Hvězda před objektivem. Setkávání s Gabrielou Beňačkovou

Poprvé jsem se s Gabrielou Beňačkovou osobně setkal začátkem sedmdesátých let v zákulisí Národního divadla za účelem pořízení jejích snímků z role Nataši z inscenace Prokofjevovy opery Vojna a mír pro jeden časopis. Znal jsem ji samozřejmě jako divák z jejího působení v tomto divadle, kde zpívala tenkrát například Mařenku v Prodané nevěstě, a nesmírně se mi líbila nejen po pěvecké a interpretační stránce, ale i jako krásná žena.
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Gabriela Beňačková (Mařenka) – ND Praha (foto Pavel Horník)

Přestože jsem v této době fotografoval mnoho známých osobností kulturního života, byl jsem před setkáním s ní velmi nervózní. Po prvních slovech ale na mne tak zapůsobila svou přirozeností a laskavostí, že veškerý strach byl ten tam. Byl jsem moc rád, že se snímky podařily. Dalších mnoho let, kdy jsem už oficiálně působil v Národním divadle jako externí fotograf pro pořizování barevných fotografií operních, baletních a činoherních inscenací, setkával jsem se s ní velmi často a fotografovával ji nejen v divadle, ale i na koncertech, v ateliéru nebo v krásných historických interiérech, pro titulní strany gramoobalů, cédéček, hudebních a divadelních kalendářů i časopisů.

Byla dokonalým profesionálem, vždy vstřícná a ochotná, přestože se již jednalo o slavnou hvězdu, která hostovala na prestižních zahraničních scénách. Byla hodně vytížená, ale na fotografování si vždy našla potřebný čas a spolupráce s ní byla vždy bezproblémová. Když jsem jí předával hotové fotografie a ty se jí líbily, říkával jsem, že byly dělány s láskou, a ona se vždy mile smála.

Antonín Dvořák: Rusalka – Gabriela Beňačková (Rusalka) – 1975 (foto Pavel Horník)

Abych ale popravdě řekl, udělat s ní pěkné aranžované snímky při její krásné fotogenické tváři nebylo až tak komplikované. Ty akční z představení a koncertů jsou však u operních pěvců vždy o dost složitější. Hlavně je důležité vystihnout moment výrazu a míry vhodného pootevření úst při zpěvu. Kdysi to bylo ještě komplikované tím, že byly k dispozici relativně málo citlivé filmy. Barevné pozitivní fotografie i větších formátů jsem si zásadně zpracovával sám ve své laboratoři. Ale nechme technické problémy minulosti.

Kromě jejích lidských vlastností jsem ovšem jako zanícený operní fanda obdivoval její veliký talent a nádherně zabarvený hlas. Do rolí, které ztvárňovala, prostě vkládala vše, hlavně ale svoji duši. Operních postav, které zpívala na jevišti naší první scény, nebylo díky stávajícímu repertoáru vhodnému pro její hlasový obor až tak mnoho. Pokud se pamatuji, účinkovala v titulních smetanovských rolích Mařenky v Prodance, Hedviky v Čertově stěně a samozřejmě Libuše, dále v Jenůfce a Kátě z Janáčkových děl, ztvárnila také Dvořákovu Rusalku, Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi a Natašu v Prokofjevově Vojně a míru. V operách Pucciniho to byla Mimi v Bohémě a Manon. Výčet doplňuje Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce a výtečná dramatická Leonora v Beethovenově Fideliovi.

K podstatnému rozšíření jejího repertoáru docházelo hlavně až v zahraničí. Z jejích koncertních aktivit třeba rád vzpomínám na slavný koncert s programem českých a světových árií v Rudolfinu. Zpívala zde společně s Peterem Dvorským za doprovodu České filharmonie řízené samotným Václavem Neumanem. Celou tuto velkolepou akci naštěstí nasnímala Česká televize.

Gabriela Beňačková a Václav Neumann v roce 1988 (foto Pavel Horník)

Snad mi nebude milá „Gábinka“, jak jsme jí všichni říkali, vyčítat, že se trochu dotknu jejího soukromého života, když vzpomenu například inscenaci Vrchlického třídílného melodramatu z antického prostředí, Hippodamie. V tomto monumentálním díle s překrásnou hudbou Zdeňka Fibicha a s nezapomenutelnou Janou Hlaváčovou v titulní roli hrál další hlavní úlohu Pelopa Josef Čáp, rovněž vynikající deklamátor, jací jsou pro takové role nezbytní. Fotografie z této inscenace jsem pořizoval při zkouškách a pak i během představení z provozní lože blízko jeviště. Mým příjemným spolusedícím byla někdy právě paní Gabriela, jejímž životním partnerem herec Čáp byl. Čas neúprosně pokračoval dál a paní Beňačková, aby dostála stále častějším závazkům v cizině, opustila trvalé angažmá v Národním divadle. Její vystoupení doma pak byla stále sporadičtější a omezovala se hlavně na koncertní činnost a nahrávání. Vždy jsem se ale snažil jejích vzácných návratů využít a nějakou fotku s ní pořídit.

Gabriela Beňačková v roce 2004 (foto Pavel Horník)

Jinak jsem sledoval její strmou světovou kariéru pouze z médií a samozřejmě z nahrávek na kompaktních discích a videozáznamech. Brzy po sametové revoluci jsem vyjel do Vídně, kde jsem měl možnost v tamější Státní opeře navštívit představení Wagnerova Bludného Holanďana s Gabrielou Beňačkovou v roli Senty. Byla to jediná wagnerovská role, ve které jsem ji viděl. V cizině pak ještě zpívala Alžbětu v Tannhäuserovi a Evičku v Mistrech pěvcích norimberských. Vzpomínám, jak jsem hned po představení jel v noci zpět domů do Prahy. Pln dojmů z tohoto mého velmi oblíbeného díla jsem si dostatečně nehlídal rychloměr, rakouští policisté mne změřili a napařili pořádnou pokutu. V dalších letech jsem velmi často navštěvoval světové operní scény a všude, kde jsem mluvil s odborníky z divadel nebo s diváky, vzpomínali na naši umělkyni s úctou a obdivem. Setkání čas od času stále pokračují a doufejme, že se budou konat i nadále.

Závěrem děkuji Gabriele Beňačkové se všemi, kteří ji mají rádi, za to, co nám svým uměním dala a stále ještě dává. Nechť ji patron archanděl Gabriel nadále opatruje.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat