I love offline!… díky za Malou inventuru!

  1. 1
  2. 2
Pravidelnost, s jakou patří druhá polovina února v pražském novo divadelním prostředí festivalu Malá inventura, trvá bezmála už devatenáct let. Tato jakási programně experimentální revolta je nejen typickým znakem tohoto alternativního divadelního žánru, ale i určitou přirozeností všech zainteresovaných od organizátorů, přes tvůrce až po odbornou diváckou obec pravidelně festival navštěvující. V posledních letech k nim patří především zájmově stejně zaměření promotéři z regionů, respektive i ze zahraničí.
Neviditelná tržnice (foto Markéta Bendová, Malá inventura 2021)

Podobu letošního ročníku Malé inventury samozřejmě ovlivnila covidová pandemie. Většina přihlášených děl se přesunula do on-line prostoru, nicméně organizátoři s přesvědčením sobě vlastním odmítli koncept radikálního utnutí možnosti živé prezentace a naopak „vyzkoušeli“ model eventuálního reálu „postcovidového“ divadla. Za nejpřísnějších hygienických podmínek včetně roušek a testování se fixní pracovní skupina profesionálů zúčastnila vybraných živých performancí. Zážitek, o kterém všichni doufají, že už se nikdy nebude opakovat, ovšem přinesl velkou profesní i osobní zkušenost a hlavně dokázal, že „smrt divadla“ (jak jí hlásala taška přes rameno jednoho ze zúčastněných divadelních kritiků) u žánru nového divadla určitě není svou definitivou na pořadu dne.

Možnosti performativních formátů u nového divadla totiž právě nyní už definitivně překračují svůj původní stín lehce destruktivních „lives“ dimenzí divadelní komunikace. Jejich fungování na odkazu trendu světové divadelní postmoderny se u nás etablovalo jako už snad tradiční a populární tvar, ke kterému se hrdě česká divadelní alternativa hlásila a ještě asi dlouho hlásit bude. Přesto je ale nutné akcentovat definitivní vstup do nového věku divadelních subsystémů, jakými jsou divadelní intermedialita a mediace divadla, zahrnující vše od site specific, sociálního, interaktivního či syntetického divadla přes konvergenci nových médií, digitalizaci až k zážitkovým formám rezignujícím na performanci jako takovou a nabízející divákovi zcela individuální zážitek v prioritní hodnotu své umělecké tvorby. Tento článek míjí onu on-line možnost respektive on-line performativní formát, který byl už přinucen k transformaci, a provede čtenáře Malou inventurou jak jinak než proti proudu v offline módu!

Neviditelná tržnice (foto Markéta Bendová, Malá inventura 2021)

Víc a víc v poslední době podléháme smart technologiím, a to nejen proto, že se vzhledem ke stavu světa stávají jakousi neoddělitelnou součástí naší sociální existence. Neuvědomujeme si změny našeho vnímání, jen máloco nás donutí toto „smart“ propojení s nejbližším okolím přerušit a podívat se kolem sebe vlastníma očima. Pokud ovšem zasáhne vyšší moc, tak stejně jako v případě coronaviru jsme najednou bez varování hozeni do divoké řeky. A nezbývá než se nadechnout a šlapat vodu a díky tomu využít možnost alespoň chvíli vnímat svět okolo sebe z jiné perspektivy. Zbývá jen dodat kontext situace skrze ztrátu mobilního telefonu autorky tohoto článku (v den zahájení festivalu). Tak trochu záměrně si náhradu nakonec pořídila až v jeho závěru. Když offline, tak offline!

Malá inventura 2021 – Invalidovna (Studio Alta), foto Markéta Bendová

Nebýt na příjmu přináší v dnešní době výhody i nevýhody. Když pozvedneme hlavy od displeje a podíváme se okolo sebe, nacházíme tolik možností seberealizace a sebeuspokojení, byť se nejedná o prioritu vnější sebeprezentace, kterou svět internetu vyžaduje. Hang Out Elišky Brtnické jako zahajovací představení letošní Malé inventury ukázalo tuto přirozenou paralelu v souvislosti s opuštěním tzv. „bezpečné zóny“. Vydání se na cestu s potenciálem lákavého nebezpečí za možnostmi, které nabízí třeba exteriér vnějších stěn budovy Divadla Mlejn. Performerka ji prošla jako akrobaticky pojatou stezku odvahu. Drobné klopýtnutí v nejvyšším bodě jen připomnělo, že realita ztráty rovnováhy je součástí každé nové vize, ale je to možná právě ono koření podporující tolik potřebný adrenalin v životě. Pozorovatelé (diváci) se sluchátky na uších jako by s pocitem uzavření do vlastního světa dostali jak inspiraci, tak lekci o chování okolní veřejnosti. Za celou dobu se nepřidal žádný náhodný divák, naopak procházející většinou klopili oči a pospíchali pryč. Co s lidmi udělá strach?

A co s člověkem udělá zvyk? Všechno po ruce v jednom chytrém zařízení vás zcela nepozorovaně zbaví určitého soustředění v osobní zodpovědnosti. A najednou stojíte uprostřed náměstí a nevíte, kam máte jít, protože jste si doma navigační informace prošli ze zvyku jen běžně a neuvědomili si, že už nebudete mít možnost dalšího upřesnění. A tak místo toho, aby vás Petr Krušelnický provázel svou cestou peklem transformace lidského těla do robotického organismu, marně bloudíte skladovým areálem v kopci někde mezi Libní a Žižkovem, ve snaze najít tam místo – ateliér, kde se měla tato performance konat. Iluzi ďábelských vlivů obstarává večerní soumrak jasné oblohy, atmosféru napětí hrčení motorů nákladních aut a nejistotu o vlastní osobu parta skladníků kouřících na pauze. V tomhle pekle nemá intelektuální vnímání daného prožitku žádné opodstatnění, ale i tak je v tom cosi zvráceně poetického.

Neviditelná tržnice (foto Markéta Bendová, Malá inventura 2021)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments