I v cirkusu je možné prožít operní příběh. Olomoucký Ernani

  1. 1
  2. 2
Poslední olomouckou operní premiérou letošního roku se stalo Verdiho lyrické drama Ernani na libreto Francesca Marii Piaveho dle básně Victora Huga. V době uvedení se jednalo o nejhranější Verdiho dílo a o šedesát let později se stalo první operou vůbec, která byla kompletně nahrána. Olomoucké divadlo ji nyní nastudovalo vůbec poprvé.
Giuseppe Verdi: Ernani – Olga Jelínková (Elvíra), Rafael Alvarez (Ernani) – MD Olomouc 2017 (zdroj MD Olomouc / foto Jan Procházka)

Režisérka Karla Štaubertová zasadila příběh rivalů v lásce do cirkusového prostředí. Riskantní manévr však vyšel, snad i díky určité flexibilitě citového východiska opery. Přestože není možné příliš upravovat samotný text (především v korunovačním třetím dějství), základní myšlenka funguje. Posunuje tak tradiční operní námět od zdobených šlechtických kostýmů, na něž je obecenstvo zvyklé z tradičních inscenací, do zcela nového, stále však kompaktního a vnitřně soudržného světa. V něm došlo i na trefné vykreslení hlavních postav v poněkud neobvyklých rolích, padnoucích právě do prostředí cirkusu. Verdiho svěží rytmika si s touto barevnou estetikou též dobře rozuměla.

Vůči pestrým kostýmům dosti strohá, po celou dobu neměnná scéna je pokračováním tří pater lóží hlediště, v rohu pak na děj shlíží stylizovaná smrt s klaunským nosem. Konkrétní kapitoly děje jsou naznačeny taktéž symbolicky: Elvíra jako nastávající nevěsta čeká v kleci a hrobka Karla Velikého není nijak masivní – v popředí leží jediná rakev a opodál stojí černý vůz (který však veze zásadní náklad). To pravé kouzlo dodává proměnám osvětlení. V průběhu celého děje se mění nanejvýš jemně a plynule, ale o to efektivněji. Zejména třetí dějství tak nastavuje potemnělou, zamlženou atmosféru hřbitova bez nutnosti změny kulis. V tomto šeru pak vypadá konspirace klaunů, kteří jsou pro své poslání ochotni sundat i své červené nosy, zvlášť dobře. Na největší – a jedinou opravdu zásadní – proměnu jeviště dochází až na konci: pád opony v pozadí reflektuje tu nejdůležitější změnu v Ernaniho životě.

Problematičtějším motivem však bylo zapojení akrobacie. Číslo na závěsných šálách, doprovázející osamělou árii Elvíry, snad ilustrovalo vnitřní pochody hrdinky. Tím spíše, že se hostující artistka Veronika Válková držela mimo vlastní děj. Symbolika šálu, hozeného na Elvíru, byla ještě dalších pár minut udržena. Potenciál tohoto ojedinělého vystoupení se však záhy vytratil, spolu s jeho relevancí. Na vzdušnou akrobacii sice došlo ještě jednou, a to ve čtvrtém aktu, na zavěšeném kruhu, zde se však jednalo spíše o dokreslení veselice davu, bez hlubších významů k dešifrování. Efektní, technicky zvládnuté artistické výstupy se kvůli nedostatečné integraci a určité bezradnosti jejich úlohy nakonec bohužel staly spíše odcizujícím elementem.

Mezi celkově solidními výkony sólistů exceloval hostující Rafael Alvarez jako Ernani. Do celkově nejjasnějšího zpěvu se širokým vibratem a zřetelnou výslovností vkládal uvěřitelné emoce, jak si jeho role žádá. Ernani je typickou tragickou postavou, zde ztělesněnou v archetypu smutného klauna. Především je ale mužem svého slova – ještě víc než Silva, který na svoji čest neustále upozorňuje. Ernani je však nakonec tím, kdo již od začátku nabízí svůj život a přijímá vlastní smrt.

Don Ruy Gomez de Silva v podání krotitele zvířat Jiřího Přibyla s bičem v ruce patřičně charismaticky zastal roli pána domu. Charakter jeho role je spíše přísný, nedovoluje tedy zdaleka takovou emotivitu jako postava Ernaniho. Proměnami nálad od vážnosti přes loajalitu až po (skvěle udrženou) závěrečnou zlomyslnost však procházel přirozeně a sebevědomě.

Další výborně vykreslenou postavou byl král Don Carlos, mafiánský klaun v obleku s proužkem a přehnanými klopami. Říci, že si Jakub Tolaš roli slizkého násilníka užíval, znamená především vyzdvihnout uvěřitelnost jeho hereckého projevu. V momentě, kdy Elvíře násilím cpe čokoládu do úst, je jasné, že k ní ve skutečnosti necítí nic hezkého. Tolašův nepříliš zastřený baryton pak fungoval spolehlivě.

Cirkusová tématika též umožnila zajímavá řešení při jemnějším vykreslení mocenské dynamiky mezi drzým šlechticem Silvou a přímo bezskrupulózním králem Carlosem. Ze všech příležitostí uveďme krotitelský stupínek, který se po představení krále okamžitě promění v trůn – a scéna rázem změní svého vládce. Příjemně je také podryta původní Carlosova proměna v blahosklonného císaře vládnoucího s rozmyslem. Pod pláštěm s hermelínem a masivní císařskou korunou tu máme stále to stejné tílko s kšandami.

Nešťastné a prakticky všemi postavami týrané Elvíry se zhostila Olga Jelínková. Čistý soprán ohromoval především silou ve vyšších polohách dynamických i rejstříkových. V těch nižších se zezačátku místy ztrácel. Již v krásně procítěném duetu s Ernanim ve druhém aktu přišla do popředí a přednes se stal jasnějším a vyváženějším.

Sbor Moravského divadla nebyl po herecké stránce využit nijak převratným způsobem – jednalo se o běžný divadelní dav s několika základními výstupy či choreografiemi. Především byl ale využit rozumně a na scéně se nezdržoval zbytečně. Rozpustilá výprava Matthiase Engelmanna totiž mohla svádět k typickému nešvaru povolání sboristů na forbínu, aby též přihlíželi ději, komentovali jej a podobně. Masivní sborové závěry jednotlivých dějství však patřily (vedle vybraných árií) k nejsilnějším momentům představení, stejně jako energická vlastenecká píseň ve třetím aktu. Orchestr pod taktovkou Miloslava Oswalda fungoval v rámci možností dobře a celé představení nesl bez větších obtíží, stejně jako doprovodné role Johanny (Dana Šťastná) či dvojice šašků Dona Riccarda (Milan Vlček) a Jaga (Vojtěch Pačák).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Giuseppe Verdi: Ernani (Moravské divadlo Olomouc 2017)

[Celkem: 29    Průměr: 2.2/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář