Hvězdná hodina hudebního divadla. Straussova Danae v Salcburku

Z ohlasů v zahraničním tisku

Salcburský festival: Hvězdná hodina Lásky Danae

Po světové premiéře opery The Exterminating Angel Thomase Adèse a ambivaletním novém nastudování Mozartovy opery Così fan tute následovala s napětím očekávaná inscenace Lásky Danae Richarda Strausse, skutečný triumf, hvězdná hodina hudebního divadla.

Richard Strauss vytvořil Láskou Danae pravou přepychovou operu, která podtitulem „radostná mytologie ve třech dějstvích“ vychází z návrhu Huga von Hofmannstahla, zesnulého roku 1929. Opera měla být určena speciálně pro Salcburský festival a Strauss pomýšlel na její zhudebnění už ve třicátých letech. Jeho spolupracovník, židovský spisovatel Stefan Zweig, emigroval, a tak libreto podle výchozí Hofmannsthalovy ideje napsal pro režim přijatelný Joseph Gregor. Jedná se o protiklad závislosti na bohatství a lásce, o svět, v němž se bohové vydají k lidem, protože božskému je lidská láska odepřena. Straussův vztah s Gregorem byl problematický; Gregor nebyl s ohledem na panující režim srozuměn s žánrem, kombinujícím operetní prvky podle Offenbachova vzoru s wagnerovskými rysy, a to přesto, že nápad přivést na jeviště živoucího Jupitera pocházel právě od něj.

Operetní dějové prvky jsou proměnlivými tématy věrnosti, kroužícími kolem lidské lásky
Nejprve se ocitáme na dvoře krále Polluxe, nacházejícího se v peněžní tísni, z níž ho má zachránit jeho dcera Danae. Elegantní princezna sní o nevýslovném bohatství, Midasovým dotekem se však promění ve vlastní zlatý pomník. Danae odmítla římského boha Jupitera, protože se zamilovala do jeho posla Midase. Ačkoli rozhněvaný bůh pozlacenou sílu a bohatství Danae odejme, ta volí bídu po boku milence, který žije jako oslař. Jupiter by však nebyl všemocný bůh a nevěrný manžel, kdyby se svou zbožňovanou Danae nepokusil přesvědčit znovu. Musí ovšem jako bůh poznat, že lidská láska, byť k obyčejnému oslaři, je silnější než city vůči němu, vůči bohu, jemuž má lidská láska zůstat odepřena.

Richard Strauss psal Gregorovi z Meranu roku 1938, kdy s kompozicí začal, že pomýšlí na ironickou alternativu Wagnerova Soumraku bohů:
„Na závěr potřebuju delší Jupiterovu řeč na rozloučenou, něco jako Hans Sachs v závěru Mistrů pěvců!“ A k obsahu: „Radostná rezignace, rozloučení se stárnoucí láskou na neshledanou. Blíží se soumrak bohů. Když dobrodružství s Danae nevyjde, pochybnosti nad všemocností bohů. Radostní, krásní bozi ustoupí temným duchům. Nová, jim nepochopitelná láska vstoupí do světa – zkrátka: pěkná, úsměvná filozofie!“

Strauss samozřejmě nechtěl žádnou parodii na bohy, ačkoli rezignující Jupiter v závěru má nezaměnitelné rysy smutného loučení Wotana a Brünnhildy z Valkýry. Avšak veselí v Offenbachově smyslu a dokonce řada komických prvků, například zlato jako narážka na Wagnerovo Zlato Rýna, procházejí nádherně vystavěnou hudbou s úžasnými dějovými momenty o lascivních královnách, které mají cosi s Jupiterem a přimějí ho k milostnému dobrodružství. Už jen vynikající orchestrací se hudba zlata téměř ušlechtile dotýká nebo se naopak báječně ukáže jako jeho prokletí.

Premiéra byla stanovena na letní festival roku 1944, avšak 16. srpna se uskutečnila pouze veřejná generální zkouška, neboť tři týdny po atentátu na Hitlera 20. července dal Goebbels divadla zavřít. Na konci zkoušky pronesl agnostik Strauss k Vídeňským filharmonikům proslulá slova: „Možná se zase sejdeme v lepším světě!“ Teprve roku 1952 byla opera uvedena v Salcburku za řízení Clemense Krausse, přes protesty, neboť na Krausse byl kvůli jeho nacionálně-socialistické minulosti uvalen zákaz činnosti; problém měl i libretista Joseph Gregor a premiéry se nezúčastnil.

Franz Welser-Möst a Vídeňští filharmonikové hrají báječného Strausse, zpěváky provázejí božskými zvuky dějem, který Alvis Hermanis pohádkově inscenuje
Excentrická předloha o všemocných božstvech, kterým je odepřena lidská láska, je svůdná, pohádková. Z tohoto hlediska je především vrcholná hudební složka a Franz Welser-Möst jí překonává rozvláčný text. Rovná se zázraku, téměř nevysvětlitelnému, s jakou vřelostí a hloubkou hrají filharmonikové tuto pro ně „novou“ (nerepertoárovou) operu, průzračně, zpěváky přímo nosí na rukou, což vede k tomu, že slyšíme úžasný pěvecký soubor, který bude s tímto provedením jistě provždy spojován, protože se jednoduše uskutečnila hvězdná hodina. Dojemné splynutí s nejkrásnější láskou, přičemž zkázonosná moc zlata se setkává kontrastně v rozmanitých symbolických tóninách s valčíkovým veselím.

K tomu hned poznámku: 6. srpna v 19.30 je nezbytně nutné poslechnout si přenos na Ö 1!

I kdyby to byla poslední hodina, neboť ji prožijeme jako v Rosenkavalierovi: „Sen, který nemůže být skutečný!“ Skutečný ale je, když se v působivé scéně uprostřed orientálních tkalcovských stavů sopranistka Krassimira Stoyanova jako výtečná Danae a fantastický basbaryton Tomasz Konieczny loučí jako žena a bůh, a my jako bychom se z toho snu probudili. A předešleme rovnou, zpívá se tu úžasně a vedle čtyř krásně upovídaných královen nebo skvělého Konrada Huberda jako Hlídače je tenorista Gerhard Siegel v obtížné roli Midase alias Chrystophera skutečným zjevením, neboť zejména on s Danae Stoyanové dojemně poeticky vyzpívává nejkrásnější parametry citu.

Hermanis přenáší příběh s dobrým instinktem do osmanského pohádkového světa, s erotickým tancem a ve velmi barvitém hávu
Musí se uznat, že režisér a scénograf Alvis Hermanis je opravdu mazaný, když rozehrává s největší možnou opulentností Midasovu orgii zlatého deště, nebo lépe řečeno, operně ji aranžuje. Na symetricky strohé, ale velmi dobře nasvícené velké scéně se objevují obrazy, obrazy, obrazy v barevných kostýmech Juozase Statkevičiuse. Dámy baletu, nahé a pozlacené, tančí stále ještě fascinujícím ďagilevovským tanečním jazykem exotiku s ornamentální erotikou, ve velmi jemné choreografii Ally Sigalové. Bohatý styl a ornamenty dodávají příběhu sensibilitu a fantastičnost, takže smyslově kypící bohatství hudby se rozvíjí, scénicky i nábožensky.

Výpravnost ano, ale Hermanis je hlavně mistrem pohybu a velmi jistý v nadčasově krásné poetičnosti!
Když v závěrečném obraze nechá projít chladně bílým okachlíkovaným prostorem skutečného osla, všechno se zlidšťuje, ale jistě nepřekonatelná je scéna s tkalcovskými stavy, kde vedle bíle oděných dívek, jež pak porodí, se Danae při tkaní koberce odtrhne od „předoucího“ Jupitera – nádherná metafora – až se úplně něžně dotkne špičkami prstů svého Midase. Okamžik divadla světa, který se spolu s hudbou promění v nezapomenutelný triumf.

(stol.it – 1. 8. 2016 – cf)

***

Láska Danae: Unavující nádhera klišé

Premiéra opery Láska Danae Richarda Strausse ve Velkém festivalovém domě. Režisér Alvis Hermanis sází na opulentní kýčovité obrazy. Vynikající pěvecké obsazení dodalo večeru hodnotu a obsah.

Byl jednou jeden král Pollux, kolem nějž kroužili supové bankrotu; Pollux chce v nejvyšší nouzi obětovat svůj poslední turban. Horda věřitelů však něco takového nepotřebuje. Režisér Alvis Hermanis je dal dobře vybavit, vymahatelé peněz jako by balancovali na hlavách poduškami, ale tak jako v pohádce, v této inscenaci Straussovy Lásky Danae žádný turban z hlavy nespadne.

Není to jediné podivuhodné na ušlechtile kýčovité inscenaci, připomínající trochu hollywoodské filmy padesátých let, v nichž hrála „koupající se Venuše“ Esther Williamsová. Byl tu dokonce rozpustilý oslík, který si později, když se Midas a Danae shledali, elegantně vykračoval přes jeviště, a přitom si vůbec z nervozity neodlehčil – i když se na něj symfonické vlny přímo řítily!

Pokud v případě osla bylo těžké rozhodnout, zda je za jeho noblesní zdrženlivost odpovědná Hermanisova řemeslná virtuozita, pak scéna určitě vznikla v dílně jeho fantazie. Ideálně také dotvářela akustické podmínky. Dominovala jí bílá, jako koupelnovými dlaždičkami tvořená stěna a umožňovala volný vhled do Danaina snu (pozlacené tanečnice). Před stěnou cosi jako pyramida z dlaždic, na kterou se dalo vstoupit. Zdobená byla koberci a promítanými obrazy, které svědčily o sympatii pro ornamentiku.

S pomocí tohoto akusticky praktického umění dekorace se uskutečnilo hudebně příkladné představení. Jako kdysi při salcburském Rosenkavalierovi byla Krassimira Stoyanova (Danae) zárukou výrazuplné, intenzivní lyriky. Rovnocenný byl také Tomasz Konieczny (Jupiter); teprve ke konci jeho bezprostřední a vokálně bezpečný výkon poněkud ochabl.

Humorný Merkur
A pak také Norbert Ernst: Jako rovněž „oturbanovaný“ Merkur vykládá naléhavě Jupiterovi, jak se bohové – a zvláště Diova manželka Juno – zaradovali, když dostal Jupiter od Danae košem. Pohrdla luxusem a věnovala se oslaři Midasovi, zatímco se král Pollux (vynikající Wolfgang Ablinger-Sperrhacke) nakonec přece jen zmohl na blahobyt.

Také zbytek ansámblu a skvělý sbor těžily především z vyvážené práce dirigenta Franze Welsera-Mösta. V choulostivém prostoru Velkého festivalového domu se dal každý hlas vnímat v plné nádheře (pokud ji vlastnil). Přestože se ze strany Vídeňských filharmoniků nejednalo o nějakou plachou zdrženlivost, vytvářeli ten nikdy nepolevující proud zvuku v liniích mistrova pozdního období, odvráceného světu, s ušlechtilou intenzitou, průzračně i při impozantních výbojích. Výsledkem byly proporčně vyvážené struktury.

Umění jako kopie
Hudebně tedy velký večer, který nás smíří s postupně vyprázdněnou podívanou pro oči. Ano, Hermanis je (s výjimkou přece jen statického sboru) schopen propůjčit postavám stylizovanými gesty kontury. Ano, choreografie Ally Sigalové, upomínající trochu na indický tanec v duchu boha Šivy, přinesla oživující prvek – až byla nadbytečná.

Celá ta nádhera ovšem dýchá nechutí k zatěžování tajemnem. To pak raději listujeme jako turista ve fantazii, jako v knížce o exotice. Je to – Hemanisem záměrné a tedy důsledné – umění jako kopie hlubinných vrstev, dokonce v takové pohádkové skutečnosti.

A tak se usadí Danae na tkalcovský stav s rozetkaným kobercem, kolem ní zahalené postavy, působící jako zámecká strašidla. Zřejmě mají naznačovat úzkostné fantazie o burkách a přinášejí jistotu: to, čeho se tu Hermanis dotýká, naráží na klišé předsudků. Potlesk pro všechny.

(derstandard.at – 1. 8. 2016 – Ljubiša Tošić)

 

Salzburger Festspiele 2016
Richard Strauss:
Die Liebe der Danae
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie a scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Juozas Statkevičius
Světla: Gleb Filshtinsky
Video: Ineta Sipunova
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Choreografie: Alla Sigalova
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 31. července 2016 Grosses Festspielhaus Salcburk

Danae – Krassimira Stoyanova
Jupiter – Tomasz Konieczny
Merkur – Norbert Ernst
Pollux – Wolfgang Ablinger­-Sperrhacke
Xanthe – Regine Hangle
Midas alias Chrystopher – Gerhard Siegel
Vier Könige – Pavel Kolgatin, Andi Früh, Ryan Speedo Green, Jongmin Park
Semele – Maria Celeng
Europa – Olga Bezsmertna
Alkmene – Michaela Selinger
Leda – Jennifer Johnston

www.salzburgerfestspiele.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová