení zněla roku 1715 ve vilémovské Anglii také Händelova Vodní hudba.V těchto sestavách hrály stále významnější roli dřevěné dechové nástroje v párovém obsazení spolu s francouzskými (lesními) rohy. V habsburských zemích vznikaly nové soubory nazývané Feldmusik či Harmonie, zprvu jako vojenské plukovní hudby. Sestavovaly se převážně z českých rekrutů, neboť rčení „co Čech, to muzikant“ nebylo tehdy planou frází. Po roce 1750 měl téměř každý pěší pluk rakouské armády ve svém posádkovém sídelním městě dechovou harmonii o pěti až osmi hráčích: někdy pouhý kvintet se dvěma hoboji, dvěma lesními rohy a jedním fagotem, jinde sextet již se dvěma fagoty či zvukově bohatší oktet (dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty). K základnímu obsazení se někdy přidružoval polní trubač, jindy basovou linii zesiloval kontrafagot.

Na počátku druhé poloviny osmnáctého století nastal rozvoj dechových harmonií i „v civilním sektoru“. Komorní ansámbly oděné v honosných livrejích hrály k reprezentaci i zábavě svých chlebodárců. Dechové harmonie nechyběly u dvorů panovníků, významných šlechticů, církevních pohlavárů, byly najímány městskými radami a úspěšně fungovaly i v  klášterech, které přežily reformy Josefa II.Někde nahradily z ryze ekonomických důvodů nákladné barokní chrámové či zámecké kapely, z nichž se už předtím často vyčleňovaly k samostatným hudebním produkcím. Bohatý společenský život vyžadoval spoustu příležitostné komorní hudby, účelově zaměřené, dostatečně sdělné a neztrácející své umělecké kvality. Právě takovou představovaly nejrůznější serenády, partity (parthie), divertimenta, kasace, nokturna, variace, pochody a tance. V době vídeňského klasicismu tato komorní literatura dosáhla vysokých kvalit. Vedle Haydnových, Mozartových a Beethovenových skladeb vynikla v tomto oboru především díla skladatelů českého původu.

Vídeň přirozeně hrála prim v kvalitě dechových ansámblů. V roce 1782 se z dvorní kapely vyčlenila dvorní dechová harmonie s hobojisty Janem Ventem a Georgem Triebensee (otcem Josepha Triebensee, o němž hovoříme dále), klarinetisty bratry Antonem a Johannem Stadlerovými, hornisty Jakobem Eisenem a Martinem Ruppem a fagotisty Václavem Kaznerem a Ignazem Drobným. Vedoucí osobností císařského ansámblu byl hobojista Jan Nepomuk Vent (Wendt, Wenth, 1745-1801). Narodil se jako chudý nevolník na citolibském panství hraběcího rodu Pachtů. Ti talentovaného chlapce hudebně vyškolili a zařadili do řad služebnictva, avšak Vent své lokajské postavení cítil jako ponižující a ve svých pětadvaceti letech uprchl do Vídně. Tam získal místo v dechové harmonii knížete Schwarzenberga. Hrabě Pachta se však tvrdě dovolával vrchnostenského práva a navrácení svého služebníka. Tento spor ukončil sám císař Josef II., jenž hobojistu přijal do své dvorní kapely. Panovník jak známo stojí nade všemi a císaři se prostě neodporuje. Josefův patent o zrušení nevolnictví (1781) pak tato feudální pouta definitivně zpřetrhal.

Ventův příklad individuální vzpoury proti feudalismu připomíná životní peripetie jiného excelentního hudebníka, hornisty Jana Václava Sticha-Punta (1746-1803), thunovského poddaného.Také on utekl z ponižující služby a hrabě Thun za ním údajně vyslal dva pochopy, kteří hornistu pronásledovali s cílem ztrestat ho vyražením předních zubů, aby mu znemožnili hru na nástroj. Stich přelstil své pronásledovatele tím, že změnil identitu. V Itálii se přejmenoval na Giovanniho Punta (stich = štych, steh = italsky punto) a v sólistické dráze mu nikdo zabránit nedokázal.

Dechová harmonie knížete Schwarzenberga působila ve Vídni, avšak na léto se stěhovala na zámky v Třeboni a Českém Krumlově. Hráli v ní tři vynikající hráči na hoboje a anglické rohy, bratři Johann, Franz a Philipp Teimerové, pro něž psal triové komorní skladby i Beethoven. Z Třeboně pochází další významná osobnost, hobojista Joseph Triebensee (1772-1846), žák svého otce Georga, jehož následoval do Vídně.Zde nastoupil jako kapelník a první hobojista harmonie knížete Liechtensteina, jež v letech 1789 – 1808 působila střídavě ve Vídni, Valticích a Lednici. Po jejím zrušení se stal Triebensee kapelníkem v brněnském divadle Reduta a pak ve Stavovském divadle v Praze.

Liechtensteinové osmičlennou dechovou harmonii znovu obnovili po čtyřleté pauze s novým obsazením. Vedoucím této „druhé harmonie“ byl v letech 1812-1835 klarinetista Václav Sedlák (1776-1851), jenž široce proslul jako upravovatel oper pro dechové ansámbly. Jeho transkripce Beethovenova Fidelia, Weberova Čarostřelce, Spohrova Fausta či Rossiniho Italky v Alžíru, dochované v oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně, jsou opravdu na špičkové úrovni.

Aktuální úpravy předeher a vybraných operních čísel z úspěšných inscenací zněly v podání dechových harmonií ve všech významných salonech. Zájem o ně byl značný. V době neexistence autorských práv upravovatelé často vydělali na úpravách více peněz než sami skladatelé na původních dílech. Transkripce se nepovažovala za svévolný zásah, dílo dále popularizovala a svým způsobem umožňovala i další existenci jeho uměleckých hodnot. Ostatně Vent a Triebensee (tchán a zeť – Triebensee se oženil s Ventovou dcerou) již dvě desetiletí před Sedlákem upravili hudbu šesti nejvýznamnějších Mozartových oper. V souvislosti s transkripcemi je třeba jmenovat také hobojistu a tympánistu Jiřího Družeckého, kapelníka knížete Grasalkoviče ve Vídni a Bratislavě a vedoucího harmonie arcivévody Josepha Antona v Pešti, jenž skvěle upravil pro dechy Beethovenův Septuor (Septet op. 20).

Vent, Družecký i Triebensee skládali samozřejmě i vlastní dechové skladby. V tomto oboru však nejvíce vynikl císařský dvorní skladatel František Vincenc Kramář-Krommer (1759-1831).Je autorem skutečně mimořádné série dechových partit, z nichž některé nazývá přímo „Harmonie“.  Do komorní dechové literatury přispěli z okruhu vídeňských skladatelů také Václav Pichl, Antonín Vranický, Leopold Koželuh, Vojtěch Jírovec, Karl Ditters z Dittersdorfu, Jan Křtitel Vaňhal, Franz Anton Hoffmeister, Antonio Casimir Cartellieri, Antonio Salieri a další. Kromě nich nacházíme mezi autory dechové komorní hudby v Bavorsku Francesca Antonia Rosettiho, v Itálii Josefa Myslivečka, v Praze Jana Antonína Koželuha či Františka Xavera Duška.

Z dechových skladeb Josepha Haydna vyniká Feldpartita B dur, Hob.II/46 s volnou větou Chorale sancti Antoni, zvěčněnou Johannesem Brahmsem ve slavných Variacích na Haydnovo téma. Polní partita názvem upomíná na původní vojenskou funkci harmonie s možností provozování v poli, pod širým nebem. Ve dvacátém století snad podobně uvažoval i Bohuslav Martinů při kompozici své Polní mše. Haydnovo autorství feldpartity je ale zpochybňováno, neboť puntičkářský skladatel si pečlivě zapisoval data vzniku svých skladeb, avšak o tomto díle se nezmiňuje.

Wolfgang Amadeus Mozart skládal pro dechy již v Salzburku a jeho tři vrcholné vídeňské serenády – č. 10 B dur KV 361 Gran Partita, č. 11 Es dur KV 375 a č. 12 c moll KV 388 Nacht Musique – jsou skutečnými hudebními klenoty. V Gran Partitě, která dle nových poznatků byla dokončena až jako poslední, nikoli první z trojice, autor mistrně využil pár basetových rohů, tehdejších nových nástrojů příbuzných klarinetu.Mladý Ludwig van Beethoven v počátečním vídeňském období složil Dechový sextet op. 71, Rondino WoO 25 a Dechový oktet op. 103. Vysoká opusová čísla skladbám nahodile přidělili vydavatelé až po skladatelově smrti. Ve skutečnosti vznikly ještě před Beethovenovým opusem číslo jedna, jsou to však již kompozice velmi osobité. Beethoven si možná přinesl představu o dechovém ansámblu již z Bonnu, neboť tamní kurfiřt Maximilian Franz si také vydržoval dechovou harmonii. Z nastupující romantické generace okrajově psali pro dechovou harmonii již jen Franz Schubert, Johann Nepomuk Hummel a Louis Spohr.

Skutečně nadmíru výtečně se dařilo dechovým harmoniím v Čechách. V letech pražské mozartovské mánie na sklonku osmnáctého věku zněla ve šlechtických salonech, zahradách i ulicích hudba Mozartova i jeho současníků v interpretaci četných dechových ansámblů. Pražské dechové harmonie hrabat Pachty, Wallise, Thuna, Kinského a Clam-Gallase se uplatňovaly i v sídelních zámcích na rodových panstvích v Čechách. Jihočeská Třeboň a Český Krumlov patřily do okruhu působnosti výše zmíněné dechové harmonie Schwarzenbergů. V Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří u Litvínova působila v rámci zámecké kapely osmičlenná harmonie Lobkowiczů, jež existovala ještě dlouho po zániku této kapely.

Ani Morava nezůstávala pozadu. Umělecky významnou zde byla harmonie hraběte Haugwitze na zámku v Náměšti nad Oslavou, harmonie hraběte Silvy-Taroucy na zámku Čechy pod Kosířem a již dříve zmiňované obě harmonie knížat Liechtensteinů ve Valticích a Lednici. Dechový ansámbl si vydržoval i klášter premonstrátů v Nové Říši a benediktýnů v Rajhradě u Brna.

Pozoruhodná byla zejména šedesátiletá epocha (1759-1819) dechové harmonie olomouckých arcibiskupů v jejich letní rezidenci Kroměříži. Za biskupa Hamiltona a jeho nástupců, arcibiskupa Colloreda, arcipiskupa Trautmannsdorfa a arcivévody kardinála Rudolfa Habsburského, obstarával hudební život kroměřížského zámku šestičlenný a později osmičlenný dechový ansámbl. Jeho přední osobností byl Václav Havel (Hawel, asi 1778-po 1826), pravděpodobně klarinetista nebo hornista, jehož rukou jsou opsány desítky skladeb.Repertoár zachovaný v kroměřížském zámku vypovídá i o denním chlebu hudebníků: kupříkladu anonymní (možná Havlův) pochod Aufzug bei der Wachtparade se zřejmě hrál každodenně při ceremonii střídání stráží. Arcibiskup Trautmannsdorf, Havlův chlebodárce, vykonával svůj úřad za napoleonských válek a ač jistě nepatřil k sympatizantům francouzského císaře, nechybí v jeho archivu Bonapartovy oblíbené pochody pro harmonii (mimochodem svědčící o nevalném hudebním vkusu Napoleonově). Z ideologického hlediska je pikantní fakt, že jiný služebník víry, ctihodný opat premonstrátského kláštera v Nové říši, si pořídil pro svou harmonii úpravu francouzské revoluční písně sansculotů Ça Ira.

V klášteře augustiniánů na Starém Brně (na dnešním Mendlově náměstí) působila dechová harmonie nepřetržitě od roku 1741 až do roku 1865, kdy ji ještě slyšel při svém příchodu do fundace čerstvý choralista zdejšího sboru Modráčků, jedenáctiletý Leoš Janáček. Vystřídalo se v ní několik generací hudebníků. Několikrát do roka při slavnostních příležitostech se tato harmonie rozšiřovala na takzvanou tureckou hudbu. K svému základnímu obsazení přibírala pikoly, žestě a hlavně řinčivé turecké bicí nástroje, činely, gongy a bubny. Byla to slavnostní paráda určená spíše pro oči než pro uši, určená na brněnská náměstí. Zachovaný knihovní fond starobrněnských augustiniánů obsahuje četné skladby pro „türkische Musik“ včetně Beethovenova Tureckého pochodu. Ve Vídni byly velmi populární koncerty pořádané v schönbrunnském parku, na nichž se harmonie arcivévody Maxmiliána rozšiřovala až na čtyřicet hudebníků. Břesknou „tureckou bandu“ provozovali i Liechtensteinové ve Valticích a Lednici.

Na příkladu brněnské augustiniánské harmonie lze v průběhu devatenáctého století sledovat postup úpadku tohoto žánru, kdy nejrůznější úpravy počtem převýšily skladby původní a zpracovávaly i hudbu druhořadých operet, frašek, triviální pouliční popěvky. Ústup ze slávy přicházel ruku v ruce s bouřlivým romantismem, změnami společenskými i ekonomickými.

K zániku většiny dechových harmonií došlo v důsledku státního bankrotu, jenž v roce 1811 monarchii postihl v důsledku vyčerpávajících napoleonských válek. Měna rázem pětinásobně oslabila a její pád donutil mnohé mecenáše k drastickým úsporám. Zanikala divadla, zámecké kapely, došlo i na dechové harmonie. Někde přežily o něco déle jako jakýsi relikt zašlé slávy šlechty a duchovenstva, po revolučním období 1848-1849 však již livreje, pompa a dvorské ceremonie zajímaly málokoho.

U vojska nahradila dechovou harmonii velká dechová hudba s převahou žesťů, jak ji známe dnes. Renesance velkých dechových ansámblů nastala až na sklonku devatenáctého století zásluhou pařížské dechové školy. Řadu nových podnětů v tomto oboru komorní hudby pak přineslo století dvacáté.

Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat