Hymnu Lužických Srbů stvořil bouřný čas

  1. 1
  2. 2

Ta tehdy patřila saskému kurfiřtovi, ale rozsáhlé kulturní kontakty směřovaly do Čech. V Lužici byla také velice silná česká emigrantská populace, vnášející do lužického prostředí svoji kulturu a povznášeli celospolečenskou úroveň od doby třicetileté války. Pro svou činnost měl tak Kocor lidové zázemí s bohatými tradicemi. Je reálné, že mohl čerpat inspiraci z tradic církevní hudby, jako například roráty či lužické duchovní písně – kěrluše. V hudbě byl nejen skladatelem, ale také dirigentem, interpretem, hudebním spisovatelem, organizátorem koncertů a všeobecně uznávaným znalcem hudby.

Pocházel z malé obce Grossposwitz v Horní Lužici, kde absolvoval základní vzdělání a posléze vystudoval pedagogické vzdělání v Budyšíně a stal se učitelem. Jako milovník lužické hudby se stal brzy populárním zpěvákem, a dokonce dirigoval pěvecké sbory v obci Wartha. V roce 1848 je v obci, kde působí, zakládán spolek Bauerverein a je u toho i Kocor. Osmašedesátičlenný spolek působil v domku, kde bylo později zřízeno Muzeum Korla Awgust Kocor, jediné v celém Německu.

Kompozici svých prvních vokálních skladeb měl již za sebou v roce 1845, kdy 17. října na velké lužicko-srbské slavnosti vystupuje jako dirigent pěveckého sboru. Komponuje Srbskou meju (Srbský máj), následuje Serbski Kweas (Srbská svatba) a další kompozice. Vedle komponování zakládá i vzdělavatelský spolek a přichází i s prvním oratoriem Žně. Do stavu manželského vstupuje již jako čtyřiatřicetiletý zralý muž.

Rozsah jeho díla je skutečně úctyhodný, zvláště když zvážíme, že jde o obyčejného venkovského učitele. Mimo zmiňovanou operu Vodník napsal deset oratorií: Serbski kwas (1849/1850), Žnĕ (1849/1883), Nalĕćo (1860), Israelowa zrudoba a tróšt (1861), Podlĕćo (1883), Nazyma (1886), Zyma (1889), So zwoni mĕr (1891), Serbski rekwiem (1894) a Wěnc hórskich spěwow (1860).

V roce 1871 ještě přidal druhou operu Jakub a Kara. Pozornost si zaslouží i Tři serbske reje (tance), a samozřejmě i skladby pro klavír, Smyčcový kvartet (1879) či Serenáda pro housle a violoncello (1889).

O skladateli Kocorovi bylo již napsáno mnohé, pro širokou veřejnost však ještě objeven nebyl. Jeho oratoria i opery by si jistě zasloužily náležité provedení, a tak Kocorův odkaz zůstává inspirací pro současné a budoucí generace angažovaných interpretů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments